sobota 31. prosince 2016

Vánoce, Prince George a okurka


Vánoční pohádky jsou v prosinci v plném proudu a stateční princove bojují o své princezny. Když se na prince podíváme blíže tady v Kanadě, zjistíme, že se jich tady vyrojilo taky docela dost. Ale ne v životní či filmové podobě, ale v podobě názvů měst. V Kanadě totiž najdete následující města - Prince Rupert, Prince Charles, Prince Albert nebo Prince Edaward Island. A jsem si jistá, že někteří princové mi ještě utekli. My jsme na letošní Vánoce zavítali na rodinnou návštěvu do jednoho z dalších zástupců princů, a to do Prince George.


Město prince Jiřího je hodinu letu na sever od Vancouveru, má 90 tisíc obyvatel a je často nazýváno hlavním městem severní části Britské Kolumbie. Počasí je tady o něco kanadštější než ve Vancouveru a teploty okolo mínus 20 a méně jsou tu přes zimu zcela běžné. My jsme tu naštěstí zažili teplou vlnu, takže za našeho pobytu se teploty pohybovaly těsně pod nulou. I tak jsem ale na sobě měla vrstev jako bych dobývala Severní pól.


Na štědrovečerní večeři jsme si pochutnali u rodiny švagra, kde jsme si mimo jiné vyzkoušeli německou tradici hledání nakládané okurky. :) Ta spočívá v tom, že se na vánoční stromeček zavěsí vánoční ozdoba v podobě nakládané okurky a kdo ji najde jako první, dostane dárek navíc. Historie této tradice je ale také zajímavá, protože to vypadá, že v Německou u této tradici nemají vůbec ponětí. Její původ je spojován s marketingovou strategií, kdy se okolo roku 1890 začaly do Spojených států dovážet skleněné vánoční ozdoby z Německa a Francie. 


Jinými slovy, když vám na skladě zbude hodně ozdob ve tvaru okurky, musíte být vynalezaví. A tradice je na světě! Ačkoli původ této tradice není nijak poetický, dnes má své pevné místo v mnoha rodinnách a v malém americkém městě Berrien Springs dokonce každoročně pořádají festival zasvěcený této blýskavé nakládačce.

Po Novém Roce sem ještě přidám pár zážitků z našeho výletu. Pro teď ale všem přeji krásné svátky a všechno nejlepší do roku 2017! :) 




První zmínky o tomto městě jsou z roku 1807, kdy se jmenovalo Fort George a usídlila se tu North West Company, která obchodovala s kožešinami. Dalších sto let se město nijak zásadně nerozvíjelo, což se ale změnilo s oznámením o stavbě železnice v roce 1903. S ní se začalo v roce 1912, ale po rychlém startu došlo k útlumu, když bylo mnoho mladých mužů odvedeno do války. Léta 20. a 30. se nesla spíše ve stylu přežívání a novou energii přinesla městu až stavba vojenského tábora v roce 1942.


 Konec druhé světové války, zničená evropská města a poptávka po dřevě přinesla městu další rozvoj. Město se pak stabilně rozšiřovalo po celou druhou polovinu 20. Století. Ačkoli služby dnes získávají na vrch,dřevařský průmysl je stále jedním z hlavních odvětví. Poznáte to mimo jiné podle toho, že je to někdy cítit ve vzduchu. Chemické procesy při zpracování dřevoviny mají sirný nádech.


 Jednou ze zajímavostí života v mrazivých oblastech jsou tzv. „block heaters“, které zde mají namontované v autech. Jsou to malá topení, která jsou umístěná vedle motoru a napájená elektřinou. Přes noc je zapojíte a topení udržuje motor ve vyšší teplotě, abyste ráno mohli vůbec nastartovat. V severní části Britské Kolumbie už jsou auta automaticky prodávána s tímto topením.


 Prince George leží na řekách Fraser a Nechako, které přes zimu pravidelně zamrzají. Jeden zimní postřeh. Ačkoli je na silnicích několik vrstev sněhu, všichni tady jezdí rychle, jako by tam žádný nebyl. Když máte auta připravená na mráz a řidiče, kteří jsou na to zvyklí, jde to snáz. Není to jako ve Vancouveru, kde na sníh řidiči za prvé nejsou zvyklí a za druhé tu teploty skákají nahoru a dolu. Co je jeden den břečka, je druhý den led. A vzhledem k tomu, že město na to není připravené, v některých částech Vancouveru jsou celé ulice pokryté ledem. A někteří zimní nadšenci na těchto ulicích dokonce i bruslí.  

Zasněžené ulice v Prince George
Ale ještě na chvíli zpět do Prince George. Město je vystavěné na autech jako mnoho jiných měst v Severní Americe. Má centrum, které je ale zanedbané a potom rezidenční oblasti a nákupní oblasti. Mají hezkou univerzitu nad městem, postavenou uprostřed přírody a budovy jsou dobře sladěné s okolím. Hluboké lesy jsou všude okolo, takže medvědi nebo sobi jsou tam běžně k vidění i ve městě. My naštěstí žádného medvěda nepotkali. V roce 2015 tady byly pořádány Kanadské zimní hry. Během her se tu fasovaly zimní bundy, které tady nosí skoro každý. Já taky jednu měla, takže jsem hezky zapadla mezi místní. :)

Pan PG, maskot města

sobota 10. prosince 2016

Ministřípky: Sníh a mráz!


Neskutečné se stalo skutkem a na začátku týdne napadl sníh! A pak přišel mráz, takže ten sníh i chvíli vydržel. Pomiňme teď jak ryhle přestala fungovat městská doprava a, že už začíná obleva a podívejme se jen na tu hezkou stránku sněhové nadílky.



Ráno se podíváte z okna a všude je ticho a bílo. Uspěchaný svět venku zpomalí, a když zachumlaní vyjdete ven, sníh vám křupe pod nohama. No jéje. První den jsem byla unešená. Tolik sněhu jsem tu nezažila za celou dobu, co jsem tady. Do práce jsem šla pěšky, protože autobusy nejezdily, ale o to víc jsem si užila koulovačku s téměř čímkoli, co mi přišlo do cesty. Kdepak, sníh je radost a svět pod ním vypadá jako v pohádce. :)



I na sněhuláka došlo! :)


Zasněžené bludiště v botanické zahradě VanDusen.
Festival of Lights se sněhem je kouzelný!




I kolibřík v tom mrazu zpomalil a mohla jsem ho konečně vyfotit z blízka! Hurá! :)

středa 30. listopadu 2016

New York - část pátá: Jídlo - už vážně naposled!



Tady už není moc co uvádět, protože se budu opět rozplývat nad jídlem v New Yorku. Ale už naposledy, alespoň pro tuhle návštěvu.:)

Momofuku

Momofuku neboli „lucky peach“ – šťastná broskev, je skupina restaurací, která spadá pod šéfkuchaře Davida Changa. První ze 13 založil v roce 2004 a od té doby je rozšiřuje. Dělá to ale trochu jinak. Místo, aby kopíroval úspěšné formáty, zakládá vždy něco nového. A je na něm vidět, že ho to baví a rád experimentuje. 

Noodle Bar byl jeho první restaurací, specializuje se na japonskou polévku ramen a má vynikající houstičky na páře. O jídle, co jsme vyzkoušeli se zmíním později. Ještě chvíli zůstanu u jeho konceptu, protože ten mě jednoduše fascinuje.


Dalším podnikem je Milk Bar, pekárna provozovaná pekařkou Christinou Tosi, která si také ráda hraje. Ať už peče bláznivé cookies jako například „compost cookie“, kde míchá čokoládu, chipsy a kávu. Nebo servíruje zmrzlinu, která chutná jako ranní cereálie s mlékem a během amerického Díkuvzdání nabízela croissant plněný krůtou, brusinkami a omáčkou. 


Ko je pak luxusnější restaurace, která nabízí jen několikachodové menu. Jeho přesný obsah ale nenajdete, dokud vám nepřistane nas tůl, protože se zakládá strikně na tom, co se zrovna nabízí na trhu. A něco na tom musí být, protože už od roku 2008 si drží dvě Michelinské hvězdy.

A pak je tu Fuku, kde minimalismus vítězí na celé čáře. Nabízejí smažené kuře, hranolky a salát. Nic víc, nic míň. Najíst se můžete pouze na stojáka a s hotovostí tam nepochodíte. Platit se tady může jen kartou a k tomu jim slouží malý ipad, žádná pokladna. A kuře je tedy vynikající. Maso bylo šťavnaté, krusta krásně křupavá, ale ne mastná a masa přesahovalo velikost housky, což bylo příjemným překvapením. A na dochucení jste si mohli dát domácí pálivou omáčku Saam.


Na tomto šéfkuchaři se mi líbí, že dělá, co jemu přijde zajímavé a je mu jedno jestli to není až tak přístupné pro jeho zákazníky. Tak trochu provokuje a zkouší, co mu projde. Už také dostal několik ocenění za inovativní přístup a podporu lokálních surovin.

V Momofuku jsme si dali dvě jejich speciality. Polévka ramen měla vynikající a výrazný vývar, kousky vepřového masa se skoro rozpadaly a nudle měly příjemný zkus. Co nám ale utkvělo v paměti, byly jejich houstičky na páře. 


Je to takový mini-sendvič, který má skvělou harmonii chutí. Mají jich několik druhů a my jsme si dali ten s bůčkem. Díky tomu, že připravují houstičky na páře, jsou nadýchané, vláčné a jen se rozplynou na jazyku. Pak se do toho vloží šťavnatá a rozpadající se hovězí hruď (brisket), která se zařízne křenem a svěžest dodá pár plátků okurky. Jak se říká, v jednoduchosti je krása a tady to platí na sto procent. Kuchyni zde mají otevřenou, takže můžete navíc sledovat práci celého kuchařského týmu. A že je na co koukat. Je to perfektně namazaný stroj, kde každý ví co dělá a jídlo musí být naservírováno bez chyby i za cenu psychické újmy.


Xi'an Famous Foods

Příběh této restaurací je podobným jiným, kdy její majitel zjistil po přestěhování do Spojených Států, že mu chybí kuchyně jeho rodného města a tak ji začal sám vařit. Velmi populární Xi'an Famous Foods má dnes 11 poboček a figuroval v několika televizních pořadech o jídle. Bylo to také první místo, které přineslo tuto kuchyni do Spojených států.

Xi´an (čti Šían) je město ležící na na severozápadě Číny. Bylo prvním hlavním městem Číny a taky je místem, kde odpočívá známá terakotová armáda. Kromě toho tam také začínala Hedvábná stezka, které měla mimo jiné vliv na místní kuchyni, které v sobě snoubí tu čínskou s kuchyní Blízkého východu. Je tak bohatá na římský kmín, čili, sečuánský pepř a další koření. Sečuánský pepř je zajímavý nejen svou chutí, ale i tím, že trochu tlumí citlivost vašeho jazyku, takže dokážete sníst i velmi pálivá jídla. Mezi známá jídla z této oblasti patří široké nudle „biang biang“, jehněčí hamburgery s jalapeňo papričkami nebo studená nudlová jídla. Pokud byste o této kuchyni chtěli vědět víc, podívejte se na tento článek - Chilies, Noodles, and Lamb: 11 Must-Eat Dishes in Xi'an From the Muslim Quarter and Beyond.

Čínské knedlíčky plněné jehněčím masem.

Široké nudle s tofu. Byl to studený pokrm skvělý na léto.

A taky nás tam potkalo překvapení, když na nás z fotografie na stěně vykouknul starosta Vancouveru Gregor Robertson. Po troše googlování jsme zjistili, že žena po jeho boku byla známá čínská popová zpěvačka, která je momentálně jeho přítelkyní.


Fisherman's Cove 
Fisherman's Cove byla malá rodinná restaurace, na kterou jsem náhodou narazili. Atmosféra tam byla moc příjemná a jídlo vynikající! Dali jsme si dvě jídla, která byla obě servírovaná s rýží a hráškem a karamelizovaným „plantain“, což je druh banánu, který je tvrdší a upravuje se vařením či smažením. Jedno se podávalo s „jerk chicken“, grilovaným pálivým kuřetem a druhé bylo kozí curry. 







Grom

A sladká tečka nakonec. Když jsem potkali stánek se zmrzlinárnou Grom kousek od Central Parku, nemohli jsme odolat. Před lety jsme v Itáii navštívili Grom mnohokrát a jejich zmrzlina je neskutečná!