úterý 30. července 2013

Moje květníková zahrádka

Vzhledem k tomu, že o své zahrádce říkám všem skoro na potkání, je načase, abych se o tom zmínila i tady. Prostor před naším vchodem je celý z betonu a působí stroze a neútulně. A tak, když přišlo jaro, vydala jsem se na lov do zahradnictví. Většinou je lepší, když je tam se mnou Matt, protože jinak jsem schopná vykoupit půlku obchodu, i když to nemám kam dát.

Takhle to začalo...
...a takhle nějak to vypadá teď.

Chtěla jsem potěšit hned několik smyslů, takže tu máme něco dobrého k jídlu, barevné kytky krásné na pohled a bylinky, které přinášejí něco voňavého. Nevím, jak to máte vy, ale pokaždé, když si přičichnu k rozmarýnu v kombinaci s tyminánem, přenese mě to do Středomoří.





Chrpy.

Fuchsie mě od začátku fascinuje, připadá mi spíš jak podmořský tvor než rostlina.
Co se týká zeleniny, máme cherry rajčátka, chilli papričky , zelené fazolky, hrášek, nějaké ty saláty a potom mangold. Tahle listová zelenina je podobná špenátu a setkala jsem se  ní různě po Evropě i tady, ale ne moc v Čechách. Určitě bych mangold moc doporučila, je jednoduchý na pěstování a některé odrůdy mají barevné stonky, takže se mohou používat jak na vaření, tak na okrasu. Z Francie jsme si přivezli tenhle recept.


Mangold je úplně vlevo, vedle pak kapusta a chilli papričky.
Nadšení z první jahody bylo větší, než výsledná chuť, ale i tak to stálo za to.

 Pak tu máme dvě rostlinky, s kterými jsem se setkala při farmaření a zajímavé jsou tím, že ačkoli se jedná o květiny, můžete jíst jak květy, tak listy. První z nich je brutnák lékařský, který má drobné fialové květy a listy chutnají po okurkách. A mimo jiné po brutnáku šílí včely a čmeláci. Druhou rostlinou je lichořeřišnice, listy mají silnou peprnou chuť, květy jsou na tom podobně a navíc jsou krásně barevné. 

Tak tohle je zmiňovaný brutnák.

A lichořeřišnice.
  Taky jsem svedla několik bojů se škůdci. Za zmínku stojí ten, při kterém jsem namíchala lektvar z kajunského pepře a česneku a připravila z toho postřik. Výsledkem bylo, že pro mšice to bylo příjemné osvěžění a nám ten pepř podráždil krk tak, že jsme ještě půl hodiny po tom kašlali a slzely nám oči.


Ačkoli má zahrádka tak dvakrát tři metry, trávím tam spoustu času. Možná víc, než je nutné, ale nemůžu si pomoct. Baví mě sledovat, jak všechno roste a užívám si klidu po práci v kavárně. Že bych byla zralá na důchod? :)

pondělí 8. července 2013

Hezky česky i v Kanadě


Když je člověk daleko od domova, je potřeba si ho někdy vytvořit a jaká je lepší cesta než skrze jídlo. Honba za českou restaurací je zatím neúspěšná a tak se musíme spoléhat na vlastní síly. Respektive na síly jednoho z nás. Co se totiž za dobu mého pobytu nezměnilo, jsou mé kuchařské kvality. Abych ale nebyla za úplného kuchařského ztroskotance, v loupání a krájení jsem skoro profesionál a občas tam šoupnu i nějaký  ten štrůdlík.

Musím říct, že mě Matt dost rozmazluje. Pravidelně máme domácí český chleba a rohlíky. Nedávno jsem přišla z práce a na stole byly čerstvě upečené rohlíky, tak jsem hned na posezení zdlábla tři kousky s máslem. Co si budeme povídat, byl to nejlepší zážitek dne. 


Napečeno.
Naše sobotní snídaně..verze jedna.

 
A verze dvě.

A pak jsme měli další klasiky jako halušky, segedín, sekanou a vepřové s mrkví. Už v jídelně na základní škole bylo vepřové s mkrví moje oblíbené jídlo, takže jsem po pár soustech začala být sentimentální a školní historky frčely o sto šest. Všechna jídla se Mattovi moc povedla a oba jsme si pochutnali. Vzpomínali jsme u toho taky na návštěvy Havelské koruny, kde jsme nad koprovkou, ovocnými knedlíky (vyzkoušeli jsme všechny náplně a nejlepší jsou malinové) a mnoha dalšími chody, strávili nejednu příjemnou chvilku. 



Halušky.



Segedín.



Sekaná.



Vepřové s mkrví.

Chybět samozřejmě nesměla krupicová kaše.  A jak mě kdysi naučila ségra Kíťa, lentilky prostě musí být. Vybavuji si jednu historku, kdy jsme bydleli ještě všichni u rodičů a zjistili jsme, že nemáme lentilky a chceme si udělat krupicovou kaši. Bylo to v zimě a Kíťa natolik trvala na lentilkách, že jsem musela ručně otevřít nefungující vrata na zahradě a zajet pro ně do obchodu. U těch vrat jsem se opravdu zapotila a to je asi i důvod, proč si to pamatuju do dneška.



Na mrazáku máme ještě kachnu, ale ta tam asi počká až do podzimu. Teploty se totiž i tady teď šplhají ke třicítce a není třeba způsobit naší stravovací soustavě větší újmu než je nutné. Už se ale na kachničku se zelím a knedlíčkama moc těším, plzničku vedle toho, no jejej. Že by ty třicítky nakonec takový problém zase nebyly? :)

pondělí 17. června 2013

Cesta z města - směr Lynn Canyon

O víkendu se vyčasilo, tak jsme připravili svačinu, nasadili batohy a vyrazili do přírody. Co si budeme povídat, potřebovala jsem si vyvětrat hlavu od ruchu v kavárně jako sůl. Vyrazili jsme do údolí, které se jmenuje Lynn Canyon a je jen asi hodinu cesty od nás z bytu.

Park, který leží v oblasti severního Vancouveru, byl založen v roce 1912 a dneska je populární destinací pro všechny generace. North Van, jak se severní části Vancouveru přezdívá, byl celkově mnohem zelenější než Downtown i naše čtvrť a park, to už byl úplný prales. Cedulí, jak se chovat při střetu s medvědem jsme potkali několik, reálného chlupáče naštěstí žádného.



 Největší atrakcí je závěsný most, který visí 50 metrů nad řekou a není úplně ideální pro ty, co mají strach z výšek. Je relativně úzký a když po něm přechází víc lidí, docela se natřásá. I já jsem měla občas co dělat a přes zábradlí jsem sice natáhla ruce s foťákem, ale to bylo všechno.

Matt nebyl z mostu nadšený.
Na fotce to možná tak nevypadá, ale byla to docela výška.
 Parkem vedly upravené stezky, strmé části byly vylepšeny schody a míst na piknik bylo víc než dost. Na nedělní procházku to bylo úplně ideální. 





Nejdřív 5letá holčička a pak i já jsem dobyla tuhle skálu.
Obávám se, že moje fyzická kondice není, co bývala.
Tohle stvoření nenechalo chladného žádného kolemjdoucího - maďarský ovčák.



neděle 26. května 2013

Čaj o páté a minizákusky - tomu říkám "my cup of tea"


Většina z nás zná britskou tradiční kratochvíli "čaj o páté" (afternoon tea). Dámy či rodina se sejdou v této odpolední hodině, dají si několik šálků čajů, zakousnou k tomu několik cookies a proberou co je nového. Tady jsem se setkala s pro mě novým pojmem i novým způsobem servírování nazvaným "high tea".

Po troše hledání na internetu jsem došla k tomu, že rozdíl mezi "afternoon tea" a "high tea" se v dnešní době víceméně stírá a rozdíl je spíš geografický. Britové vás budou zvát na "afternoon tea", tady za oceánem a v luxusních hotelech po světě si budete moct dopřát to samé, ale pod názvem "high tea".


Britská klasika - "scones".
V minulosti mezi těmito pojmy ale znatelný rozdíl byl. Odpolední čaj byl původně vynálezem vyšší anglické vrstvy, pro kterou to byl takový most mezi hlavními jídli. Servíroval se samozřejmě čaj a pak nějaké drobnosti k jídlu jako sendviče, koláče (často "scones"), muffiny a další. Vše většinou probíhalo ve společenských místnostech s posezením na pohovkách. Pro nižší dělnickou vrstvu byl ale tento odpolední čas nevhodný, protože byly ještě v práci, a tak měli toto mezijídlo později. Servíroval se většinou čaj, chleba, zelenina a sýr a jedlo se v kuchyni. Právě od stolování k kuchyni u stolu přineslo pojem "high tea", protože posezení bylo vyšší než na pohovkách. Velice záhy ale vyšší vrstva přijala "high tea" za své a také si ho podle svého upravila. Jednalo se o předpřipravené  jídlo, které se jedlo v čase, kdy doma nebyli sloužící, kteří by uvařili. Byl to jednoduše takový mix "afternoon tea" a "high tea". 


Po většinu 19. a 20. století bylo servírování odpoledního čaje znakem snobismu. Jedním ze způsobů, jakým se vyšší vrstva odlišovala od nižší vrstvy bylo načasování nalévání mléka do čaje. V dobách, kdy nebyl porcelán ještě tak kvalitní se často stávalo, že když se nalil horký čaj do hrnku, praskl. Východiskem bylo nalít do hrnku nejdřív mléko, aby horký čaj trochu ochladil. Když si začali bohatší lidé pořizova kvalitnější a dražší čínský porcelán, chtěli se odlišit od těch, kdo ho nemají. A proto začali nazývat lidi z nižších vrstev "rather milk in first", což se dá přeložit "někdo, kdo vypadá jako by si naléval mléko do hrnku jako první" a tato fráze měla jednoznačně negativní a posměšné zabarvení. 


Dneska stále probíhá nekonečná diskuse, jestli je lepší nalít čaj do mléka nebo mléko do čaje, ale už je to jen odlehčená debata na zpestření odpoledne. A tímto končím výlet za historií a můžeme se vrhnout na chuťové buňky, protože o ty jde samozřejmě na prvním místě.


Na hight tea jsme tady vyrazili dvakrát. Napoprvé to byl dárek k mým narozeninám a pro zimní čas je návštěva čajovny tohoto typu dokonalá. Místo bylo útulné, květiny byly na zdech i na hrníčkách, jednoduše romantika jak má být. Objednali jsme si dva čaje a k tomu to, co je tak charakteristické pro high tea - minizákusky a minisendviče. Všechno nám přinesli na několikapatrovém podnosu a pak už jen zbývalo se do toho pustit. Jelikož to byla doba předvánoční, tak se to promítlo i do podoby těchto minidobrot. Dostali jsme například dortík ve tvaru vánočního stromku nebo krutí sendvič s brusinkovou omáčkou. Nesměla samozřejmě chybět anglická klasika,  "scones" s hustou šlehačkou a marmeládou, opět v miniaturní podobě. Tohle místo bylo pohlazení pro pro chuťové buňky i pro duši, a kdybych jen trochu mohla, hned bych se tam přestěhovala.




 První místo se dá popsat slovy jako útulné, příjemné nebo přirozené. Druhé místo, které jsme navštívili se podobně moc popsat nedá, protože bylo trochu rozporuplné. Začněme u jídla. Způsob servírování byl stejný jako na prvním místě. Ale, to co bylo naservírováno, bylo excelentní. Každý minisendvič i zákusek byl dokonale nakombinován, neměli jsme jedinou výtku. Dva příklady za všechny. Čokoládová sušenka ve tvaru košíčku plněná karamelem, na jejímž spodu byl řidší karamel s chutí pomeranče, který tomuto hutnému a sladkému dezertu dodal potřebný švih. A dále makaron s příchutí růže. Zpracování bylo samozřejme bez chybičky, lehce křupavý na povrchu, hutný uvnitř s jemným krémem, který vás jen pohladil na jazyku. Růže a makaron je navíc ideální vzájemné propojení, křehká a voňavá růže je dokonale vyjádřená skrze jemný a na jazyku se rozplývající makaron.




 Problémem této čajovny byla podoba a atmosféra místa. Vše bylo růžovo/bílé, načančané, pro nás bohužel trochu přeslazené a sterilní. Všechny číšnice měly stejné květované šaty, ale měly jsme z nich pocit, že to není něco, s čím by byly sžité.  Bylo evidentní, že majitelka si na tomhle místě zrealizovala některé svoje princeznovské fantazie, ale ne všichni je s ní bohužel sdíleli, což tvořilo rušivý dojem, alespoň pro nás. Nízká kvalita servisu pak bohužel trochu pokazila dojmy z dokonalého jídla. A tak se naskytla otázka, chodí lidé za dobrým jídlem nebo dobrou atmosférou? Spojení obojího je samozřejmě ideální, ale kdybyste si měli vybrat?



úterý 7. května 2013

Jaro je tu!


Mnoho lidí, kteří tu žijí, říká, že Vancouver je na jaře a v létě nádherný a tato dvě roční období jsou důvodem, proč tu žít. Léto je ještě před námi, ale jaro už je v plném proudu, takže se můžu do debaty zapojit i já. Nevím, jestli to dělá ten nekonečný zimní déšť, ale lidé tady nastupují na jaře se zahrádkami ve velkém stylu, alespoň v našem nejbližším okolí. Tulipány vidíte skoro všude, většinou jsou doprovázeny dalšími jarními květinami a hned vedle už jsou čerstvě zryté záhony, ve kterých se začínají zelenat saláty. Je to opravdu radost pohledět a po té šedivé zimě je to krásně barevné probuzení. 








Co ale na jaře dělá Vancouver Vancouverem jsou kvetoucí stromy třešní. Všechno začalo po druhé světové válce, kdy města Kobe a Jokohama darovaly Vancouveru 500 stromů třešní na počest japonsko/kanadských vojáků padlých během války. Ty pak byly vysázeny okolo kenotafu ve Stanley parku. Postupem času si ale lidé tyto stromy zamilovali, a tak se město rozhodlo vysazovat je i na dalších místech. Dnes je jich po městě rozeseto okolo 130 000 a já patřím mezi ty šťastné, kteří je mají přímo v ulici. A už jsem si je stihla zamilovat taky.