Schody až do nebe - Grouse Grind

Naše výzva léta splněna. Podobně jako velká část místních a ještě větší část turistů jsme se vydali do blízkých Grouse Mountains. Můžete se tam buď nechat vyvézt lanovkou a nebo si vyšlápnout pár schodů. Konkrétně je to 2830 schodů a překonáte při tom převýšení 853 metrů.

Budování tohoto výstupu se schody, kterému se říká Grouse Grind, začalo v roce 1981. Jeho původním záměrem bylo vytvořit strmou trať, která bude sloužit horolezcům jako tréninkové pole pro delší túry. Postupem času začal být tento výstup velmi populární a dneska se jedná o atrakci, kterou ročně navštíví přes 100 tisíc lidí. Celá trasa je dobře zabezpečená, některé schody jsou pouze z kamenů, některé dřevěné a pro ty, co se rádi poměřují, je to tady úplně ideální.

A jde se na věc.

Časomíra je totiž jak na začátku, tak na konci trati a stačí si jen zakoupit čipovou kartu a můžete se stát součástí statistik. Na vrcholu je tabule s dosaženými časy daného dne a na webových stránkách je toho pak ještě víc. Můžete se tam například dozvědět, že nejlepší čas historie byl 23 minut a 48 sekund, a že jistý Jason Chong dominuje jak v množství výstupů celkově, tak i v této sezóně. Celkově vystoupal Grouse Grind 2055krát a v tomto roce 235krát - vzhledem k tomu, že dnes 20.srpna, kdy píšu blog,  je 232. druhý den v roce, dal si to bez přestávky a ještě trochu navíc. Klobouk dolů.

Výš a výš.

Minulý týden byl navíc překonán rekord v počtu výstupů během jednoho dne. 18letý Oliver Bibby zvládl vystoupat tuto trať během jednoho dne celkem 16krát. A malé matematické porovnání. Možná ve mně úlohy po proudu a proti proudu v Bělounovi přeci jen něco zanechaly. :) Jestliže vrchol Mount Everestu je 8848 m a vrchol Grouse Grind je 1127 m, znamená to, že tento Oliver vyšplhal běhěm dne dvakrát výš než je Mount Everest. Byla jsem svoji statistikou nadšená do té doby, než mi Matt připomněl, že přírodní podmínky na Everestu jsou trochu náročnější. Na tom sice je něco pravdy, ale i tak jsem se svoji statistikou spokojená.

Na startu bylo docela našlapáno.

Tolik tedy o rekordech, teď už můžeme přejít k naším zážitkům. Nutno říct, že my se do statistik asi nezapíšeme. Zaprvé jsme si nezakoupili danou čipovou kartu a za druhé bychom naším časem 1 hodina a 40 minut asi rekordy nebořili. Kdyby se ale měřila kvalita občerstvení, možná bychom se do tabulek dostali. K tomu se samozřejmě ještě dostaneme. 

A stále vzhůru.

Čekala jsem, že tam bude dost lidí, ale dav na začátku trasy mě přece jenom trochu překvapil. Běhěm výstupu se to ale postupně roztrhalo, takže to šlo. Vzhledem k popularitě a snadné dostupnosti jsme tam potkali bohatý mix lidí. Jak nadupané sportovce, tak rodinky v polobotkách. Právě snadná dostupnost, která umožňuje přístup i nepřipraveným účastníkům zařadila pravděpodobně Grouse Grind podle časopisu Outside Magazine mezi 10 nejnebezpečnějších túr na světě. Všem, kdo výstup znají, to přijde spíš úsměvné, protože to tak dramatické opravdu není. Nutno ale podotknout, že nepřipravenost některých účastníků je zarážející. Žádná voda, žádné jídlo, boty na podpatku a jde se. 

Až do oblak.

Moje fyzická kondice nebyla podle očekávání ideální a již po pár minutách jsem nemohla popadnout dech. Ten jsem časem popadla, ale i tak jsem potřebovala často přestávky, 3O stupňů stoupání dá člověku přeci jen zabrat. Matt to zvládal mnohem líp a to navíc celou dobu nesl batoh, což si budu myslím pamatovat ještě  dlouho. Odpověď, kterou teď totiž pravidelně slýchávám, když se nabídnu k pomoci, abych něco nesla je: "Ale ne, to je dobrý, když jsem zvládl nést batoh celý Grouse Grind, zvládnu i tohle.":)

 

Cookies v půlce výšlapu stála za to.

Zvládli jsme to!!

Počasí při výstupu bylo ideální, zataženo a něco okolo 25 stupňů. Nahoře už se to tak ideální nezdálo, protože Vancouver a oceán okolo se nám bohužel ztratil v mlze. Zato jsme tam ale viděli dva medvědy grizzly, Coolu a Grindera, které místní zachránili ještě jako mláďata a od té doby je mají tady v rezervaci. Takhle zdálky vypadají jako roztomilí a hraví chlupáči, ale o svačinu bych se s nima nedělila. 

Výhled úplně nenadchnul.

Za to medvědi nadchnou vždycky.

Pak jsme viděli představení s ptáky, které bylo docela vtipné, protože i ti ptáci se nám někdy ztráceli v mlze. Vždycky se ale našli a celkově to bylo moc povedené. Zábavu na kopci pak završila soutež dřevorubců, která probíhala v několika disciplínách a byla neskutečně vtipná. Občas to bylo trochu na hraně, takže rodiče občas museli zakrývat svým dítkům uši. :)

 

Já bych se dobrovolně tak vysoko as nešplhala.

Jedna z disciplín. Vytesat díru, zasunout prkno, ne kterém pak stojí a takhle až nahoru.

Trocha umění s motorovou pilou. :)

A nakonec soutež o lepší balanc, ve vodě nakonec skončili oba.

Ale teď k tomu nejdůležitějšímu, občerstvení. Nevím, jak to máte vy, ale já mám na většině sportovních nebo fyzicky náročných aktivitách nejraději přestávky. Můžete si oddychnout, napít, najíst, odpočinout si, popovídat. A máte při tom dojem, že je to opravdu zasloužené, protože jste pro to něco udělali. A čím náročnější ta aktivita je, tím je pocit z přestávky blaženější. Tudíž po výšlapu tohoto kopce byla hodnota přestávky dost vysoko a náš svačina byla skoro ta nejlepší na světě. :)

Sendviče s tuňákovou pomazánkou, meloun, cookies a chipsy. Bez chipsů teď při jezení sendvičů nedám ani ránu, prostě to k sobě sedí.

 Ale zasloužené jídlo nebyl samozřejmě hlavní důvod, proč jsme se na tenhle výstup vydali. A nebo bylo? :)