Výročí potmě!

Před pár dny to byl rok, co jsme si s Mattem řekli ANO v parku Královny Alžběty. Každodenní vzájemná přítomnost je sice skvělá, ale znáte to, člověk by toho druhého radši někdy neviděl. A tak jsme se rozhodli, že naše výročí svatby oslavíme v restauraci potmě. Ba ne, pravda je ta, že jsem do této restaurace už chtěla dlouhou dobu jít, tak jsme to spojili s výročím. Kombinace oslavy výročí manželství a temné restaurace se ale opravdu nabízí k černým vtipům, a tak jsem neodolala.

Koncept restaurací potmě pochází původně ze Švýcarska a jeho cílem je přiblížit lidem zkušenost, kterou každý den prožívají nevidomí lidé. Už v Praze jsem plánovala restauraci tohoto typu navštívit, a tak když se tady objevila příležitost, hned jsem se jí chopila.

Jídlo se v této restauraci podává ve dvou daných časech, v 5.45 a 8:45 večer. Původně jsme chtěli jít v prvním čase, ale museli jsme to posunout kvůli naší vlastní hlouposti. K obědu jsme si dali totiž obrovskou pizzu, a když jsme se pak procházeli kolem cukrárny s venkovními stolky oslněnými jarním sluncem, neodolali jsme. Káva a dortík přilétly na stůl jako by se nechumelilo. Moc jsme si to užili, ale zároveň to bylo asi dvě hodiny před (měsíc) naplánovanou večeří, takže jsme pak vůbec neměli hlad. Výmluvy se nenašli, tohle se nám prostě moc nepovedlo. Posunout to ale šlo, takže večeře se přeci jen konala.

Naše hříšná pizza.

A prosluněný dezert.

Do restaurace přijdete na čas a vše si venku za světla předem objednáte. Poté je vám přidělen číšník, ten náš se jmenoval Dustin, který vás odvede k vašemu stolu. Už za vstupními dvěřmi si nevidíte na špičku nosu, takže je potřeba se podle toho zařídit. Jen pro upřesnění, všichni čísnici jsou slepci a v prostoru se pohybují s dokonalou samozřejmostí. Za dveřmi tedy dáte ruku na rameno číšníka, pokud vás je víc, vytvoříte takového hada a jde se ke stolu. Na místě si pak všechno osaháte - kde jsou příbory, kde talíř, jak daleko sedí váš spolustolovník, jestli je vedle vás stěna a podobně. To je vše, co vám pomůže k orientaci, všechno ostatní je už moc daleko k osahání a ve tmě. 

Restaurace z venku.

Kromě toho pak slyšíte ostatní hosty, ale v pozadí hrála hudba, která hlasy příjemně tlumila. Jsou ale případy, kdy vás ostatní uslyší, protože alespoň na mě ta tma působila tak, že když mě vlastně nikdo nevidí, je jedno, co budu komu říkat. A příležitost se naskytla hned na začátku. Jedním z pravidel restaurace totiž je, že mají všichni mít vypnuté telefony. Jeden stůl to ale zcela ignoroval a jeho stolovníci si svítili telefonem na stůl, aby viděli, kde co je. Vzhledem k tomu, že to ale osvěcovalo velkou část místnosti, kazilo to hru i nám ostatním. A to mě rozčílilo. A proto jsem silným hlasem řekla: "Vypněte ten telefon (sprosté slovo velmi nevhodné k užívání na veřejnosti)! " Matt mě hned upozornil, že jsem to řekla tak nahlas, že mě určitě slyšeli, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem byla rozčílená. A hlavně mě neviděli, takže se vlastně nic nestalo, že. Až později jsem se trochu zastyděla, když mi to došlo, ale zároveň už telefon potom nepoužili. Jaké je z toho poučení? Když budeme používat jazyk jako dlaždič, dosáhneme svého? :)

Tady pózujeme s naším číšníkem Dustinem.

 Prvním chodem byl rozpečený chléb s máslem. Velmi brzo jsme zjistili, že používání obou příborů je nereálné, protože prostě nevidíte, co s nimi děláte. Vystačíte si tak s jednou nebo oběma rukama. Jen se musíte smířit s tím, že během celé večeře budou vaše ruce zapatlané od všech jídel, které vám jimi projdou. Druhým chodem byl salát, jehož ingredience jsme nevěděli, takže bylo zajímavé je hádat jen podle chuti. Měli jsme docela dobré skóre, Matt uhádl všechny a mě zmátla jen řeřicha. 

Hlavními chody bylo kuře zapečené s kozím sýrem a sušenými datlemi a hovězí svičková s pepřovou omáčkou. Po ohmatání jsme zjistili, že jako příloha byly pečené brambory a řepa, zelené fazolky a pyré z kořenové zeleniny. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli navzájem ochutnávat, museli jsme na to najít vhodnou strategii. Jednou ruku jsme tak nahmatali talíř toho druhého a druhou rukou jsme tam pak dali kousek na ochutnání. Pak už stačilo zahlásit, že kousek na ochutnání přistál na pomyslné 12 talířového ciferníku a druhý si to vyzvedl. Menu uzavíral cheesecake jako zákusek.

Tak takhle to tedy vypadalo? Zmíněné kuře s kozím sýrem a datlemi, foto nalezené na internetu.

Jídlo bylo chutné, ale na druhou stranu jsme byli trochu zklamaní, že zde nevyužili plný potenciál stolování potmě. Ocenili bychom, kdyby s jídly trochu experimentovali ve smyslu neznámých a překvapivých chutí nebo nečekaných konzistencí. Aby vaše chuťové pohárky provokovaly a testovaly. Aby zmátly vaše smysly. Abyste si byli jisti podle hmatu, co to bude, ale ono by to bylo úplně něco jiného. Například by mohly servírovat pěnu, která by chutnala jako steak nebo pudink, který by chutnal po mrkvi s celerem a chilli. Zároveň ale chápu, že hodně zákazníku by měla z takových experimentů strach a možná by sem vůbec nepřišli.

A svíčková s pepřovou omáčkou.

Byl to zajímavý zážitek, člověk musí být lépe organizovaný a jasně používat hlas a hmat. Když se vám totiž něco ztratí z dosahu, často už to nenajdete. V jednu chvíli někomu upadl nůž a pěkně to zazvonilo. Následně se ozvalo sborové "ohh" od všech ostatních, protože jim bylo jasné, že nůž je tímto ztracen. Jste tam téměř kompletně závislí na číšnících, i na záchod vás musí odvézt a přivézt zpátky. Číšníci to ale zvládli na jedničku, předvedli perfektní výkon, za celou dobu nenastala jediná srážka nebo chyba. 

Od velryb po medůzy

Když jsme tak blízko oceánu, to by bylo, aby tady nebylo akvárium. Bylo postaveno uprostřed Stanley parku v roce 1950 a kromě toho, že je oblíbenou turistickou atrakcí, tak je to také centrum mořského výzkumu a vede mnoho programů na ochranu a rehabilitaci ohrožených mořských živočichů. Dobré záměry akvária pomohou také strávit výši vstupného, které nepatří mezi nejlevnější. 

Ještě než jsme ale vstoupili dovnitř, měli jsme zajímavou zkušenost s toaletami. Byly to ty nejlépe vonící veřejné toalety, do kterých jsem kdy vešla. Bylo tam teplo (v lednu to oceníte) a vonělo to tam po čaji - nám to připomínalo černý čaj Earl Grey s jeho typickou vůní po bergamotovém oleji. Vůbec se mi nechtělo jít pryč.

Akvárium má vnitřní a vnější část a v pravidelných intervalech tam probíhají různá představení, takže si to jen stačí trochu naplánovat a pustit se do toho. Uvnitř je nespočet akvárek s rybami všech možných barev od těch, které žijí ve vodách Britské kolumbie po ty z tropů. Nechybí hadi, žáby, brouci nebo papoušci. Viděli jsme představení  s delfíny, s mořskými vydrami (ty tedy jen jedly a my na ně koukali) a pak s běluhami.

Podobně velkou žábu jsem jednou našla doma v Nebušicích v obýváku. Dodneška netuším odkud se tam zvala.

Ty jsou asi největší atrakcí. Běluha je druh velryby, která měří v průměru okolo 4,5 metru a žije v arktických vodách. Tomu má také všechno přizpůsobené. Ať už je to sněhově bílá barva, vysoké procento tuku (ona vlastně vypadá tak trochu jako velký plovoucí kus sádla) nebo nepřítomnost hřbetní ploutve. Chybějící hřbetní ploutev je zdůvodňována tím, že velryby se často pohybují těsně pod ledem, kde by jim ploutev překážela a také k úspoře úniku tělesné teploty. Jsou to sice pomalí plavci , ale zároveň velcí potapěči, dokážou se potopit až do 700 metrů. A poslední zajímavostí je jejich vysoce vyvinutý sluch. Nejen, že pomocí zvuků komunikují mezi sebou, ale zároveň používají zvuk pro hledání prasklin v ledu. Jednoduše vyšlou zvuk a podle ozvěny jsou schopné zjistit, kde je led tenký nebo prasklý a bude tak možné se tam dostat nad hladinu. 

Pro nás byly ale největším zážitkem medůzy. Byla to pouze dočasná výstava, ale stála za to. Je neuvěřitelné, kolika podob mohou medůzy nabývat. Tady měli jak úplně malinkaté medůzy, které blikaly jako vánoční světýlka, tak větší medůzy s někonečným množstvím chapadel. Ve skutečnosti mohou být ale velké až 2 metry. Obývají jak nejhlubší moře, tak pouze povrchové vody, a aby toho nebylo málo, na planetě zemi se vyskytují více než 500 milionů let. To není špatný výčet, klobou dolů. 

 Byl na ně krásný pohled. Když se na ně můžete dívat z bezpečné vzdálenosti a nemusíte se bát, že vás žahnou, je to nádhera. Mají v sobě jistou křehkost a majestátnost. Navíc se pohybují s elegancí, kvůli které je těžké uvěřit, že když je moře vyplaví na břeh, stane se z nich jen slizká nehybná placka.

Jo a taky jsem se tam naučila dýchat pod vodou.

 Zajímavý byl také pohled na elektrického úhoře. Dokáže vyprodukovat elektrický náboj až o síle 600 voltů a používá ho buď k lovu nebo obraně. Tady byla jeho energie směřovaná k rozsvěcování lampiček nad akvárkem. A když to rozjel, docela to tam zářilo. Že by se našel nový úsporný zdroj eletřiny do domácností?

Navštívili jsme také mísní kino, které uvádělo krátký animovaný film inspirovaný populárním filmem Doba ledová. Když jsme se usadili na opravdu tvrdá sedadla, nabyli jsme dojmu, že toto kino už tu musí být desítky let nebo, že tu zaspali trend nových kin s obřími a pohodlnými sedadli. Opak byl ale pravdou. Ocitili jsme se ve 4D kině, což je ještě krůček dál od toho 3D. Snaží se vám to, co se děje na plátně, převést do reality ještě důvěrněji. Takže na vás stříkají vodu, pouští sníh nebo vůně  a třesou sedadlem, jak můžou (proto bylo tak tvrdé, aby to s vámi dobře nadskakovalo). Byla to docela legrace. Je to vlastně takové dva v jednom - kino a masáž.