pátek 26. dubna 2013

Japonská kuchyně v tradiční i moderní podobě


Nebudeme si zastírat, že jednou z nepříjemnějších aktivit, kterou je možné ve Vancouveru provozovat, je ochutnávání jídla. Alespoň tedy pro nás. Je to koníček, kterému se věnujeme pravidelně, poctivě a se zápalem podobným profesionálním sportovcům. Jen doufám, že tento koníček nebude vyžadovat v budoucnu transplantaci žaludků podobně jako si někteří sportovci musejí nechat vyměnit kolenní klouby. Ale to se všechno teprve ukáže, teď se budeme držet v přítomnosti. A konkrétně přítomnosti s nádechem Japonska.

V minulých týdnech jsem ochutnala dva japonské pokrmy, při čemž jeden patří mezi tradiční japonská jídla a ten druhý je výsledek propojení východu a západu. Konkrétně se jedná o "ramen"a "japadogs". 

Ramen je nudlový pokrm, který připomíná polévku. Ačkoli byl tento pokrm původně dovezen z Číny, dneska je japonskou kulturní ikonou a v Jokohamě má od roku 1994 dokonce i svoje muzeum. Vývar je většinou masový nebo rybí a často je ochucen sojovou nebo miso omáčkou. K tomu se podává plátek vepřového, mořské řasy, kukuřice, jarní cibulka a někdy fazolové klíčky. Reginonálních variant je nespočet. Co je ale srdcem tohoto jídla, jsou nudle. Připravují se ze základních ingrediencí, kterými jsou pšeničná mouka, voda a sůl. Specifickou látkou je pak "kansui", což je typ minerální vody, který obsahuje uhličitan sodný. A právě tento "kansui" dodává nudlím nažloutlou barvu a pevnou konzistenci, která je pro ramen nudle charakteristická. 

Naservírováno pěkně i s květinou.
Vyzkoušeli jsme celkem čtyři druhy ramen. Já jsem si objednala "shio ramen" a "shoyu ramen". První z nich se servíruje se slaným vývarem, což je tradiční vývar pro ramen. Jedná se o vepřový vývar, ale vaří se kratší dobu, takže výsledná chuť je jemnější. Druhý typ ramen byl vývar (mohou být různé druhy) se sojovou omáčkou, která je hlavní ingrediencí . Oba typy ramen se také lišily typem nudlí. Miluju nudlová jídla, takže se ramen hned zařadil mezi mé favority. Nudle byly pevné na zkus, vepřové maso se jen rozpadalo a fazolové klíčky příjemně vyvažovaly tučné vepřové. Zároveň byla chuť vývarů v obou případech jemná a přístupná i těm citlivějším chuťovým buňkám. 

Shio ramen.
Shoyu ramen.

Matt si objednal "miso ramen" a "sesame ramen". První druh je opravdu ryze japonským výtvorem, protože kombinuje vývar s miso omáčkou, která se používá v mnohých japonských pokrmech. Je to výrazná chuť, která je dobrá a zajímavá, ale mně stačilo pár lžic a už to bylo na mě moc. Sezamový vývar byla specialita šéfkuchaře v jednom malém bistru. Mistr kuchař byl nejen neuvěřitelně milý pán, ale taky věděl jak na to. Vývar byl vynikající. Pro mě ale teda zase jen na pár lžic. Matt ale snědl nadšeně úplně všechno, takže opravdu záleží na tom, jak má kdo nastavené chuťové buňky. 

Miso ramen.
Sesame ramen.
 A další dobrotou byl "japadog". Slovo je jednoduše kombinací slova "japanese" and  "hot dog" a výsledkem je "japadog" neboli hot dog na japonský způsob. První stánek byl otevřen v roce 2005 a to přímo ve Vancouveru. Jeho zakladali byl japonský pár, který se čerstvě přestěhoval do Vancouveru a jejich snem bylo vytvořit světově známý stánek. Ke světové známosti mají ještě kousek cesty, ale ve Vancouveru jejich popularita stále roste a před dvěma lety otevřely pobočku v New Yorku. 


Prvním hot dogem, který jsme ochutnali byl "Okonomi". Ten je inspirovaný tradiční japonskou palačinko/pizzou "okonomiyaki", která se těstem se podobá palačince, ale ingredience jsou na ní navrstvené jako na pizze. Variant je opět mnoho, ale ta základní obsahuje zelí, bonito vločky, majonézu a okonomiyaki sauce, který se podobá worcestrové omáčce, ale je o něco sladší. Bonito vločky jsou nastrouhané tenké vločky ze sušeného tuňáka, které se používají v mnohých japonských pokrmech. A náš hot dog obsahoval přesně tyto ingredience. Musím říct, že nejvíc překvapená jsem byla z těch bonito vloček. Jemné vločky, které chutnají jako ryba, to pro mě byla opravdu novinka. Ale po pár nedůvěřivých soustech jsem si na tom začala pochutnávat. A třešničkou na tomto hot dogu byl samotný "dog" neboli párek. Obsahoval totiž Berkshire vepřové, což je vysoce kvalitní druh vepřového. A musím říct, že lepší párek jsem nikdy nejedla. Výsledné hodnocení japadogu - skvělá kombinace známých a neznámých chutí, jednoznačně doporučuji.

Okonomi.
Okonomi.

Palačinko/pizza okonomiyaki jako inspirace.

 Druhým hot dogem byl "oroshi". Na celé menu se mimo jiné můžete podívat tady. Oroshi obsahoval speciální druh sojové omáčky a nastrouhaný daikon, což je bílá ředkev. Chuťově byl ale tento hot dog jemný a nevýrazný, takže nás zase tolik nezaujal. Příště se chystáme na "terimayo", chloubu tohoto podniku, tak uvidíme, jak dopadne hodnocení.

Oroshi.

úterý 9. dubna 2013

Něco málo o mé práci


Jak asi většina z vás tuší, pracuju v kavárně. Její jméno je Caffe Artigiano a má ve Vancouveru několik poboček. Ta moje je ta nejmenší a je to rohová kavárna v srdci Yaletownu. Je to čtvrť v Downtownu hned vedle oceánu. Dřív to bylo nehostinné místo plné skladišť a doků, ale dneska je tomu naopak. Trochu tady zainvestovali a je to zmodernizovaná čtvrť, kde žijí hlavně ti, co mají na kontě víc než nějaké drobné. S přicházejícím jarem a kabriolety, které se nám začínají prohánět kolem oken, se to jen potvrzuje. 


Do práce vstávám většinou v pět a po cestě metrem ještě napůl spím jako většina lidí, co tam zrovna jede se mnou. Na zákazníky pak začátku jen zpomaleně zírám, ale to oni na mě takhle brzo ráno taky, takže to není zase tak velký problém. Brzká rána mají ale i svoje světlé stránky. Všude je klid, všechno se teprve probouzí, a když začne vycházet sluníčko, máme to oknama na východ z první ruku a to stojí za to.


Sestava jsme tam relativně mezinárodní. Momentálně převládají Kanaďani, ale pak tam máme Mexičana, Australana ,a pozor, taky bratra Slováka. Konečně si tak můžu postesknout po knedlíkách, smažáku či nakládaném hermelínu a ten na druhé straně bude vědět, o čem mluvím. Kromě Matta tady místní českou kuchyni opravdu moc neznají, co si budeme povídat.


 Co mě ze začátku překvapilo, byla míra komunikace mezi námi jakožto kavárníky a zákazníky. Otázka "How are you?" je základ, který máme i v popisu práce, ale tím to většinou nekončí. Buď se rozpovídají zákazníci nebo my a už to frčí, počasí, domácí mazlíčci a někdy to končí i u rodinné historie. Mým častým tématem je také vysvětlování, že opravdu nejsem ani z Francie ani z Quebecku. Nevím, jak mám namíchaný přízvuk, ale hodně lidí si myslí, že jsem Francouzka.  Už se mi několikrát stalo, že mi na mé "Hi" a "How are you?"odpověděli francouzky, a tak jsme se na sebe pak několik vteřin jen nechápavě usmívali. Moji jedinou francouzkou větu "Chtěla bych si objednat lahev červeného vína" bohužel nemůžu moc často uplatnit. 


Ačkoli jsem do kaváren chodila často, nikdy jsem tam nepracovala a netušila jsem, jak mohou být lidé vybíraví. A navíc, že se jim ta jejich vybíravá přání mohou splnit. A že se tady toho nebojí. Objednávky typu, prosila bych latte - bez kofeinu, s nízkotučným mlékem, extra horké, bez pěny, s vanilkovým sirupem a na půl sladké, jsou zcela normální. Jelikož jsme kavárna, která se pyšní vysokou kvalitou kávy a služeb, musíme zákazníkům samozřejmě s úsměvem splnit, co jim na očích vidíme. Občas to ale opravdu není žádný med a myslím, že z některých objednávek se mi bude motat hlava o to víc vzhledem k tomu, že se teď začínám zaučovat na espresso kávovaru. Je ale nutno dodat, že většina zákazníků je moc milá, takže pak pro ně tyhle specialitky rádi uděláme. Občas se tam mihne i nějaká známá osobnost ze světa filmu či sportu, ale to většinou zjistím pozdě, až když mi to někdo z kolegů zpětně řekne. V místních hvězdách se zatím ještě tolik neorientuju.


Výhled z kavárny.
A jako dodatek přidám jednu historku ze zákulisí. Jeden z mých kolegů je skvělý barista, má ale jednu špatnou vlastnost a tou je jeho vysoká náchylnost k rozptýlení. Myslím, že jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by byl schopen se ve vteřině zapálit do nějaké debaty a úplně zapomenout, co dělal vteřinu před tím. A tak se jednou stalo, že tenhle kolega dal do mikrovlnky ohřát cookie, omylem nastavil čas v minutách a ne ve vteřinách a hned na to se zapáleně ponořil do debaty se zákazníkem. Po dlouhých minutách někdo otevřel mikrovlnku, vyndal z ní do černa spálené cookie a dým, který se z mikrovlnky vyvanul spustil alarm v celé budově (včetně luxusního hotelu, vedle kterého sídlíme). Někdy se prostě zadaří. :)

K vodě to mám pět minut od práce.

Když je hezky, chodím si sem po práci odpočinout.

pátek 29. března 2013

Science World - věda pro malé i velké

Kupole budovy, kde sídlí Science World, je jednou z dominant Vancouveru a najdete ji na mnoha pohlednicích. Svému vzniku vděčí, jako mnoho jiného, Expu, které tady proběhlo v roce 1986.  Během Expa sloužila budova jako veletržní centrum a po skončení Expa se strhla kampaň na podporu jejího zachování. Ta byla úspěšná a vyústila v přemístění "Centra pro vědu, umění a technologie právě" sem. Během vývoje dostalo toto muzeum vědy mnoho různých jmen, pro většinu místních obyvatel je to ale stále Science World.


 A tak, když jednou v sobotu pro změnu pršelo, byla to ideální příležitost k malému vědeckému dýchánku.Převážná většina návštěvníků jsou rodiny s dětmi, takže jsme si občas připadali trochu nemístně. Pak jsme si ale začali se vším hrát podobně jako ostatní děti a myslím, že jsme docela zapadli. Hned v přízemí je část, která si vás otestuje. Je totiž plná všemožných hlavolamů a hádanek a stojí teda za to. Hlavolamy mají tři stupně obtížnosti. Sebevědomě jsme začali na tom nejobtížnějším, ale velmi rychle jsme to snižovali, a když jsme nemohli vyřešit ani základní obtížnost s přezdívkou "poškrábání na hlavě", nenápadně jsme se z této části vypařili. Vědci z nás asi nebudou.

Sekce s hlavolami,  aneb cesta tam a zpět k bezradným hodinám matematiky.
 Hned vedle zrovna probíhala přednáška nazvaná "Grossology". "Gross" by se dalo přeložit jako hnusný nebo nechutný a bylo to docela vtipně nazváno, protože přednáška byla o fungování trávicího ústrojí. Na různých příkladech tam ukazovali jak jsou dlouhá střeva, kolik je v tělě krve nebo kde přesně je umístěn žaludek. Největší úspěch ale mělo, když měly děti do mikrofonu předvést, jak zní prdy. Ruku zvedly snad všechny děti, my jsme se bohužel jako dospělí museli držet zpátky.

Hodina "nechutnologie".
Muzeum je rozděleno na sekce, které se věnují různým oblastem jako je zvuk, světlo, voda, lidské tělo a tak podobně. Velká většina instalací je praktického charakteru, takže si můžete všechno osahat a vyzkoušet. V sekci, která se věnuje vodě si můžete například zkoušet stavět přehrady a sledovat, co se pak stane. Těžko říct, jestli si tuhle část užívali víc děti nebo tatínkové. My jsme si to každopádně užili moc, akorát jsme si kolikrát posteskli, že už jsme dospělí a musíme tak dát na většině atrakcích přednost dětem.

Tohle bylo moc zajímavé - přístroj zaznamenával pohyb mozkových vln a podle vaší mozkové aktivity se posouvala kulička mezi vámi dvěma - ten, kdo uměl líp relaxovat a zklidnit mozkové vlny, vyhrál.

Vítejte ve vodním ráji.
Potrubní pošta.
Fungování páky jste si mohli vyzkoušet při převažování s tímto hrošíkem macíkem.
Science world také pravidelně hostí putovní výstavy a ta současná mapovala tvorbu kanadského kutila Steva Gerbericha. Ten vytváří pohyblivé objekty z předmětů nalezených po sklepech a smetištích.

Když se pozorně zadíváte, uvidíte tři obličeje.


Vrchní část kupole je využitá jako 3D kino s plátnem od nevidím do nevidím. Velikost plátna je skvělá a slibuje silný divácký zážitek. My jsme si ale bohužel nevybrali ten správný film. "To the Arctic" byl dokumentární příběh o rodince polárních medvědů. Sledovat záběry zamrzlé krajiny v obrovském rozlišení je sice zajímavé, ale po pěti minutách vás ta neustále bíla barva sněhu trochu omrzí, co si budeme povídat. A depresy z příběhu o medvědí matce, která bojuje o přežití a chrání svá mláďata před hladovými samci, kteří je chtějí zabít, nemohl zachránit ani příjemný hlas Meryl Streep jako vypravěče. Poučení pro příšte, pro velká plátna to chce velké a hlavně barevné záběry a pokud možno optimističtější příběhy.

pátek 22. března 2013

Troubo, trubko, kdo v tobě přebývá


Při z jedné nedávných procházek jsme narazili na indickou restauraci, která se specializovala na pokrm, který se jmenuje "dosa". Neměli jsme tušení, o co jde, a tak jsme se to samozřejmě rozhodli prozkoumat.


Objednali jsme si, co nám přišlo zajímavé, a abychom předešli případnému faux pas, snažili jsme se od ostatních odkoukat, co máme vlastně čekat. Před těmi, co byli na řadě před námi, postupně přistávalo na stole něco jako obří palačinka, srolovaná do trubky a dlouhá asi půl metru. Pohled to byl vcelku fascinující,a jelikož jsme netušili, jak to jíst, odkoukávali jsme nenápadně dál.

My jsme si jako náplň téhle dosy zvolili jehněčí vindaloo, trochu pálivé, ale dobrota.
 Většina strávníků používala jen ruce, tak jsme na to navázali. Když nám naservírovali naše mega-palačinky,  postupně jsme je trhali na kousky a namáčeli v omáčkách, které byly podávány vedle toho. 

Tohle na vás čeká uvnitř. Chtuná to líp, než z tohoto úhlu vypadá. :)
A teď už trochu studovanější pohled. Dosa je fermentovaná (chuťově trochu nakyslá) palačinka, která se dělá z rýžového těsta a černé čočky. Běžně se podává buď ke snídani nebo jako rychlovka na ulici. Tento pokrm je charakteristický pro jižní státy Indie a populární je také na Srí Lance. Podává se buď srolovaná do trubky a nebo složená do jakési obálky či trojúhelníku, té se říká "rava dosa". Každá dosa má nějakou náplň a tu si můžete vybrat podle své chuti. Většinou se jedná o zeleninové nebo masové curry, které je běžně k dostání ve většině indických restauracích. 

Rava dosa - ta naše byla plněná zeleninovým curry.
 Co se ale nemění, jsou omáčky, které jsou podávány spolu s dosou. Je to kokosové chutney, což je polotuhá pasta z kokosu, čočky a snítky máty či korinadru.  Pak je to tzv. sambar, zeleninový vývar, ve kterém je holubí hrách a tamarind, ale existují různé regionální varianty. My jsme k naší dose ještě dostali chilli variantu kokosového chutney, která byla o něco pálivější.

Dosa - běžná velikost i podoba.
 Velikost běžné dosy nás překvapila, ale když jsme si objednali tzv. "paper dosa" neboli papírovou dosu, to jsme teprve zůstali s pusou dokořán. 

Papírová dosa je už opravdu docela macek. :)