Jak nám to tu jezdí!

Je čas podívat se do jádra hromadné dopravy ve Vancouveru. Člověk ji každý den používá, většinou bezmyšlenkovitě, ale někdy taky s úlevou či vztekem. Ať chceme nebo ne, zabírá notnou část našeho dne a není možné se jí jen tak vyhnout.

Začněme u metra. To je můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Jezdí na čas, má krátké intervaly a většinou je tam dost míst, takže k bojům o pozice nedochází tak často. 

 V tuto chvíli jsou tady 3 linky - Expo line, Millenium line a Canada line. Expo line byla původně postavena v rámci výstavy EXPO 1986 (jako mnoho jiného). Před tím než se vybudovala druhá dráha, se jí říkalo prostě jen SkyTrain (poeticky řečeno "Vlak v oblacích"). Většina trasy totiž vede nad úrovní země. Máte tak z vlaku hezký výhled na město. Jako druhá byla pak postavená Millenium line a těsně před olympiádou pak Canada line. Ačkoli mají všechny trasy svoje jména, hodně lidí jim stejně všem říká SkyTrain. Novinkou pro mě bylo, že žádný z vlaků nemá řidiče, na jeho místě je jednoduše okno a sedadla. Jsou to samozřejmě nejlepší sedadla ve vlaku, alespoň pro mě. Ale často o ně musím bojovat s malými dětmi, hold asi všichni se chtějí cítit jako strojvůdce.

 Nejčastějším typen dopravy jsou ale autobusy a ještě to tak delší dobu asi bude. Vancouver je totiž roztažený široko daleko a zabydlení zároveň není všude tak husté, aby se stavělo víc tras metra. Ty jsou naplánované zatím jen pro ty nejvytíženejší části města. Po většinu dne je přeprava autobusem dostačující, ale ve špičkách je to často o nervy. Na zastávce je nás většinou víc, než se do autobusu vejde a autobusy nějakým způsobem nabírají mnohem větší zpoždění, než přes většinu dne. 

 Do většiny autobusů se nastupuje pouze předními dveřmi, abyste se prokázali průkazkou a pak už se dav tlačí na konec autobusu. Bohužel ne vždycky postupují lidé do zádní části autobusu jak by měli, i když tam je ještě místo. Často se prostě zastaví v půlce, zablokují chodbičku, začnou si hrát s telefonem a neřeší, že venku čeká ještě dalších dvacet lidí, aby nastoupili. Tohle jsou chvíle, kdy se měním v zuřivou bojovnici za správné nastupování do autobusu a nejradši bych všem těmto lidským zátarasům nafackovala. Několikrát už jsem jim i něco řekla, ale vždy slušně, i když v mé hlavě ta scénka vypadala úplně jinak. 

  A nejsem jediná, koho to rozčiluje, jsou tady samozřejmě samotní řidiči. Podle toho, jakým způsobem se vypořádavají s těmito "blokéry", se dá dobře poznat, v jakém stádiu únavy, odpracovaných hodin nebo frustrace řidiči jsou. Buď pouze pustí nahranou znělku, kde nám dáma klidně řekne "prosím postupte do zadní čísti vozu" nebo do mikrofonu sami zahlásí, aby se lidé posunuli. Jednou, dvakrát, pětkrát, někteří lidé opravdu neřeší dění okolo a stále mě to fascinuje. A už jsem zažila i případ, kdy jeden řidič začal do mikrofonu regulérně řvát "Ty tam, se zeleným batohem, to jsi takovej ignorant? Jestli nepřestaneš blokovat uličku, vyhodim tě z autobusu!" Řeknu vám, kdybych já byla řidičem autobusu, neskončilo by to dobře, trpělivostí vůči lidské lhostejnosti bohužel neoplývám.

Ne vždy je ale cesta autobusem drama, většinou se nic zvláštního neděje. Řidiči se tady při nástupu zdraví a při výstupu jim pak poděkujete. Přes svátky si pak často lidé s řidiči vymění přání hezkých svátků. To mi přijde jako hezký zvyk a hned jsem na to najela také. Přes Vánoce taky můžete vedle čísla autobusu a cílové stanice na přední části autobusu vidět "Merry Christmas" nebo "Happy holiday". Tyhle drobnosti me vždycky potěší. ("Happy holiday" místo "Merry Christmas" se tady během Vánoc používají často. Nemůžete se tak dotknout někoho, kdo není křesťan nebo Vánoce neslaví). 

Někteří řidiči vidí přítomnost mikrofonu jako příležitost vyjadřovat se a taky toho využívají. Občas říkají, jaká zastávka bude následovat, na jaké spoje se dá přestoupit, nebo jak dlouho budeme na dané zastávce čekat. (Jen pro upřesnění, řidiči většinou vůbec nemluví a jména zastávek jsou napsané na displeji). Zažila jsem ale i jednoho řidiče, který opravdu rád povídal a před zastávkou vedle metra, kde vystupuje většina lidí, spustil: "Tak je to tady, stanice Oakridge, přestup na metro. Přeju všem hezký den a hlavně nic nezapomeňtě - batohy, kabelky, deštníky, peněženky, děti, rodiče. A přeju všem hezký den." Doufám, že s ním ještě někdy pojedu. :)

A jedeme dál. Pak tu máme SeaBus, který se plaví každých 15 minut a spojuje North Vancouver a downtown Vancouveru. Je to takový malý trajekt, ale převáží pouze lidi. Po vodě se můžete ještě pohybovat díky drobným lodičkám v zálivu False Creek. Několikrát jsem si říkala, že bych chtěla zkusit tyhle minilodičky řídit.  Ti, co by se chtěli pohybovat na větší vzdálenost po vodě i ve vzduchu, mohou využít služeb hydroplánů, parkují v centru Vancouveru. Hlavní linka je Vancouver - Victoria a pak všude okolo. Je to vcelku oblíbený, a někdy jediný možný, způsob dopravy, samozřejmě to ale není nejlevnější.

Minilodičky ve False Creek.

Zaparkované hydroplány.

Jen se rozletět!

Všudypřítomná jsou samozřejmě auta, ale vzhledem k tomu, že tady neřídím, tak nemůžu nabídnou bezprostřední zkušenost řidiče. Z pohledu spolujezdce ale může okomentovat, že převážná většina lidí tady jezdí s automatem a ceny benzínu a rozkopané silnice tady všechny rozčilují podobně jako v Čechách. Co mi je ale stále nepříjemné, je přítomnost velkých kamionů na hlavních tazích přes město. Vypadá to jako regulérní dálnice, ale je to ve městě hned vedle cyklistů nebo chodců. Často jsem se pohybovala v okolí ulice "Knight", kde jezdily samé náklaďáky a řidiči většinou neřešili nějaké zpomalení, a to míjeli metr od vás. Až nedávno jsem objevila, že tahle spojnice vede do přístavu k dokům, takže tam ty náklaďáky jen tak jezdit nepřestanou. Je lepší držet se odtud dál.

Křižovatka ulice Knight a 41. Avenue.

A pak je tu samozřejmě přeprava kolmo. Cyklistů i stezek je tady hromada a stále přibývají, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou to samozřejmě vede k nekonečnému boji mezi řidiči a cyklisty. V tuto chvíli je tu žhavá kauza spojená s jednou takovou cyklistickou uzavírkou. Část silnice kousek od oceánu a dalších cyklistických stezek byla uzavřena a vyhrazena pouze cyklistům a chodcům. Pro tyto dvě skupiny je to skvělá zpráva. Pro obyvatele této oblasti, kteří už nemohou parkovat před domem, nebo ty, kteří ji využívali denně na cestě přes město, už je méně dobrá. A to, že v tomto místě bydlí starosta a několik jeho kamarádů vyhrocené situaci moc nepomáhá.

A jako poslední, i když zdaleka nejčastěji používané, jsou vlastní nohy. Pěšky dojdete kamkoli, a s výhledy okolo je to vždycky radost. Tedy pokud neprší.