čtvrtek 7. listopadu 2013

Návštěva hlavního města Britské Kolumbie


Téměř po roce bez cestování jsem skoro zapomněla jaké to je, a tak bylo načase si to připomenout. Naším cílem bylo hlavní město Britské Kolumbie, Victoria. Jeden kolega tohle město okomentoval jako velmi hezké, ale také velmi nudné. Jiný komentář zase říká, že Victoria stojí za návštěvu, ale žít tam není žádná výhra. A tak jsme oprášili batohy, připravili svačinu a vyrazili zjistit, co za tímto městem vězí.

Nejdřív nějaká ta fakta. Victoria je druhé největší město BC po Vancouveru a leží asi 100 km od Vancouveru na ostrově Vancouver. Jak je vidět, obyvatelé Bristké Kolumbie si svého objevitele George Washingtona cení, jeho jméno je kam se podíváte. Victoria je jedno z nejstarších měst v severozápadní části Tichého oceánu a pyšní se díky tomu několika historickými budovami. Jednou z nich je budova parlamentu z roku 1897, kde dnes zasedá Zákonodárný sněm Britské Kolumbie. Další je Empress Hotel z roku 1908, který měl v oblibě autor Knihy džunglí, Rudyard Kipling, a na odpolední čaj se tady zastavila i královna Alžběta. A pak je to také hrad Craigdarroch, který si na konci 19. století nechal postavit Robert Duinsmar, té doby magnát, který těžil vše, co se dalo.

Budova parlamentu. A indiánský totem smutně stojící opodál.
Takhle je parlament celoročně osvícený.

Zasedací místnost.

Budovu parlamentu a Empress hotel nemůžete minout. Leží v přístavu, kde je nejen zaparkovaný bezpočet jachet, ale také tam vedou všechny cesty návštěvníků. Jako správní turisté jsme všechno nafotili a šli na komentovanou prohlídku parlamentu. Interirér byl hezký, ale zároveň mě jako Evropanku, zvyklou na historické budovy zase tolik nepřekvapil. Vyprávění pak bylo vydatné, ale jedné polovině věcí jsem nerozuměla a ten zbytek byl docela nuda. Kdepak, politika není pro nás. Vyhlášený odpolední čaj v Empressu jsme nakonec vynechali. Za prvé jsme nesplňovali předepsaný dresscode a za druhé jeho cena byla opravdu spíš pro královnu než pro nás. Nutno ale dodat, že pohled na obě budovy s oceánem vedle je moc hezký.

Empress hotel.

 
Hrad Craigdarroch.
Victorie je podobně jako Vancouver roztažená desítky kilometrů a její centrum je směsí moderních staveb a budov z doby budování města. Místní Chinatown je druhý nejstarší v severní Americe, což zní zajímavě, ale ty dvě ulice s čínským nádechem nás zase tolik neohromily. Stručně a jednoduše, Victorie je hezké město, klidnější než Vancouver, ale zároveň nijak zásadně nevybočuje.



Bylo tam ale několik momentů, které nás nadchly. Jsou spojené překvapivě s jídlem, ale také s každodenním životem. Nebudu tady vyjmenovávat, co všechno jsme tam snědli, protože jsme se z toho orosili i my sami, když jsme to shrnuli. Takže zde je, pro nás, to nejlepší z Victorie.





Jednoznačně nejsilnější dojem v nás zanechala čerstvě otevřená veřejná tržnice. Budova je nově zrekonstruovaná a v jejích útrobách se skrývá asi deset stálých prodejen různého zaměřění. Byly tam dvě pekárny, prodejna s rybami, se sýrem, kořením, olivovým olejem a podobné. Na první pohled nic zvláštního, ale jde o myšlenku za tím vším. Všichni, kdo svoje obchůdky provozují, jsou místní. Většinou to byli mladí lidé, na kterých bylo vidět, že je to baví a záleží jim na tom, co prodávají. Nejen, že jsme si tam několikrát pochutnali na všem možném, ale bylo radost tam být, bavit se s nimi a vše pozorovat. V jedné části pak byla otevřená kuchyně, zadotovaná místní bankou, která sloužila ke vzdělávacím programům pro veřejnost. Vaří tam s dětmi, známí kuchaři tam mají svoje vystoupení a mnohé další. V době víkendů tady pak prodávají svoji zeleninu i místní farmáři. Jednoduše tohle místo v nás vyvolalo pocit opravdovosti a správnosti. Lidé potřebují místo, kde se scházet a prohodit pár slov se s blízkými i vzdálenějšími sousedy. Když si k tomu navíc koupí kvalitní produkty od místních výrobců a udělají tak dobře svým žaludkům i místní ekonomice, je to na jedničku. Bylo to podobné naším farmářským trhům. Rozdíl byl ale v tom, že tato tržnice je otevřená každodenně a klade se tu větší důraz na vzdělávací a zábavné akce pro veřejnost.



Uvnitř tržnice.

Obchod s olivovým olejem a balsamico octem. Všechno jste se nejdřív mohli ochutnat a pak vybrat. Skvělý nápad.
Tenhle kousek je z naší oblíbené pekárny French oven. Vede ji francouzský pekař původně z Lyonu a z tohoto pain au chocolat se nám podlamovala kolena. Nejedli jsme lepší.


Druhým místem, na které jsme se několikrát vrátili, byla malá rybárna v přístavu Red Fish Blue Fish. Pro zájemce tady  je odkaz na jejich stránky. Byl to opravdu gurmánský zážitek. Nejen, že tady množstvím ryby vůbec nešetřili, ale navíc věděli jak na harmonii chutí. Naším vítězem se staly tuňákové tacones. Velký kus tuňáka, zvenku upečený, uvnitř ještě trochu syrový. A k tomu byl přidaný salát coleslaw, cibule nakládaná v citronové šťávě, výhonky hrášku a vše bylo pokapané pálivou majolkou z krevet. Bylo tam ode všeho něco, krémová majolka, peprné a nasládlé výhonky hrášku, kyselé cibulky a vše zabalené v tenké tortille, která vše držela pohromadě, ale nepřebila. Přátelé, tohle byl aspirant na jídlo roku. Když někdo umí chutě nejen vytvořit, ale i dokonale nakombinovat, má můj hluboký respekt. A aby toho nebylo málo, tak tahle rybárna byla postavena ze starého nákladního kontejneru a všechny ryby, které používají jsou 100% Ocean Wise. To znamená, že výlov je oficiálně schválený a přispívá k zachování stavu oceánů a rozmanitosti druhů ryb. Prostě, kdo umí, ten umí.



Red Fish Blue Fish.

Tuňákové tacones. Oh boy!

Nebo sendvič s grilovanými ústřicemi.  Taky dobrota, ale s ústřicemi mám stále problém.


Ale tedy musím k tomuto podniku dodat jednu věc. Mají tam velmi agresivní racky. Je to hned u oceánu a lidé je občas krmí a to samozřejmě nemají dělat. My jsme k žádné újmě neušli a jídlo si dobře bránili. Ale jednomu nešťastníkovi racek ukradl celou rybu z jeho Fish and Chips ještě před tím, než ji ochutnal. Celou rybu? Kde je slušné vychování racků.


Čeká na svoji vhodnou příležitost, raději si hlídejte talíř!

 A pak tu jsou různé drobnosti. V několika parcích se tam volně procházeli pávi, což nás překvapilo a potěšilo. Trochu jsem se k jednomu přiblížila a zkusila napodobit zvuky, které vydával. Docela jsem se tím bavila do té doby, než se ten páv začal přibližovat ke mně. Pak jsem rychle prchala pryč. 




V přístavu jsme vedle jedné rybárny pozorovali tři tuleně. Bylo to pro mě nové vidět je volně. Na první pohled vypadají roztomile, ale podívejte se někdy na tulenní oči. Jsou kompletně černé a vypadají dost nepřátelsky. Tihle tuleni byli navíc vykrmováni turisty, takže už to byli spíš městští tlouštíci, kteří by se vlastním lovem neuživili.





A hned vedle bylo pár plovoucích domků.


Jeden večer jsme se zúčastnili Ghost Walk, což bylo prohlídka města z průvodcem, který nám vyprávěl děsivé příběhy z historie města. Mlha okolo dodávala skvělou atmosféru, průvodce byl skvělý vypravěč, a když na nás v jedné temné uličce vyskočila skupinka bezdomovců, proběhla i trocha toho mrazení v zádech.





A následná večeře. Wafle se smaženým kuřetem a javorovým sirupem. Yay, severní Amerika.


A poslední momentka. Oceán na pláže vyplavoval řasy, které vypadaly jako hadi. Byly to dlouhé, slizké, duté trubky. Kdyby se to vedle mě objevilo při plavání, pustila bych se nejspíš do hysterického souboje za záchranu svého života.


Sečteno a podtrženo. Victoria je hezké město, výlet to byl příjemný, ale jezdit tam pravidelně nemá asi moc smysl. Pokud tedy nebereme v potaz jídlo, za tím bych se sem ještě párktát určitě vrátila.

Vrátila bych se třeba za tímto - sendvič s klobáskou, slaninou, grilovaným sýrem, salátem coleslaw a polským pirohem na vrch. Takhle nějak vypadá možná polsko/kanadská kuchyně.