neděle 17. února 2013

Příchuť Řecka na pobřeží Pacifiku


Když se vám tady zasteskne po Řecku, nabízí se mnoho míst, kam se jít utěšit. Většina je samozřejmě spojená s jídlem. Moře tady sice mají také, ale sluníčko tu přeci jen tolik nepálí, co si budeme povídat.

Jedno z míst, které vám poskytne velmi úctyhodnou útěchu, je taverna Stepho´s v Downtownu. My jsme se tam vypravili dvakrát a dali jsme si tam jehněčí, musaku a kalamari. Jehněčí jsme si dali dvakrát, protože nutnost jeho konzumace je v této restauraci skoro takovým nepsaným zákonem. Na stůl vám totiž přistane flákota jehněčího, které můžete jíst pouze vidličkou, protože se úplně rozpadá a na jazyku se pak jen rozplývá. K tomu byly servírované pečené brambody, grilovaná zelenina, pilaf, řecký salát a pita chleba. 

Jehněčí.
 Dalším chodem byla musaka, která byla asi tou nejlepší, kterou jsem kdy jedla. Ve spodu byla vrstva opečených brambor nakrájených na plátky a ní mleté hovězí s lilkem ochucené skořicí, novým kořením a muškátovým oříškem. Následovala vrstva bešamelu a vše bylo posypáno a zapečeno parmezánem. Vedle toho jsme dostali salát a pita chleba.

Musaka.
 Posledním chodem v tomto místě byly kalamari. Přinesli nám talíř s kopcem kalamár, které skoro padaly z talíře a vedle toho byly servírovány pečené brambory, rýže, řecký salát, tzatziky a pita chleba. 

Kalamari.
Vzhledem k tomu, že porce v této restauraci jsou opravdu štědré, odcházíte v trávicím kómatu a s předsevzetím, že už toho nikdy nesníte tolik najednou.  Jak to ale všichni známe, stejně jako většina předsevzetí, i tohle trvá nanejvýš den, dva a pak se jede nanovo. Cestou na autobus jsme narazili na transylvánskou verzi trdelníku,
na ochutnání nám už ale nezbylo místo, možná někdy příště.



Rumunská verze trdelníku.
Při jiné příležitosti jsme vyrazili na řeckou pizzu. Za tu se většinou považují dva druhy pizzy. Prvním je pizza, která je posypaná typickými řeckými ingrediencemi jako je feta sýr, olivy, cibule, rajčata, zelené papirky, maso na gyros nebo špenát. Druhou variantou je pizza, která se odlišuje těstem. Upečená krusta je silnější, mastnější a pizza se peče na pekáči a ne samotná v peci jako je tomu u italské pizzy. My jsme si dali tu druhou variantu a zapečená byla se zelenými paprikami, pepperoni, cibulí, olivami, krevetami, šunkou a sýrem. Bylo tak vynikající, krusta skvělě propečená a všeho tam bylo nadmíru, co víc si přát.

Pizza je opravdu velká, takže vám ji servírují na podnosu s nožičkou, aby vám nezabrala většinu stolu.



sobota 9. února 2013

Gastown - kde to všechno začalo


O víkendu jsme připravili svačinu a vyrazili na prohlídku města jako správní turisti. Vypadali jsme asi docela autenticky, protože se nás jeden pán dokonce zeptal, jestli nechceme pomoct. Zvládli jsme to ale sami a v Gastownu, nejstarší části města, se neztratili.


 Gastown leží v severovýchodní části Downtownu a je považován za historicky nejstarší část Vancouveru. Historie na této straně oceánu se přeci jen počítá trochu jinak než ta naše, takže tady byl pomyslný kámen položený v roce 1867. Zasloužil se o to John Deighton , přezdívaný "Gassy Jack", anglický námořník a zlatokopec, který sem dorazil se svoji indiánskou ženou, bílým psem a postavil tady co? No přeci hospodu!

Náměstí, kde původně stála slavná hospoda "Globe Saloon".
 Stihl ji postavil již 24 hodin po tom, co sem dorazil. Najal si dřevorubce z místní pily a zaplatil je takovým množstvím whisky, které byli schopni vypít. Postavili to tedy velmi rychle, jak kvalitně, po tom, už se nikdo neptal. Vzhledem k tomu, ze se jednalo o první hospodu široko daleko, měla jednoznačný úspěch. Chodili sem jak zaměstnanci místních pil, tak rybáři a námořníci a postupně se z této části začalo tvořit centrum obchodu i života.


 Svoji přezdívku získal "Gassy" získal až tady a odkazuje k tomu, že byl známý vypravěč a zásoboval svými příběhy všechny příchozí. "To gas" totiž v dobové angličtině znamenalo hodně mluvit. Právě po této přezdívce je pojmenovaná celá čtvrť, "Gas-town". Místo se rozvíjelo, stavěly se tu doky, skladiště a v roce 1886 sem byla zavedena železnice, která rozvoj města ještě uspíšila. V témže roce přišel ale také velký požár, který srovnal se zemí celou čtvrť a zůstaly po něm jen dvě budovy. Přestavba města ale začala okamžitě a s moderním nádechem - elektřinou, rozvody vody a tramvajemi.

Sám slavný ukecaný Jack.

Waterfront Station, vlakové nádraží z roku 1914. Dnes se využívá už jen jako uzel pro městskou hromadnou dopravu.
 Prosperita čtvrti ale bohužel opět netrvala dlouho. Ukončila ji velká hospodářská krize ve 30. letech a Gastown se propadl na další tři desetiletí. Stala se z něho ta horší část města se výšenou kriminalitou a levnými lokály. Nikdo se o Gastown moc nezajímal až do chvíle, kdy přišel začátkem 60. let návrh na výstavbu dálnice, která by vedla přes čínskou čtvrť i Gastown. To vyvolalo rozhořčení jako mezi místními obyvateli, tak některými politiky a po mnoha protestech byl Gastown prohlášen v roce 1971 historickým místem s povinností ochraňovat všechny historické budovy.



Od té doby se úroveň čtvrti samozřejmě zlepšovala a dnes je to populární čtvrť s nepřeberným množstvím restaurací, klubů, módních obchodů a jednoduše všichni, kdo chtějí mít zajímavou vizitku, mají s tímto místem něco společného. Zároveň je třeba dodat, že sklouznout do horších čtvrtí, které okolo stále jsou, je víc než snadné. Sami jsme se o tom přesvědčili. Přišlo mi až neuvěřitelné, že si jdete po ulici plné historických budov a zajímavých míst a pak přejdete přes ulici a obklopí vás houf lidí s pochybnou existencí, ze kterých nemáte úplně příjemný pocit.

Hotel Europe, ve své době první budova s vystuženou betonovou kontrukcí, která měla odolat požáru.
 Mezi nejoblíbenější turistické atrakce patří parní hodiny, které zde byly postaveny jako první na světě. Jejich původ byl ale spíš pragmatický. Za prvé měly zakrýt vývod páry v chodníku a za druhé měla jejich výstavba omezit pospávání bezdomovců blízko tohoto tepelného zdroje. Ačkoli hodiny vypadají jako z konce 19. století, ve skutečnosti byly postaveny až v roce 1977. To ale vůbec nebrání tomu, aby si turisté odváželi dojem, že jsou to právě tyto hodiny, které je přenášejí do časů dávno minulých.

"Gastown Steam Clock" - parní hodiny.
 A abychom všechno tohle procházení zvládli, museli jsme se na to samozřejmě posilnit. Na začátek jsme si dali svačinu hezky po česku, chlebík s máslem, šunkou a okurkou. A potom následovaly dva donuty. Jeden měl příchut čaje earl grey a byl posypaný okvětními lístky růží a druhý byl posypaný kokosem a naplněný, spíš skoro přeplněný, kokosovým krémem. Dobrota.

Nad český chlebem se vždycky rozplývám - naštěstí mi tady nechybí, protože mi ho Matt doma pravidelně peče.
Donut s příchutí čaje earl grey.
Donut plněný kokosovým krémem.

čtvrtek 31. ledna 2013

Peaceful Restaurant - ach ty nudle


Pokud se do téhle restaurace vydáte kolem poledne nebo na večer, počítejte s tím, že si chvíli postojíte venku ve frontě. V téhle čínské restauraci, která se zaměřuje na kuchyni severní Číny, totiž opravdu vědí, jak na to a chodí sem zástupy lidí. Jejich popularitě navíc pomohlo, že k nim zavítali tvůrci oblíbeného amerického pořadu o restauracích "Diners, Drive-Ins and Dives".

My jsme vyrazili na brzkou večeři kolem třetí odpoledne, takže jsme místo dostali vcelku rychle a objednali jsme si jehněčí tandem. První chodem byly domácí nudle s jehněčím a druhým čínské knedlíčky. Obojí je ručně vyrobené a nad těmi nudlemi se radostí orosíte. Jsou pevné na zkus, ale zároveň jemné a na jazyku se jen rozplynou. Dělají tady dva typy nudlí. Jedny dlouhé a tenké, které můžete vidět i na videu a druhé široké a všelijakých tvarů. Ty se dělají jednoduše tak, že se vezme váleček těsta a z toho se nastrouhají nudle. Můžete si to představit, jako kdybyste loupali okurku nebo mrkev.

Čínské knedlíčky jsem si tady taky zamilovala. Byly plněné mletým jehněčím masem se směsí zeleniny a při každém zakousnutí nám šťava z této dokonalé směsi stékala jak po obličeji, tak po rukou. A jee, už abychom tam šli znovu.

Jehněčí s paprikami, kmínem a samozřejmě s těmi dokonalými nudlemi.
Čínské knedlíčky plněné jehněčím masem. Namáčejí se do sojové omáčky se směsí octa.
Připojuji zde zmíněný televizní pořad.  Pro neangličtináře nebo ty, které jídlo zase tolik nezajímá doporučuji počkat alespoň do třetí minuty, protože způsob přípravy zdejších domácích nudlí opravdu stojí za to. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Pro zájemce doporučuji zhlédnout celé video a zaručuji, že se vám budou sbíhat sliny.


pondělí 21. ledna 2013

Na procházce kolem Stanley Parku

Stanley Park je největší, nejstarší a nejoblíbenější park ve Vancouveru. Ať jste místní nebo se tady stavíte jen na pár dní, nemůžete ho minout. Můžete si ho projít pěšky, projet na kole či na koni a nebo si tady můžete zahrát tenis i golf. Aktivit se tu nabízí nespočet a je jen na vás, kterou z nich si vyberete. My jsme zvolili procházku po stezce podél oceánu, která vede okolo celého parku.







Součástí parku je také uměle vytvořená nádrž Lost Lagoon.
 Park byl založen v roce 1888 a leží hned vedle rušného Downtown. Můžete tu najít majestání cedry i jedle, ale také vám nad hlavou občas zakrouží orlové bělohlaví, ze kterých jde opravdu respekt. Mezi ty roztomilejší obyvatele pak patří nebojácné veverky nebo kanadské husy. 

Stanley Park je pár kroků od Downtown.
Sídlo místního jachtařského klubu.

Páreček orlů bělohlavých.
Když je veverka na blízku, dobře si hlídejte svoji svačinu.
Kanadské husy.
Po cestě můžete narazit na několik zajímavostí jako je například socha "dívky v neoprenu". Asi znáte sochu sochu malé mořské víly, která je jedním ze symbolů Kodaně. Tato socha je jí zdálky podobná, ale když se podíváte blíž, zjístíte, že to je dívka v neoprenu. Městu se nepodařilo získat licenci na kopii slavné kodaňské sochy, a tak se rozhodlo vytvořit její modení verzi.  Socha má symbolizovat úzké spojení města s oceánem a vášeň pro podmořské objevy. Obávám se ale, že podobným symbolem, jako je tomu v Kodani, se tato socha nestala.

Dívky v neoprenu. Fotka je bohužel zdálky, tak musíte pro její dokreslení zapojit trochu fantazie.
 Minout také nemůžete "Lions Gate Bridge", což je visutý most, který spojuje Downtown se Severním Vancouverem již od roku 1948. Ačkoli jeho stavbu provázely protesty, dnes je jedním z nejznámějších orientačních bodů města. Název je odvozen od dvojice ostrých horských vrcholků, kterým se říká "The Lions", a pokud bude přejíždět most směrem na sever, můžete je vidět.

Lions Gate Bridge.
 Největším lákadlem tohoto parku i celého Vancouvere jsou ale indiánské totemy ve východní části parku. Původní čtyři totemy byly vytvořeny v roce 1880, ale v roce 1986 byly nahrazeny, z důvodu staří a poškození, replikami, které byly v dalších letech doplněny dalšími čtyřmi totemy od různých umělců. Originální čtyři totemy byly vytvořeny původními obyvateli z různých částí Britské Kolumbie, žádný ale nepochází od obyvatel z oblasti dnešního Vancouveru. I přes tento paradox jsou dnes tyto totemy jedním z nejznámějších symbolů Vancouveru.



A nakonec bych vás chtěla všechny moc pozdravit. :)



sobota 12. ledna 2013

Vánoční dodatek - když všechno svítí


Většina z nás si o Vánocích osvětluje stromky před domem, někteří i plot a někteří celý dům. Domnívám se ale, že to není zdaleka tak rozšířené jako tady. A protože tu mají Vánoce a světla opravdu rádi, pořádají tu každý rok "Festival světel" a projížďku "Vánočním vláčkem." A my jsme si to samozřejmě nenechali ujít.


  "Festival světel" se koná každý rok v botanické zahradě Van Dusen. Část botanické zahrady tu ozdobí stovkami tisíc malých i velkých světýlek a vy si to pak můžete projít za poslechu vánočních koled. Pro zájemce tu je samozřejmě i Santa Claus, kterému můžete říct, co si přejete k Vánocům.




 "Vánočním vláčkem" se pak můžete projet ve Stanley parku. Všechno je tady taky nazdobené a osvětlené, ale navíc tady můžete vidět různé postavy, obrázky a animace spojené buď  s Vánoci nebo Kanadou. Každý rok se mění hlavní téma, takže je to vždycky alespoň trochu jiné. Nechybí samozřejmě všudypřítomné vánoční  koledy, horká čokoláda a pečené kaštany. 



Vancouver Canucks nesmí nikde chybět.

Pan a paní Clausovi.
Obyvatelé pohádkového města Whoville, na které měl políčeno Grinch v příběhu "Jak Grinch ukradl Vánoce".
Perníková chaloupka s postavičkou "Perníkového muže"
Všichni známe Pohádku o perníkové chaloupce, méně z nás už asi zná pohádku o "Perníkovém muži". Byla napsána v roce 1875 a vypráví příběh o perníkovém mužíčkovi, kterému se podaří utéct z pekáče a vyhnout se různým nástrahám. Nedopadne to s ním ale dobře, protože i přes všechny úspěšné úniky si na něm nakonec pochutná liška. O "jídle na útěku" existují dokonce různé národní pohádkové verze jako například "Tortilla na útěku" (Mexiko)  nebo "Rýžový koláč na útěku" (Čína). Co se ale nikde nemění je konec příběhu, kdy hlavní hrdina končí v něčím žaludku.

A než odejdete, je dobré zkontrolovat, jestli se vám někde nezatoulaly boty.