Jak šel čas s arašídovým máslem

Jak v Kanadě, tak ve Spojených státech je nemožné nenarazit na arašídové máslo. Je pevnou součástí jídelníčku dětí, ale i dospělí si na něm rádi pochutnají. A to ne málo. Ve Spojených státech ho zkonzumují za 800 milionů dolarů za rok. Zároveň se arašídy či omáčka z nich nachází v mnoha různých kombinacích a světových kuchyních, tak jsem se na to chtěla podívat blíž. A mimo jiné, 24. ledna je v USA národní den arašídového másla, tak kdy je lepší si o něm něco říct? :)

Historie

Používání arašídů se datuje až k Aztékům a Inkům a pasta z nich vyrobená byla používána na bolest zubů. O první oficiální patent na arašídové máslo se zasloužil Marcellus Gilmore Edson v roce 1884. Byli to ale hlavně tři jeho následovníci, kteří se postarali o jeho rozšíření.

Prvním z nich byl doktor John Harvey Kellog, který vedl respektované sanatorium v Michiganu na konci 19. století. Zajímal se o zdravou výživu a protože považoval ořechy za extrémně zdravé (arašídy ale patří mezi luštěniny), nechal si patentovat výrobu arašídového másla z arašídů vařených na páře. Tuto novinku pak vesele propagoval, kde mohl, a zvláště ji nabízel svým bohatým a převážně bezzubým pocientům jako výbornou a výživnou alternativu jídla, která se nemusí kousat. Arašídové máslo bylo v té době velmi drahé, takže se rozšířilo pouze bohatšími vrstvami.

Druhou významnou osobností, který posunul vývoj této pochutiny kupředu, byl George Washington Carver. Jakmile škůdce (květopas) zdevastoval úrodu bavlny na přelomu století, Carver doporučil místním farmářům začít pěstovat arašídy místo ní. Podzemnici olejnou, což je pravý název arašídů, navíc kultivoval a zlepšil tak její úrodnost. Mnoho jižanských farmářů se přesunulo k pěstování podzemnice, a tak bylo na trhu brzy nadbytek arašídů. Ceny začaly klesat a arašídy se tak staly dostupné i chudším vrstvám, které si je cenily pro jejich nízkou cenu a vysokou výživnost.

 

Podzemnice olejná je luštěnina a lusky rostou pod zemí.

 Posledním z trojice arašídových objevitelů je George Bayle, což byl podnikatel ze St. Louis. Začal arašídové máslo prodávat jako lehkou svačinu a ve velkém ho prodával na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Stal se z toho takový hit, že Heinz ho začal prodávat celostátně. A jeho prodej stoupl z 2 milionů liber v roce 1899 na 34 milionů liber v roce 1907.

Tahle dieta by asi dnes neprošla. Tři sendviče s arašídovým máslem a tři sklenice plnotučného mléka denně!

Posledním krokem, po kterém následovala masová výroba, byl proces hydrogenace ve 20. letech 20. století. Díky němu se přestaly oddělovat tuky a pevné části arašídového másla a také se prodloužila jeho trvanlivost v pokojové teplotě. Cesta k velkovýrobě byla otevřená a značky jako Peter Pan, Jif nebo Skippy jsou ještě dnes k vidění v mnoha obchodech. A pozadu nezůstávají ani drobní výrobci, kteří se pyšní vyšší kvalitou a chutí.

V roce 2012 byla Čína a Indie největšími pěstiteli podzemnice olejné a na třetím míástě následovaly Spojené státy. Více než polovina úrody v Americe pak směřuje na výrobu arašídového másla.

Arašídy ve světě

Mnohé země mají svoji verzi arašídového másla. V Dánsku mu říkaji „pindakaas“ neboli arašídový sýr. Izrael má křupavé obalované arašídy „kabukim“, Indonésie omáčku „bumbu kacang“ a ve Vietnamu mají omáčku „tương đậu phộng“, která je výborná například s jarními závitky plněnými rýžovými nudlemi, krevetami a zeleninou. Seznam pokračuje dál, ale nikde jinde arašídové máslo neprostupuje každodenním životem téměř každého jako v Severní Americe.

Jarní závitky s arašídovou omáčkou.

A zpět do Ameriky

Jeden příklad za všechny může být „PB&J sandwiches“ neboli sendviče s arašídovým máslem a džemem. Ať se zeptáte téměř každého v Americe či Kanadě, jestli jako dítě jedl tyto sendviče ke svačině, řekne ano. Je to prostě klasika nad klasiky. Má také vtipnou historii. Během 20. let kdy hydrogenace umožnila masovou výrobu arašídové másla, došlo ještě k jednomu vynálezu v oblasti jídla, ke krájenému chlebu. Respektive ke stroji, který chléb automaticky předkrájel. A že tady tento vynález berou vážně. Mají dokonce rčení – „the greatest thing since sliced bread“ neboli „to je ta nejlepší věc od výroby krájenému chleba“, když chcete o něčem říct, že je to opravdu dobré.

Předkrájený chleba v praxi znamenal, že si děti mohly uděla svačinu samy, aniž hrozilo, že si ublíží nožem. A jelikož si v době deprese 30. let americké matky cenily nízké ceny a vysoké výživnosti arašídového másla, kombinace chleba s touto pochutinou bylo na světě. A co ten džem? Svačinu to osladilo a taky to pomohlo dětem s polykáním, protože arašídové máslo je dost lepivé a dětem se jinak lepilo na patro. :) Generace těchto dětí, hlavně mužů, pak pokračovala v těchto svačinách i během 2. druhé světové války. A po návratu domů to přenesli do svých nových rodin a popularitu si tato svačina drží dodnes.

 

Jiná svačina pro děti je „ants on the log“ neboli „mravenci na kládě“. Vezmete řapíkatý celer, naplníte arašídovým máslem a posypete rozinkami. :) Variací jídel s arašídovým máslem je téměč nekonečná. Je v sušenkách, čokoládách, dortech, zmrzlinách a tak dále. Mají tu dokonce i hamburgr s ním, což mi teda nepřijde zrovna po chuti. I Elvis Presley měl svoji specialitu a to sendvič s arašídovým máslem, banánem a slaninou. Objednáte si ho jednoduše pod jménem Elvis. :)

Mravenci na kládě.

Elvis

 Ať lidé arašídové máslo milují či nenávidí, fakt je ten, že se mu nemohou vyhnout. I já si tady na něm ráda pochutnám a v naší spíži nesmí chybět. :)