pátek 26. dubna 2013

Japonská kuchyně v tradiční i moderní podobě


Nebudeme si zastírat, že jednou z nepříjemnějších aktivit, kterou je možné ve Vancouveru provozovat, je ochutnávání jídla. Alespoň tedy pro nás. Je to koníček, kterému se věnujeme pravidelně, poctivě a se zápalem podobným profesionálním sportovcům. Jen doufám, že tento koníček nebude vyžadovat v budoucnu transplantaci žaludků podobně jako si někteří sportovci musejí nechat vyměnit kolenní klouby. Ale to se všechno teprve ukáže, teď se budeme držet v přítomnosti. A konkrétně přítomnosti s nádechem Japonska.

V minulých týdnech jsem ochutnala dva japonské pokrmy, při čemž jeden patří mezi tradiční japonská jídla a ten druhý je výsledek propojení východu a západu. Konkrétně se jedná o "ramen"a "japadogs". 

Ramen je nudlový pokrm, který připomíná polévku. Ačkoli byl tento pokrm původně dovezen z Číny, dneska je japonskou kulturní ikonou a v Jokohamě má od roku 1994 dokonce i svoje muzeum. Vývar je většinou masový nebo rybí a často je ochucen sojovou nebo miso omáčkou. K tomu se podává plátek vepřového, mořské řasy, kukuřice, jarní cibulka a někdy fazolové klíčky. Reginonálních variant je nespočet. Co je ale srdcem tohoto jídla, jsou nudle. Připravují se ze základních ingrediencí, kterými jsou pšeničná mouka, voda a sůl. Specifickou látkou je pak "kansui", což je typ minerální vody, který obsahuje uhličitan sodný. A právě tento "kansui" dodává nudlím nažloutlou barvu a pevnou konzistenci, která je pro ramen nudle charakteristická. 

Naservírováno pěkně i s květinou.
Vyzkoušeli jsme celkem čtyři druhy ramen. Já jsem si objednala "shio ramen" a "shoyu ramen". První z nich se servíruje se slaným vývarem, což je tradiční vývar pro ramen. Jedná se o vepřový vývar, ale vaří se kratší dobu, takže výsledná chuť je jemnější. Druhý typ ramen byl vývar (mohou být různé druhy) se sojovou omáčkou, která je hlavní ingrediencí . Oba typy ramen se také lišily typem nudlí. Miluju nudlová jídla, takže se ramen hned zařadil mezi mé favority. Nudle byly pevné na zkus, vepřové maso se jen rozpadalo a fazolové klíčky příjemně vyvažovaly tučné vepřové. Zároveň byla chuť vývarů v obou případech jemná a přístupná i těm citlivějším chuťovým buňkám. 

Shio ramen.
Shoyu ramen.

Matt si objednal "miso ramen" a "sesame ramen". První druh je opravdu ryze japonským výtvorem, protože kombinuje vývar s miso omáčkou, která se používá v mnohých japonských pokrmech. Je to výrazná chuť, která je dobrá a zajímavá, ale mně stačilo pár lžic a už to bylo na mě moc. Sezamový vývar byla specialita šéfkuchaře v jednom malém bistru. Mistr kuchař byl nejen neuvěřitelně milý pán, ale taky věděl jak na to. Vývar byl vynikající. Pro mě ale teda zase jen na pár lžic. Matt ale snědl nadšeně úplně všechno, takže opravdu záleží na tom, jak má kdo nastavené chuťové buňky. 

Miso ramen.
Sesame ramen.
 A další dobrotou byl "japadog". Slovo je jednoduše kombinací slova "japanese" and  "hot dog" a výsledkem je "japadog" neboli hot dog na japonský způsob. První stánek byl otevřen v roce 2005 a to přímo ve Vancouveru. Jeho zakladali byl japonský pár, který se čerstvě přestěhoval do Vancouveru a jejich snem bylo vytvořit světově známý stánek. Ke světové známosti mají ještě kousek cesty, ale ve Vancouveru jejich popularita stále roste a před dvěma lety otevřely pobočku v New Yorku. 


Prvním hot dogem, který jsme ochutnali byl "Okonomi". Ten je inspirovaný tradiční japonskou palačinko/pizzou "okonomiyaki", která se těstem se podobá palačince, ale ingredience jsou na ní navrstvené jako na pizze. Variant je opět mnoho, ale ta základní obsahuje zelí, bonito vločky, majonézu a okonomiyaki sauce, který se podobá worcestrové omáčce, ale je o něco sladší. Bonito vločky jsou nastrouhané tenké vločky ze sušeného tuňáka, které se používají v mnohých japonských pokrmech. A náš hot dog obsahoval přesně tyto ingredience. Musím říct, že nejvíc překvapená jsem byla z těch bonito vloček. Jemné vločky, které chutnají jako ryba, to pro mě byla opravdu novinka. Ale po pár nedůvěřivých soustech jsem si na tom začala pochutnávat. A třešničkou na tomto hot dogu byl samotný "dog" neboli párek. Obsahoval totiž Berkshire vepřové, což je vysoce kvalitní druh vepřového. A musím říct, že lepší párek jsem nikdy nejedla. Výsledné hodnocení japadogu - skvělá kombinace známých a neznámých chutí, jednoznačně doporučuji.

Okonomi.
Okonomi.

Palačinko/pizza okonomiyaki jako inspirace.

 Druhým hot dogem byl "oroshi". Na celé menu se mimo jiné můžete podívat tady. Oroshi obsahoval speciální druh sojové omáčky a nastrouhaný daikon, což je bílá ředkev. Chuťově byl ale tento hot dog jemný a nevýrazný, takže nás zase tolik nezaujal. Příště se chystáme na "terimayo", chloubu tohoto podniku, tak uvidíme, jak dopadne hodnocení.

Oroshi.

úterý 9. dubna 2013

Něco málo o mé práci


Jak asi většina z vás tuší, pracuju v kavárně. Její jméno je Caffe Artigiano a má ve Vancouveru několik poboček. Ta moje je ta nejmenší a je to rohová kavárna v srdci Yaletownu. Je to čtvrť v Downtownu hned vedle oceánu. Dřív to bylo nehostinné místo plné skladišť a doků, ale dneska je tomu naopak. Trochu tady zainvestovali a je to zmodernizovaná čtvrť, kde žijí hlavně ti, co mají na kontě víc než nějaké drobné. S přicházejícím jarem a kabriolety, které se nám začínají prohánět kolem oken, se to jen potvrzuje. 


Do práce vstávám většinou v pět a po cestě metrem ještě napůl spím jako většina lidí, co tam zrovna jede se mnou. Na zákazníky pak začátku jen zpomaleně zírám, ale to oni na mě takhle brzo ráno taky, takže to není zase tak velký problém. Brzká rána mají ale i svoje světlé stránky. Všude je klid, všechno se teprve probouzí, a když začne vycházet sluníčko, máme to oknama na východ z první ruku a to stojí za to.


Sestava jsme tam relativně mezinárodní. Momentálně převládají Kanaďani, ale pak tam máme Mexičana, Australana ,a pozor, taky bratra Slováka. Konečně si tak můžu postesknout po knedlíkách, smažáku či nakládaném hermelínu a ten na druhé straně bude vědět, o čem mluvím. Kromě Matta tady místní českou kuchyni opravdu moc neznají, co si budeme povídat.


 Co mě ze začátku překvapilo, byla míra komunikace mezi námi jakožto kavárníky a zákazníky. Otázka "How are you?" je základ, který máme i v popisu práce, ale tím to většinou nekončí. Buď se rozpovídají zákazníci nebo my a už to frčí, počasí, domácí mazlíčci a někdy to končí i u rodinné historie. Mým častým tématem je také vysvětlování, že opravdu nejsem ani z Francie ani z Quebecku. Nevím, jak mám namíchaný přízvuk, ale hodně lidí si myslí, že jsem Francouzka.  Už se mi několikrát stalo, že mi na mé "Hi" a "How are you?"odpověděli francouzky, a tak jsme se na sebe pak několik vteřin jen nechápavě usmívali. Moji jedinou francouzkou větu "Chtěla bych si objednat lahev červeného vína" bohužel nemůžu moc často uplatnit. 


Ačkoli jsem do kaváren chodila často, nikdy jsem tam nepracovala a netušila jsem, jak mohou být lidé vybíraví. A navíc, že se jim ta jejich vybíravá přání mohou splnit. A že se tady toho nebojí. Objednávky typu, prosila bych latte - bez kofeinu, s nízkotučným mlékem, extra horké, bez pěny, s vanilkovým sirupem a na půl sladké, jsou zcela normální. Jelikož jsme kavárna, která se pyšní vysokou kvalitou kávy a služeb, musíme zákazníkům samozřejmě s úsměvem splnit, co jim na očích vidíme. Občas to ale opravdu není žádný med a myslím, že z některých objednávek se mi bude motat hlava o to víc vzhledem k tomu, že se teď začínám zaučovat na espresso kávovaru. Je ale nutno dodat, že většina zákazníků je moc milá, takže pak pro ně tyhle specialitky rádi uděláme. Občas se tam mihne i nějaká známá osobnost ze světa filmu či sportu, ale to většinou zjistím pozdě, až když mi to někdo z kolegů zpětně řekne. V místních hvězdách se zatím ještě tolik neorientuju.


Výhled z kavárny.
A jako dodatek přidám jednu historku ze zákulisí. Jeden z mých kolegů je skvělý barista, má ale jednu špatnou vlastnost a tou je jeho vysoká náchylnost k rozptýlení. Myslím, že jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by byl schopen se ve vteřině zapálit do nějaké debaty a úplně zapomenout, co dělal vteřinu před tím. A tak se jednou stalo, že tenhle kolega dal do mikrovlnky ohřát cookie, omylem nastavil čas v minutách a ne ve vteřinách a hned na to se zapáleně ponořil do debaty se zákazníkem. Po dlouhých minutách někdo otevřel mikrovlnku, vyndal z ní do černa spálené cookie a dým, který se z mikrovlnky vyvanul spustil alarm v celé budově (včetně luxusního hotelu, vedle kterého sídlíme). Někdy se prostě zadaří. :)

K vodě to mám pět minut od práce.

Když je hezky, chodím si sem po práci odpočinout.