Něco málo o mé práci

Jak asi většina z vás tuší, pracuju v kavárně. Její jméno je Caffe Artigiano a má ve Vancouveru několik poboček. Ta moje je ta nejmenší a je to rohová kavárna v srdci Yaletownu. Je to čtvrť v Downtownu hned vedle oceánu. Dřív to bylo nehostinné místo plné skladišť a doků, ale dneska je tomu naopak. Trochu tady zainvestovali a je to zmodernizovaná čtvrť, kde žijí hlavně ti, co mají na kontě víc než nějaké drobné. S přicházejícím jarem a kabriolety, které se nám začínají prohánět kolem oken, se to jen potvrzuje. 

Do práce vstávám většinou v pět a po cestě metrem ještě napůl spím jako většina lidí, co tam zrovna jede se mnou. Na zákazníky pak začátku jen zpomaleně zírám, ale to oni na mě takhle brzo ráno taky, takže to není zase tak velký problém. Brzká rána mají ale i svoje světlé stránky. Všude je klid, všechno se teprve probouzí, a když začne vycházet sluníčko, máme to oknama na východ z první ruku a to stojí za to.

Sestava jsme tam relativně mezinárodní. Momentálně převládají Kanaďani, ale pak tam máme Mexičana, Australana ,a pozor, taky bratra Slováka. Konečně si tak můžu postesknout po knedlíkách, smažáku či nakládaném hermelínu a ten na druhé straně bude vědět, o čem mluvím. Kromě Matta tady místní českou kuchyni opravdu moc neznají, co si budeme povídat.

 Co mě ze začátku překvapilo, byla míra komunikace mezi námi jakožto kavárníky a zákazníky. Otázka "How are you?" je základ, který máme i v popisu práce, ale tím to většinou nekončí. Buď se rozpovídají zákazníci nebo my a už to frčí, počasí, domácí mazlíčci a někdy to končí i u rodinné historie. Mým častým tématem je také vysvětlování, že opravdu nejsem ani z Francie ani z Quebecku. Nevím, jak mám namíchaný přízvuk, ale hodně lidí si myslí, že jsem Francouzka.  Už se mi několikrát stalo, že mi na mé "Hi" a "How are you?"odpověděli francouzky, a tak jsme se na sebe pak několik vteřin jen nechápavě usmívali. Moji jedinou francouzkou větu "Chtěla bych si objednat lahev červeného vína" bohužel nemůžu moc často uplatnit. 

Ačkoli jsem do kaváren chodila často, nikdy jsem tam nepracovala a netušila jsem, jak mohou být lidé vybíraví. A navíc, že se jim ta jejich vybíravá přání mohou splnit. A že se tady toho nebojí. Objednávky typu, prosila bych latte - bez kofeinu, s nízkotučným mlékem, extra horké, bez pěny, s vanilkovým sirupem a na půl sladké, jsou zcela normální. Jelikož jsme kavárna, která se pyšní vysokou kvalitou kávy a služeb, musíme zákazníkům samozřejmě s úsměvem splnit, co jim na očích vidíme. Občas to ale opravdu není žádný med a myslím, že z některých objednávek se mi bude motat hlava o to víc vzhledem k tomu, že se teď začínám zaučovat na espresso kávovaru. Je ale nutno dodat, že většina zákazníků je moc milá, takže pak pro ně tyhle specialitky rádi uděláme. Občas se tam mihne i nějaká známá osobnost ze světa filmu či sportu, ale to většinou zjistím pozdě, až když mi to někdo z kolegů zpětně řekne. V místních hvězdách se zatím ještě tolik neorientuju.

Výhled z kavárny.

A jako dodatek přidám jednu historku ze zákulisí. Jeden z mých kolegů je skvělý barista, má ale jednu špatnou vlastnost a tou je jeho vysoká náchylnost k rozptýlení. Myslím, že jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by byl schopen se ve vteřině zapálit do nějaké debaty a úplně zapomenout, co dělal vteřinu před tím. A tak se jednou stalo, že tenhle kolega dal do mikrovlnky ohřát cookie, omylem nastavil čas v minutách a ne ve vteřinách a hned na to se zapáleně ponořil do debaty se zákazníkem. Po dlouhých minutách někdo otevřel mikrovlnku, vyndal z ní do černa spálené cookie a dým, který se z mikrovlnky vyvanul spustil alarm v celé budově (včetně luxusního hotelu, vedle kterého sídlíme). Někdy se prostě zadaří. :)

K vodě to mám pět minut od práce.

Když je hezky, chodím si sem po práci odpočinout.