Zobrazují se příspěvky se štítkemVancouver a okolí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVancouver a okolí. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 16. září 2014

Letem světem létem

Dny jsou ještě krásně slunečné, ale ranní chlad a brzké stmívání už dávají jasně najevo, že léto už je zase za námi. Pomalu se nastavuji na období čajů, britských zákusků a sledování filmů zachumlaná do deky. Léto ve Vancouveru ale bylo letos opravdu povedené, a tak tady ještě jednou prolétnu menšími i většími zážitky s ním spojenými.

Při toulkách po místních národních parcích jsme narazili na několik obrů. Ne těch pohádkových bohužel, ale i tak majestátních. Z některých zbyly už jen pařezy, někteří byli ještě v celé své kráse. Ano, řeč je o stromech. Jednalo se hlavně o cedry, jedle a smrky. Když se postavíte před strom-obra, který vás věkem přesahuje minimálně o 300 let a o velikosti už vůbec nemluvím, připadáte si opravdu jako prcek. Většina těchto obřích stromů už je dneska vykácena, ale někde se na ně ještě můžete podívat. Projet se ale s koňmi po obvodu nebo délce některého z nich jako před sto lety už se dneska nepodaří. Tito praobři už byli dávno zpracováni pro potřeby místních obyvatel.









 
Že by kanadský Otesánek?

Od první chvíle, kdy jsem vstoupila do místní hamburgrárny White Spot, jsem toužila po jediném. Nechat si naservírovat pirátský balíček. Jedná se o hamburger, hranolky, salát coleslaw a nápoj servírovaný v ničem menším než papírovém modelu pirátské lodi. Jediný háček ale je, že může být servírován pouze dětem, a proto mi vždycky unikl.

Až do 13. srpna tohoto roku. Dne, který je vyhlášen oficiálním dnem tohoto pirátského balíčku a objednat si ho mohou VŠICHNI! Hned jak jsem o tuhle informaci zavadila, bylo rozhodnuto. Až na místě jsme ale zjistili, kolik podobných nadšenců je. Na usazení ke stolu jsme čekali 40 minut a na jídlo dalších 40 minut. Cesta ke splnění mého dětinského minisnu tak nebyla procházka růžovým sadem. Vše jsme ale zvládli a po hodině a půl nám na stůl připlula pirátská loď. To je chvíle, kdy jsou všechny šrámy zapomenuty, protože máte před sebou sice průměrné jídlo, ale v pirátské lodi. A to se počítá!  

Kdo by po tomhle netoužil? :)



A loď jsem si pak mohla vzít i domů, čehož jsem samozřejmě využila.

Nevím, jak to máte vy, ale já když vykonávám nějakou fyzickou aktivitu, musím si dát za cíl nějakou odměnu, aby to šlo lépe. Odměnu většinou v podobě jídla a ideálně něčeho sladkého. A tak když jsem podnikli 12 km dlouhý trek mezi Lynn Valley a Deep Cove, tlačila mne do zad představa donutů s javorovým sirupem z vyhlášené pekárny v cíli naší cesty. A jako bonus jsem si tam poslechla skupinku Čechů, kteří tam několika turistům vyprávěli o našem současném prezidentovi. A že mu dali docela nafrak. On si o to ale bohužel opravdu říká.
Nejdřív se musíte proplést spletí kořenů...
...a pak je tu zasloužená odměna. Šli jsme spolu s naší kamarádkou Mel z Austrálie.
 A teď ze soudku drobných radostí. K jedné z nich stačí vzít ranné jablko a "cookinoti". Druhé jmenované je pasta, která se jmenuje také "speculoos" a je původně z Belgie. Chutná jako takové ty karamelové sušenky, která se často servírují s kávou. A vznikla vcelku prozaicky. Skupinka Belgičanů vypozorovala, že když si ráno namažou sandwich s máslem a rozdrobí na něj tuhle sušenku, do oběda se sušenka rozpustí a vytvoří spolu s máslem sladkou a chutnou pomazánku. Následovala účast tvůrců v televizní soutěži a s ní přišel strmý úspěch a výroba ve velkém. To je trocha zákulisních informací. Důležité ale je, že když se zakousnete do kyselého ranného jablka pomazaného touto sladkou karamelovou pomazánkou, není co dodat. Je to dokonalé splynutí chutí.



 Druhou chuťovkou, kterou jsme si letos přes léto několikrát dopřáli, byl jogurt s příchutí medu smíchaný s čerstvým mangem a borůvkami. Jogurt byl hutný a akorát sladký a obsahoval více než menší množství tuku, což ho samozřejmě dělalo neodolatelným. A spolu s ovocem, velká dobrota, mohla bych to jíst každý den.


 Když zavítáte do botanické zahrady místní univerzity UBC, jednou z atrakcí je procházka v korunách stromů na úzkých můstcích, které jsou mezi stromy zavěšeny. Zážitek je to zajímavý, ale já osobně jsem si tam splnila bobříka odvahy. Ty mosty byly totiž na můj vkus až trochu moc volně zavěšené a houpalo se to se mnou do všech stran. Kdepak na horskou dráhu, sem si zajděte, jestli chcete zažít trochu adrenalinu.






Úsměv jsem vykouzlila, ale ztuhlá jsem byla až na kost.


 A teď už jen pár fotek všeho, co mám ráda a co se kolem nás během léta mihlo nebo my okolo.

Hory a oceán, co víc si přát.
Z prvního lilku z naší balkonové zahrádky jsme měli velkou radost.
Tomuhle říkám účes, se kterým vystoupíte z davu. :)
Je libo něco z udírny? Žebírka a hovězí bůček..ohh yeah!
A květin není nikdy dost. :)

čtvrtek 9. ledna 2014

Zákusky - Zahrady - Zákusky


Nový Rok už nám sice začal, ale já se ještě na chvíli vrátím do toho minulého. A to konkrétně do října, když jsme podnikli naši cestu do Victorie, o které jsem již psala. Nezmínila jsem se ale o jednom z výletů, který jsme tam podnikli. Navštívili jsme Butchartovy zahrady, které tam stojí již více než sto let.



 
Podzimní výzdoba.


A mega dýně.

Bylo tam hodně megadýní.

Zahrady leží na pobřeží zálivu Brentwood a je to asi hodinku cesty od Victorie. Vyrazili jsme brzy ráno, při čemž počasí nevypadalo zrovna nadějně. Všude seděla mlha a trochu mrholilo. Pro povzbuzení jsme se alespoň stavili pro pár zákusků v jedné vyhlášené pekárně. Nápad to byl dobrý, výsledek už tolik ne.
 
To jsou ony inkriminované zákusky!


Zákusky jsme sice po cestě v autobusu spokojeně zdlábli, ale těsně před příjezdem do cílové destinace jsem si všimla červeného fleku od marmelády na Mattových světlých kalhotách. Začala jsem mu dělat přednášku, proč se musí ušpinit pokaždé, když něco jí, ale jen do chvíle, než jsme vystoupili z autobusu. Tam se totiž odhalila celá pravda. Marmeláda nějakým způsobem cestovala mezi námi oběma a v mém případě jsem měla nespočet červených fleků na stehnech a na zadku. A tmavé kalhoty jsem bohužel neměla. Tak jsme tam tak stáli na liduprázdném parkovišti zahalení mlhou (bylo ještě před otevírací dobou) a zírali jsme vzájemně na naše světlé kalhoty zbarvené do červena. Nezbylo, než se tomu smát a pokusit se to umýt. A nad tím, co si říkal vrátný, když nás viděl vstupovat do zahrad s mokrými fleky mezi nohama, jsme radši moc nepřemýšleli.


I na podzim tam toho dost kvetlo.
 
A takhle to vypadá, když se kříží zvířata se zeleninou.

Horko težko jsem odolala, abych si tyhle těžítka nekoupila.

  Butchart´s Gardens vznikly původně jako vedlejší produkt lomu na vápenec. Výrobce cementu Robert Butchart se sem přesunul v roce 1907. Postavil si tady dům a začal těžit. Okolo roku 1909 byl lom vytěžen a příležitosti se chytila Butchartova žena Jennie. Začala prázdný lom zavážet hlínou a dnes je toto místo zvané "Utopená zahrada" (Sunken Garden), jednou z nejhezčích částí zahrad. U toho se ale nezastavila a postupně přidala zahradu italského a japonského stylu. Pan Butchart, vášnivý sběratel opeřenců, zase zahrady zásoboval ptáky z celého světa. Dneska zabírají zahrady okolo 50 akrů půdy a patří mezi nejpopulárnější atrakce na ostrově Vancouver. Navštíví je přes milion turistů ročně. My jsme si naši podzimní návštěvu moc užili, bylo na co koukat. 

Vytěžený lom...

...se proměnil v kouzelnou zahradu.






Zákusky to začalo a zákusky to taky musí skončit, nebo ne. :) Po prohlídce zahrady jsme si šli dát "odpolední čaj" ("high tea", "afternoon tea" - víc informací je v jednom z mých předchozích příspěvků), který tady v zahradách pořádali. Tuto kratochvíli si dopřáváme pravidelně, takže jsme věděli, co čekat a byli zvědaví, co konkrétně nám tady naservírují. Začátek vypadal dobře, ale postupně naše nadšení opadalo. Místní pekař/cukrář se snažil udělat dojem a na ingrediencích se rozhodně nešetřilo, o tom žádná. Problém byl ten, že všeho moc škodí. Bylo tam moc máslového pečiva, moc omáček, moc másla, moc sýra a moc čokolády. A zároveň si všechno bylo dost podobné. A tak následoval pocit, jaký máte když sníte "guláš s deseti" a zapijete to třema pivama. A to ty miniaturní dobrůtky s čajem vedle vypadají vypadají tak nevinně. 

Takhle se tvářím, když se mě někdo zeptá, jestli mám ráda zákusky!
A jde se na to.



Pro porovnání nabízím fotky "odpoledního čaje" z jedné vyhlášené pekárny. Sendviče byly exkluzivní. Mým favoritem byl croissant plněným kuřecím curry s jablky, ořechy a brusinkami. Mattův favorit byla brioška plněná rostbífem s bazalkovou majonézou a rukolou. Dezerty byly maličké, akorát na jedno zakousnutí, ale pestré a vynikající. Tahle pekárna pro nás ve své nabídce jednoznačně vyhrála. Nabízí zajímavé kombinace chutí a celkově to bylo vyvážené a na jazyku se rozplývající.




čtvrtek 7. listopadu 2013

Návštěva hlavního města Britské Kolumbie


Téměř po roce bez cestování jsem skoro zapomněla jaké to je, a tak bylo načase si to připomenout. Naším cílem bylo hlavní město Britské Kolumbie, Victoria. Jeden kolega tohle město okomentoval jako velmi hezké, ale také velmi nudné. Jiný komentář zase říká, že Victoria stojí za návštěvu, ale žít tam není žádná výhra. A tak jsme oprášili batohy, připravili svačinu a vyrazili zjistit, co za tímto městem vězí.

Nejdřív nějaká ta fakta. Victoria je druhé největší město BC po Vancouveru a leží asi 100 km od Vancouveru na ostrově Vancouver. Jak je vidět, obyvatelé Bristké Kolumbie si svého objevitele George Washingtona cení, jeho jméno je kam se podíváte. Victoria je jedno z nejstarších měst v severozápadní části Tichého oceánu a pyšní se díky tomu několika historickými budovami. Jednou z nich je budova parlamentu z roku 1897, kde dnes zasedá Zákonodárný sněm Britské Kolumbie. Další je Empress Hotel z roku 1908, který měl v oblibě autor Knihy džunglí, Rudyard Kipling, a na odpolední čaj se tady zastavila i královna Alžběta. A pak je to také hrad Craigdarroch, který si na konci 19. století nechal postavit Robert Duinsmar, té doby magnát, který těžil vše, co se dalo.

Budova parlamentu. A indiánský totem smutně stojící opodál.
Takhle je parlament celoročně osvícený.

Zasedací místnost.

Budovu parlamentu a Empress hotel nemůžete minout. Leží v přístavu, kde je nejen zaparkovaný bezpočet jachet, ale také tam vedou všechny cesty návštěvníků. Jako správní turisté jsme všechno nafotili a šli na komentovanou prohlídku parlamentu. Interirér byl hezký, ale zároveň mě jako Evropanku, zvyklou na historické budovy zase tolik nepřekvapil. Vyprávění pak bylo vydatné, ale jedné polovině věcí jsem nerozuměla a ten zbytek byl docela nuda. Kdepak, politika není pro nás. Vyhlášený odpolední čaj v Empressu jsme nakonec vynechali. Za prvé jsme nesplňovali předepsaný dresscode a za druhé jeho cena byla opravdu spíš pro královnu než pro nás. Nutno ale dodat, že pohled na obě budovy s oceánem vedle je moc hezký.

Empress hotel.

 
Hrad Craigdarroch.
Victorie je podobně jako Vancouver roztažená desítky kilometrů a její centrum je směsí moderních staveb a budov z doby budování města. Místní Chinatown je druhý nejstarší v severní Americe, což zní zajímavě, ale ty dvě ulice s čínským nádechem nás zase tolik neohromily. Stručně a jednoduše, Victorie je hezké město, klidnější než Vancouver, ale zároveň nijak zásadně nevybočuje.



Bylo tam ale několik momentů, které nás nadchly. Jsou spojené překvapivě s jídlem, ale také s každodenním životem. Nebudu tady vyjmenovávat, co všechno jsme tam snědli, protože jsme se z toho orosili i my sami, když jsme to shrnuli. Takže zde je, pro nás, to nejlepší z Victorie.





Jednoznačně nejsilnější dojem v nás zanechala čerstvě otevřená veřejná tržnice. Budova je nově zrekonstruovaná a v jejích útrobách se skrývá asi deset stálých prodejen různého zaměřění. Byly tam dvě pekárny, prodejna s rybami, se sýrem, kořením, olivovým olejem a podobné. Na první pohled nic zvláštního, ale jde o myšlenku za tím vším. Všichni, kdo svoje obchůdky provozují, jsou místní. Většinou to byli mladí lidé, na kterých bylo vidět, že je to baví a záleží jim na tom, co prodávají. Nejen, že jsme si tam několikrát pochutnali na všem možném, ale bylo radost tam být, bavit se s nimi a vše pozorovat. V jedné části pak byla otevřená kuchyně, zadotovaná místní bankou, která sloužila ke vzdělávacím programům pro veřejnost. Vaří tam s dětmi, známí kuchaři tam mají svoje vystoupení a mnohé další. V době víkendů tady pak prodávají svoji zeleninu i místní farmáři. Jednoduše tohle místo v nás vyvolalo pocit opravdovosti a správnosti. Lidé potřebují místo, kde se scházet a prohodit pár slov se s blízkými i vzdálenějšími sousedy. Když si k tomu navíc koupí kvalitní produkty od místních výrobců a udělají tak dobře svým žaludkům i místní ekonomice, je to na jedničku. Bylo to podobné naším farmářským trhům. Rozdíl byl ale v tom, že tato tržnice je otevřená každodenně a klade se tu větší důraz na vzdělávací a zábavné akce pro veřejnost.



Uvnitř tržnice.

Obchod s olivovým olejem a balsamico octem. Všechno jste se nejdřív mohli ochutnat a pak vybrat. Skvělý nápad.
Tenhle kousek je z naší oblíbené pekárny French oven. Vede ji francouzský pekař původně z Lyonu a z tohoto pain au chocolat se nám podlamovala kolena. Nejedli jsme lepší.


Druhým místem, na které jsme se několikrát vrátili, byla malá rybárna v přístavu Red Fish Blue Fish. Pro zájemce tady  je odkaz na jejich stránky. Byl to opravdu gurmánský zážitek. Nejen, že tady množstvím ryby vůbec nešetřili, ale navíc věděli jak na harmonii chutí. Naším vítězem se staly tuňákové tacones. Velký kus tuňáka, zvenku upečený, uvnitř ještě trochu syrový. A k tomu byl přidaný salát coleslaw, cibule nakládaná v citronové šťávě, výhonky hrášku a vše bylo pokapané pálivou majolkou z krevet. Bylo tam ode všeho něco, krémová majolka, peprné a nasládlé výhonky hrášku, kyselé cibulky a vše zabalené v tenké tortille, která vše držela pohromadě, ale nepřebila. Přátelé, tohle byl aspirant na jídlo roku. Když někdo umí chutě nejen vytvořit, ale i dokonale nakombinovat, má můj hluboký respekt. A aby toho nebylo málo, tak tahle rybárna byla postavena ze starého nákladního kontejneru a všechny ryby, které používají jsou 100% Ocean Wise. To znamená, že výlov je oficiálně schválený a přispívá k zachování stavu oceánů a rozmanitosti druhů ryb. Prostě, kdo umí, ten umí.



Red Fish Blue Fish.

Tuňákové tacones. Oh boy!

Nebo sendvič s grilovanými ústřicemi.  Taky dobrota, ale s ústřicemi mám stále problém.


Ale tedy musím k tomuto podniku dodat jednu věc. Mají tam velmi agresivní racky. Je to hned u oceánu a lidé je občas krmí a to samozřejmě nemají dělat. My jsme k žádné újmě neušli a jídlo si dobře bránili. Ale jednomu nešťastníkovi racek ukradl celou rybu z jeho Fish and Chips ještě před tím, než ji ochutnal. Celou rybu? Kde je slušné vychování racků.


Čeká na svoji vhodnou příležitost, raději si hlídejte talíř!

 A pak tu jsou různé drobnosti. V několika parcích se tam volně procházeli pávi, což nás překvapilo a potěšilo. Trochu jsem se k jednomu přiblížila a zkusila napodobit zvuky, které vydával. Docela jsem se tím bavila do té doby, než se ten páv začal přibližovat ke mně. Pak jsem rychle prchala pryč. 




V přístavu jsme vedle jedné rybárny pozorovali tři tuleně. Bylo to pro mě nové vidět je volně. Na první pohled vypadají roztomile, ale podívejte se někdy na tulenní oči. Jsou kompletně černé a vypadají dost nepřátelsky. Tihle tuleni byli navíc vykrmováni turisty, takže už to byli spíš městští tlouštíci, kteří by se vlastním lovem neuživili.





A hned vedle bylo pár plovoucích domků.


Jeden večer jsme se zúčastnili Ghost Walk, což bylo prohlídka města z průvodcem, který nám vyprávěl děsivé příběhy z historie města. Mlha okolo dodávala skvělou atmosféru, průvodce byl skvělý vypravěč, a když na nás v jedné temné uličce vyskočila skupinka bezdomovců, proběhla i trocha toho mrazení v zádech.





A následná večeře. Wafle se smaženým kuřetem a javorovým sirupem. Yay, severní Amerika.


A poslední momentka. Oceán na pláže vyplavoval řasy, které vypadaly jako hadi. Byly to dlouhé, slizké, duté trubky. Kdyby se to vedle mě objevilo při plavání, pustila bych se nejspíš do hysterického souboje za záchranu svého života.


Sečteno a podtrženo. Victoria je hezké město, výlet to byl příjemný, ale jezdit tam pravidelně nemá asi moc smysl. Pokud tedy nebereme v potaz jídlo, za tím bych se sem ještě párktát určitě vrátila.

Vrátila bych se třeba za tímto - sendvič s klobáskou, slaninou, grilovaným sýrem, salátem coleslaw a polským pirohem na vrch. Takhle nějak vypadá možná polsko/kanadská kuchyně.