neděle 26. května 2013

Čaj o páté a minizákusky - tomu říkám "my cup of tea"


Většina z nás zná britskou tradiční kratochvíli "čaj o páté" (afternoon tea). Dámy či rodina se sejdou v této odpolední hodině, dají si několik šálků čajů, zakousnou k tomu několik cookies a proberou co je nového. Tady jsem se setkala s pro mě novým pojmem i novým způsobem servírování nazvaným "high tea".

Po troše hledání na internetu jsem došla k tomu, že rozdíl mezi "afternoon tea" a "high tea" se v dnešní době víceméně stírá a rozdíl je spíš geografický. Britové vás budou zvát na "afternoon tea", tady za oceánem a v luxusních hotelech po světě si budete moct dopřát to samé, ale pod názvem "high tea".


Britská klasika - "scones".
V minulosti mezi těmito pojmy ale znatelný rozdíl byl. Odpolední čaj byl původně vynálezem vyšší anglické vrstvy, pro kterou to byl takový most mezi hlavními jídli. Servíroval se samozřejmě čaj a pak nějaké drobnosti k jídlu jako sendviče, koláče (často "scones"), muffiny a další. Vše většinou probíhalo ve společenských místnostech s posezením na pohovkách. Pro nižší dělnickou vrstvu byl ale tento odpolední čas nevhodný, protože byly ještě v práci, a tak měli toto mezijídlo později. Servíroval se většinou čaj, chleba, zelenina a sýr a jedlo se v kuchyni. Právě od stolování k kuchyni u stolu přineslo pojem "high tea", protože posezení bylo vyšší než na pohovkách. Velice záhy ale vyšší vrstva přijala "high tea" za své a také si ho podle svého upravila. Jednalo se o předpřipravené  jídlo, které se jedlo v čase, kdy doma nebyli sloužící, kteří by uvařili. Byl to jednoduše takový mix "afternoon tea" a "high tea". 


Po většinu 19. a 20. století bylo servírování odpoledního čaje znakem snobismu. Jedním ze způsobů, jakým se vyšší vrstva odlišovala od nižší vrstvy bylo načasování nalévání mléka do čaje. V dobách, kdy nebyl porcelán ještě tak kvalitní se často stávalo, že když se nalil horký čaj do hrnku, praskl. Východiskem bylo nalít do hrnku nejdřív mléko, aby horký čaj trochu ochladil. Když si začali bohatší lidé pořizova kvalitnější a dražší čínský porcelán, chtěli se odlišit od těch, kdo ho nemají. A proto začali nazývat lidi z nižších vrstev "rather milk in first", což se dá přeložit "někdo, kdo vypadá jako by si naléval mléko do hrnku jako první" a tato fráze měla jednoznačně negativní a posměšné zabarvení. 


Dneska stále probíhá nekonečná diskuse, jestli je lepší nalít čaj do mléka nebo mléko do čaje, ale už je to jen odlehčená debata na zpestření odpoledne. A tímto končím výlet za historií a můžeme se vrhnout na chuťové buňky, protože o ty jde samozřejmě na prvním místě.


Na hight tea jsme tady vyrazili dvakrát. Napoprvé to byl dárek k mým narozeninám a pro zimní čas je návštěva čajovny tohoto typu dokonalá. Místo bylo útulné, květiny byly na zdech i na hrníčkách, jednoduše romantika jak má být. Objednali jsme si dva čaje a k tomu to, co je tak charakteristické pro high tea - minizákusky a minisendviče. Všechno nám přinesli na několikapatrovém podnosu a pak už jen zbývalo se do toho pustit. Jelikož to byla doba předvánoční, tak se to promítlo i do podoby těchto minidobrot. Dostali jsme například dortík ve tvaru vánočního stromku nebo krutí sendvič s brusinkovou omáčkou. Nesměla samozřejmě chybět anglická klasika,  "scones" s hustou šlehačkou a marmeládou, opět v miniaturní podobě. Tohle místo bylo pohlazení pro pro chuťové buňky i pro duši, a kdybych jen trochu mohla, hned bych se tam přestěhovala.




 První místo se dá popsat slovy jako útulné, příjemné nebo přirozené. Druhé místo, které jsme navštívili se podobně moc popsat nedá, protože bylo trochu rozporuplné. Začněme u jídla. Způsob servírování byl stejný jako na prvním místě. Ale, to co bylo naservírováno, bylo excelentní. Každý minisendvič i zákusek byl dokonale nakombinován, neměli jsme jedinou výtku. Dva příklady za všechny. Čokoládová sušenka ve tvaru košíčku plněná karamelem, na jejímž spodu byl řidší karamel s chutí pomeranče, který tomuto hutnému a sladkému dezertu dodal potřebný švih. A dále makaron s příchutí růže. Zpracování bylo samozřejme bez chybičky, lehce křupavý na povrchu, hutný uvnitř s jemným krémem, který vás jen pohladil na jazyku. Růže a makaron je navíc ideální vzájemné propojení, křehká a voňavá růže je dokonale vyjádřená skrze jemný a na jazyku se rozplývající makaron.




 Problémem této čajovny byla podoba a atmosféra místa. Vše bylo růžovo/bílé, načančané, pro nás bohužel trochu přeslazené a sterilní. Všechny číšnice měly stejné květované šaty, ale měly jsme z nich pocit, že to není něco, s čím by byly sžité.  Bylo evidentní, že majitelka si na tomhle místě zrealizovala některé svoje princeznovské fantazie, ale ne všichni je s ní bohužel sdíleli, což tvořilo rušivý dojem, alespoň pro nás. Nízká kvalita servisu pak bohužel trochu pokazila dojmy z dokonalého jídla. A tak se naskytla otázka, chodí lidé za dobrým jídlem nebo dobrou atmosférou? Spojení obojího je samozřejmě ideální, ale kdybyste si měli vybrat?



úterý 7. května 2013

Jaro je tu!


Mnoho lidí, kteří tu žijí, říká, že Vancouver je na jaře a v létě nádherný a tato dvě roční období jsou důvodem, proč tu žít. Léto je ještě před námi, ale jaro už je v plném proudu, takže se můžu do debaty zapojit i já. Nevím, jestli to dělá ten nekonečný zimní déšť, ale lidé tady nastupují na jaře se zahrádkami ve velkém stylu, alespoň v našem nejbližším okolí. Tulipány vidíte skoro všude, většinou jsou doprovázeny dalšími jarními květinami a hned vedle už jsou čerstvě zryté záhony, ve kterých se začínají zelenat saláty. Je to opravdu radost pohledět a po té šedivé zimě je to krásně barevné probuzení. 








Co ale na jaře dělá Vancouver Vancouverem jsou kvetoucí stromy třešní. Všechno začalo po druhé světové válce, kdy města Kobe a Jokohama darovaly Vancouveru 500 stromů třešní na počest japonsko/kanadských vojáků padlých během války. Ty pak byly vysázeny okolo kenotafu ve Stanley parku. Postupem času si ale lidé tyto stromy zamilovali, a tak se město rozhodlo vysazovat je i na dalších místech. Dnes je jich po městě rozeseto okolo 130 000 a já patřím mezi ty šťastné, kteří je mají přímo v ulici. A už jsem si je stihla zamilovat taky.










pátek 26. dubna 2013

Japonská kuchyně v tradiční i moderní podobě


Nebudeme si zastírat, že jednou z nepříjemnějších aktivit, kterou je možné ve Vancouveru provozovat, je ochutnávání jídla. Alespoň tedy pro nás. Je to koníček, kterému se věnujeme pravidelně, poctivě a se zápalem podobným profesionálním sportovcům. Jen doufám, že tento koníček nebude vyžadovat v budoucnu transplantaci žaludků podobně jako si někteří sportovci musejí nechat vyměnit kolenní klouby. Ale to se všechno teprve ukáže, teď se budeme držet v přítomnosti. A konkrétně přítomnosti s nádechem Japonska.

V minulých týdnech jsem ochutnala dva japonské pokrmy, při čemž jeden patří mezi tradiční japonská jídla a ten druhý je výsledek propojení východu a západu. Konkrétně se jedná o "ramen"a "japadogs". 

Ramen je nudlový pokrm, který připomíná polévku. Ačkoli byl tento pokrm původně dovezen z Číny, dneska je japonskou kulturní ikonou a v Jokohamě má od roku 1994 dokonce i svoje muzeum. Vývar je většinou masový nebo rybí a často je ochucen sojovou nebo miso omáčkou. K tomu se podává plátek vepřového, mořské řasy, kukuřice, jarní cibulka a někdy fazolové klíčky. Reginonálních variant je nespočet. Co je ale srdcem tohoto jídla, jsou nudle. Připravují se ze základních ingrediencí, kterými jsou pšeničná mouka, voda a sůl. Specifickou látkou je pak "kansui", což je typ minerální vody, který obsahuje uhličitan sodný. A právě tento "kansui" dodává nudlím nažloutlou barvu a pevnou konzistenci, která je pro ramen nudle charakteristická. 

Naservírováno pěkně i s květinou.
Vyzkoušeli jsme celkem čtyři druhy ramen. Já jsem si objednala "shio ramen" a "shoyu ramen". První z nich se servíruje se slaným vývarem, což je tradiční vývar pro ramen. Jedná se o vepřový vývar, ale vaří se kratší dobu, takže výsledná chuť je jemnější. Druhý typ ramen byl vývar (mohou být různé druhy) se sojovou omáčkou, která je hlavní ingrediencí . Oba typy ramen se také lišily typem nudlí. Miluju nudlová jídla, takže se ramen hned zařadil mezi mé favority. Nudle byly pevné na zkus, vepřové maso se jen rozpadalo a fazolové klíčky příjemně vyvažovaly tučné vepřové. Zároveň byla chuť vývarů v obou případech jemná a přístupná i těm citlivějším chuťovým buňkám. 

Shio ramen.
Shoyu ramen.

Matt si objednal "miso ramen" a "sesame ramen". První druh je opravdu ryze japonským výtvorem, protože kombinuje vývar s miso omáčkou, která se používá v mnohých japonských pokrmech. Je to výrazná chuť, která je dobrá a zajímavá, ale mně stačilo pár lžic a už to bylo na mě moc. Sezamový vývar byla specialita šéfkuchaře v jednom malém bistru. Mistr kuchař byl nejen neuvěřitelně milý pán, ale taky věděl jak na to. Vývar byl vynikající. Pro mě ale teda zase jen na pár lžic. Matt ale snědl nadšeně úplně všechno, takže opravdu záleží na tom, jak má kdo nastavené chuťové buňky. 

Miso ramen.
Sesame ramen.
 A další dobrotou byl "japadog". Slovo je jednoduše kombinací slova "japanese" and  "hot dog" a výsledkem je "japadog" neboli hot dog na japonský způsob. První stánek byl otevřen v roce 2005 a to přímo ve Vancouveru. Jeho zakladali byl japonský pár, který se čerstvě přestěhoval do Vancouveru a jejich snem bylo vytvořit světově známý stánek. Ke světové známosti mají ještě kousek cesty, ale ve Vancouveru jejich popularita stále roste a před dvěma lety otevřely pobočku v New Yorku. 


Prvním hot dogem, který jsme ochutnali byl "Okonomi". Ten je inspirovaný tradiční japonskou palačinko/pizzou "okonomiyaki", která se těstem se podobá palačince, ale ingredience jsou na ní navrstvené jako na pizze. Variant je opět mnoho, ale ta základní obsahuje zelí, bonito vločky, majonézu a okonomiyaki sauce, který se podobá worcestrové omáčce, ale je o něco sladší. Bonito vločky jsou nastrouhané tenké vločky ze sušeného tuňáka, které se používají v mnohých japonských pokrmech. A náš hot dog obsahoval přesně tyto ingredience. Musím říct, že nejvíc překvapená jsem byla z těch bonito vloček. Jemné vločky, které chutnají jako ryba, to pro mě byla opravdu novinka. Ale po pár nedůvěřivých soustech jsem si na tom začala pochutnávat. A třešničkou na tomto hot dogu byl samotný "dog" neboli párek. Obsahoval totiž Berkshire vepřové, což je vysoce kvalitní druh vepřového. A musím říct, že lepší párek jsem nikdy nejedla. Výsledné hodnocení japadogu - skvělá kombinace známých a neznámých chutí, jednoznačně doporučuji.

Okonomi.
Okonomi.

Palačinko/pizza okonomiyaki jako inspirace.

 Druhým hot dogem byl "oroshi". Na celé menu se mimo jiné můžete podívat tady. Oroshi obsahoval speciální druh sojové omáčky a nastrouhaný daikon, což je bílá ředkev. Chuťově byl ale tento hot dog jemný a nevýrazný, takže nás zase tolik nezaujal. Příště se chystáme na "terimayo", chloubu tohoto podniku, tak uvidíme, jak dopadne hodnocení.

Oroshi.