Zobrazují se příspěvky se štítkemJídlo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJídlo. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 29. ledna 2017

Jak šel čas s arašídovým máslem

Jak v Kanadě, tak ve Spojených státech je nemožné nenarazit na arašídové máslo. Je pevnou součástí jídelníčku dětí, ale i dospělí si na něm rádi pochutnají. A to ne málo. Ve Spojených státech ho zkonzumují za 800 milionů dolarů za rok. Zároveň se arašídy či omáčka z nich nachází v mnoha různých kombinacích a světových kuchyních, tak jsem se na to chtěla podívat blíž. A mimo jiné, 24. ledna je v USA národní den arašídového másla, tak kdy je lepší si o něm něco říct? :)

Historie

Používání arašídů se datuje až k Aztékům a Inkům a pasta z nich vyrobená byla používána na bolest zubů. O první oficiální patent na arašídové máslo se zasloužil Marcellus Gilmore Edson v roce 1884. Byli to ale hlavně tři jeho následovníci, kteří se postarali o jeho rozšíření.

Prvním z nich byl doktor John Harvey Kellog, který vedl respektované sanatorium v Michiganu na konci 19. století. Zajímal se o zdravou výživu a protože považoval ořechy za extrémně zdravé (arašídy ale patří mezi luštěniny), nechal si patentovat výrobu arašídového másla z arašídů vařených na páře. Tuto novinku pak vesele propagoval, kde mohl, a zvláště ji nabízel svým bohatým a převážně bezzubým pocientům jako výbornou a výživnou alternativu jídla, která se nemusí kousat. Arašídové máslo bylo v té době velmi drahé, takže se rozšířilo pouze bohatšími vrstvami.


Druhou významnou osobností, který posunul vývoj této pochutiny kupředu, byl George Washington Carver. Jakmile škůdce (květopas) zdevastoval úrodu bavlny na přelomu století, Carver doporučil místním farmářům začít pěstovat arašídy místo ní. Podzemnici olejnou, což je pravý název arašídů, navíc kultivoval a zlepšil tak její úrodnost. Mnoho jižanských farmářů se přesunulo k pěstování podzemnice, a tak bylo na trhu brzy nadbytek arašídů. Ceny začaly klesat a arašídy se tak staly dostupné i chudším vrstvám, které si je cenily pro jejich nízkou cenu a vysokou výživnost.


 
Podzemnice olejná je luštěnina a lusky rostou pod zemí.
 Posledním z trojice arašídových objevitelů je George Bayle, což byl podnikatel ze St. Louis. Začal arašídové máslo prodávat jako lehkou svačinu a ve velkém ho prodával na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Stal se z toho takový hit, že Heinz ho začal prodávat celostátně. A jeho prodej stoupl z 2 milionů liber v roce 1899 na 34 milionů liber v roce 1907.
Tahle dieta by asi dnes neprošla. Tři sendviče s arašídovým máslem a tři sklenice plnotučného mléka denně!

Posledním krokem, po kterém následovala masová výroba, byl proces hydrogenace ve 20. letech 20. století. Díky němu se přestaly oddělovat tuky a pevné části arašídového másla a také se prodloužila jeho trvanlivost v pokojové teplotě. Cesta k velkovýrobě byla otevřená a značky jako Peter Pan, Jif nebo Skippy jsou ještě dnes k vidění v mnoha obchodech. A pozadu nezůstávají ani drobní výrobci, kteří se pyšní vyšší kvalitou a chutí.


V roce 2012 byla Čína a Indie největšími pěstiteli podzemnice olejné a na třetím míástě následovaly Spojené státy. Více než polovina úrody v Americe pak směřuje na výrobu arašídového másla.


Arašídy ve světě

Mnohé země mají svoji verzi arašídového másla. V Dánsku mu říkaji „pindakaas“ neboli arašídový sýr. Izrael má křupavé obalované arašídy „kabukim“, Indonésie omáčku „bumbu kacang“ a ve Vietnamu mají omáčku „tương đậu phộng“, která je výborná například s jarními závitky plněnými rýžovými nudlemi, krevetami a zeleninou. Seznam pokračuje dál, ale nikde jinde arašídové máslo neprostupuje každodenním životem téměř každého jako v Severní Americe.

Jarní závitky s arašídovou omáčkou.
A zpět do Ameriky


Jeden příklad za všechny může být „PB&J sandwiches“ neboli sendviče s arašídovým máslem a džemem. Ať se zeptáte téměř každého v Americe či Kanadě, jestli jako dítě jedl tyto sendviče ke svačině, řekne ano. Je to prostě klasika nad klasiky. Má také vtipnou historii. Během 20. let kdy hydrogenace umožnila masovou výrobu arašídové másla, došlo ještě k jednomu vynálezu v oblasti jídla, ke krájenému chlebu. Respektive ke stroji, který chléb automaticky předkrájel. A že tady tento vynález berou vážně. Mají dokonce rčení – „the greatest thing since sliced bread“ neboli „to je ta nejlepší věc od výroby krájenému chleba“, když chcete o něčem říct, že je to opravdu dobré.




Předkrájený chleba v praxi znamenal, že si děti mohly uděla svačinu samy, aniž hrozilo, že si ublíží nožem. A jelikož si v době deprese 30. let americké matky cenily nízké ceny a vysoké výživnosti arašídového másla, kombinace chleba s touto pochutinou bylo na světě. A co ten džem? Svačinu to osladilo a taky to pomohlo dětem s polykáním, protože arašídové máslo je dost lepivé a dětem se jinak lepilo na patro. :) Generace těchto dětí, hlavně mužů, pak pokračovala v těchto svačinách i během 2. druhé světové války. A po návratu domů to přenesli do svých nových rodin a popularitu si tato svačina drží dodnes.

 
Jiná svačina pro děti je „ants on the log“ neboli „mravenci na kládě“. Vezmete řapíkatý celer, naplníte arašídovým máslem a posypete rozinkami. :) Variací jídel s arašídovým máslem je téměč nekonečná. Je v sušenkách, čokoládách, dortech, zmrzlinách a tak dále. Mají tu dokonce i hamburgr s ním, což mi teda nepřijde zrovna po chuti. I Elvis Presley měl svoji specialitu a to sendvič s arašídovým máslem, banánem a slaninou. Objednáte si ho jednoduše pod jménem Elvis. :)

Mravenci na kládě.
Elvis
 Ať lidé arašídové máslo milují či nenávidí, fakt je ten, že se mu nemohou vyhnout. I já si tady na něm ráda pochutnám a v naší spíži nesmí chybět. :)

 


středa 30. listopadu 2016

New York - část pátá: Jídlo - už vážně naposled!



Tady už není moc co uvádět, protože se budu opět rozplývat nad jídlem v New Yorku. Ale už naposledy, alespoň pro tuhle návštěvu.:)

Momofuku

Momofuku neboli „lucky peach“ – šťastná broskev, je skupina restaurací, která spadá pod šéfkuchaře Davida Changa. První ze 13 založil v roce 2004 a od té doby je rozšiřuje. Dělá to ale trochu jinak. Místo, aby kopíroval úspěšné formáty, zakládá vždy něco nového. A je na něm vidět, že ho to baví a rád experimentuje. 

Noodle Bar byl jeho první restaurací, specializuje se na japonskou polévku ramen a má vynikající houstičky na páře. O jídle, co jsme vyzkoušeli se zmíním později. Ještě chvíli zůstanu u jeho konceptu, protože ten mě jednoduše fascinuje.


Dalším podnikem je Milk Bar, pekárna provozovaná pekařkou Christinou Tosi, která si také ráda hraje. Ať už peče bláznivé cookies jako například „compost cookie“, kde míchá čokoládu, chipsy a kávu. Nebo servíruje zmrzlinu, která chutná jako ranní cereálie s mlékem a během amerického Díkuvzdání nabízela croissant plněný krůtou, brusinkami a omáčkou. 


Ko je pak luxusnější restaurace, která nabízí jen několikachodové menu. Jeho přesný obsah ale nenajdete, dokud vám nepřistane nas tůl, protože se zakládá strikně na tom, co se zrovna nabízí na trhu. A něco na tom musí být, protože už od roku 2008 si drží dvě Michelinské hvězdy.

A pak je tu Fuku, kde minimalismus vítězí na celé čáře. Nabízejí smažené kuře, hranolky a salát. Nic víc, nic míň. Najíst se můžete pouze na stojáka a s hotovostí tam nepochodíte. Platit se tady může jen kartou a k tomu jim slouží malý ipad, žádná pokladna. A kuře je tedy vynikající. Maso bylo šťavnaté, krusta krásně křupavá, ale ne mastná a masa přesahovalo velikost housky, což bylo příjemným překvapením. A na dochucení jste si mohli dát domácí pálivou omáčku Saam.


Na tomto šéfkuchaři se mi líbí, že dělá, co jemu přijde zajímavé a je mu jedno jestli to není až tak přístupné pro jeho zákazníky. Tak trochu provokuje a zkouší, co mu projde. Už také dostal několik ocenění za inovativní přístup a podporu lokálních surovin.

V Momofuku jsme si dali dvě jejich speciality. Polévka ramen měla vynikající a výrazný vývar, kousky vepřového masa se skoro rozpadaly a nudle měly příjemný zkus. Co nám ale utkvělo v paměti, byly jejich houstičky na páře. 


Je to takový mini-sendvič, který má skvělou harmonii chutí. Mají jich několik druhů a my jsme si dali ten s bůčkem. Díky tomu, že připravují houstičky na páře, jsou nadýchané, vláčné a jen se rozplynou na jazyku. Pak se do toho vloží šťavnatá a rozpadající se hovězí hruď (brisket), která se zařízne křenem a svěžest dodá pár plátků okurky. Jak se říká, v jednoduchosti je krása a tady to platí na sto procent. Kuchyni zde mají otevřenou, takže můžete navíc sledovat práci celého kuchařského týmu. A že je na co koukat. Je to perfektně namazaný stroj, kde každý ví co dělá a jídlo musí být naservírováno bez chyby i za cenu psychické újmy.


Xi'an Famous Foods

Příběh této restaurací je podobným jiným, kdy její majitel zjistil po přestěhování do Spojených Států, že mu chybí kuchyně jeho rodného města a tak ji začal sám vařit. Velmi populární Xi'an Famous Foods má dnes 11 poboček a figuroval v několika televizních pořadech o jídle. Bylo to také první místo, které přineslo tuto kuchyni do Spojených států.

Xi´an (čti Šían) je město ležící na na severozápadě Číny. Bylo prvním hlavním městem Číny a taky je místem, kde odpočívá známá terakotová armáda. Kromě toho tam také začínala Hedvábná stezka, které měla mimo jiné vliv na místní kuchyni, které v sobě snoubí tu čínskou s kuchyní Blízkého východu. Je tak bohatá na římský kmín, čili, sečuánský pepř a další koření. Sečuánský pepř je zajímavý nejen svou chutí, ale i tím, že trochu tlumí citlivost vašeho jazyku, takže dokážete sníst i velmi pálivá jídla. Mezi známá jídla z této oblasti patří široké nudle „biang biang“, jehněčí hamburgery s jalapeňo papričkami nebo studená nudlová jídla. Pokud byste o této kuchyni chtěli vědět víc, podívejte se na tento článek - Chilies, Noodles, and Lamb: 11 Must-Eat Dishes in Xi'an From the Muslim Quarter and Beyond.

Čínské knedlíčky plněné jehněčím masem.

Široké nudle s tofu. Byl to studený pokrm skvělý na léto.

A taky nás tam potkalo překvapení, když na nás z fotografie na stěně vykouknul starosta Vancouveru Gregor Robertson. Po troše googlování jsme zjistili, že žena po jeho boku byla známá čínská popová zpěvačka, která je momentálně jeho přítelkyní.


Fisherman's Cove 
Fisherman's Cove byla malá rodinná restaurace, na kterou jsem náhodou narazili. Atmosféra tam byla moc příjemná a jídlo vynikající! Dali jsme si dvě jídla, která byla obě servírovaná s rýží a hráškem a karamelizovaným „plantain“, což je druh banánu, který je tvrdší a upravuje se vařením či smažením. Jedno se podávalo s „jerk chicken“, grilovaným pálivým kuřetem a druhé bylo kozí curry. 







Grom

A sladká tečka nakonec. Když jsem potkali stánek se zmrzlinárnou Grom kousek od Central Parku, nemohli jsme odolat. Před lety jsme v Itáii navštívili Grom mnohokrát a jejich zmrzlina je neskutečná!