úterý 9. dubna 2013

Něco málo o mé práci


Jak asi většina z vás tuší, pracuju v kavárně. Její jméno je Caffe Artigiano a má ve Vancouveru několik poboček. Ta moje je ta nejmenší a je to rohová kavárna v srdci Yaletownu. Je to čtvrť v Downtownu hned vedle oceánu. Dřív to bylo nehostinné místo plné skladišť a doků, ale dneska je tomu naopak. Trochu tady zainvestovali a je to zmodernizovaná čtvrť, kde žijí hlavně ti, co mají na kontě víc než nějaké drobné. S přicházejícím jarem a kabriolety, které se nám začínají prohánět kolem oken, se to jen potvrzuje. 


Do práce vstávám většinou v pět a po cestě metrem ještě napůl spím jako většina lidí, co tam zrovna jede se mnou. Na zákazníky pak začátku jen zpomaleně zírám, ale to oni na mě takhle brzo ráno taky, takže to není zase tak velký problém. Brzká rána mají ale i svoje světlé stránky. Všude je klid, všechno se teprve probouzí, a když začne vycházet sluníčko, máme to oknama na východ z první ruku a to stojí za to.


Sestava jsme tam relativně mezinárodní. Momentálně převládají Kanaďani, ale pak tam máme Mexičana, Australana ,a pozor, taky bratra Slováka. Konečně si tak můžu postesknout po knedlíkách, smažáku či nakládaném hermelínu a ten na druhé straně bude vědět, o čem mluvím. Kromě Matta tady místní českou kuchyni opravdu moc neznají, co si budeme povídat.


 Co mě ze začátku překvapilo, byla míra komunikace mezi námi jakožto kavárníky a zákazníky. Otázka "How are you?" je základ, který máme i v popisu práce, ale tím to většinou nekončí. Buď se rozpovídají zákazníci nebo my a už to frčí, počasí, domácí mazlíčci a někdy to končí i u rodinné historie. Mým častým tématem je také vysvětlování, že opravdu nejsem ani z Francie ani z Quebecku. Nevím, jak mám namíchaný přízvuk, ale hodně lidí si myslí, že jsem Francouzka.  Už se mi několikrát stalo, že mi na mé "Hi" a "How are you?"odpověděli francouzky, a tak jsme se na sebe pak několik vteřin jen nechápavě usmívali. Moji jedinou francouzkou větu "Chtěla bych si objednat lahev červeného vína" bohužel nemůžu moc často uplatnit. 


Ačkoli jsem do kaváren chodila často, nikdy jsem tam nepracovala a netušila jsem, jak mohou být lidé vybíraví. A navíc, že se jim ta jejich vybíravá přání mohou splnit. A že se tady toho nebojí. Objednávky typu, prosila bych latte - bez kofeinu, s nízkotučným mlékem, extra horké, bez pěny, s vanilkovým sirupem a na půl sladké, jsou zcela normální. Jelikož jsme kavárna, která se pyšní vysokou kvalitou kávy a služeb, musíme zákazníkům samozřejmě s úsměvem splnit, co jim na očích vidíme. Občas to ale opravdu není žádný med a myslím, že z některých objednávek se mi bude motat hlava o to víc vzhledem k tomu, že se teď začínám zaučovat na espresso kávovaru. Je ale nutno dodat, že většina zákazníků je moc milá, takže pak pro ně tyhle specialitky rádi uděláme. Občas se tam mihne i nějaká známá osobnost ze světa filmu či sportu, ale to většinou zjistím pozdě, až když mi to někdo z kolegů zpětně řekne. V místních hvězdách se zatím ještě tolik neorientuju.


Výhled z kavárny.
A jako dodatek přidám jednu historku ze zákulisí. Jeden z mých kolegů je skvělý barista, má ale jednu špatnou vlastnost a tou je jeho vysoká náchylnost k rozptýlení. Myslím, že jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by byl schopen se ve vteřině zapálit do nějaké debaty a úplně zapomenout, co dělal vteřinu před tím. A tak se jednou stalo, že tenhle kolega dal do mikrovlnky ohřát cookie, omylem nastavil čas v minutách a ne ve vteřinách a hned na to se zapáleně ponořil do debaty se zákazníkem. Po dlouhých minutách někdo otevřel mikrovlnku, vyndal z ní do černa spálené cookie a dým, který se z mikrovlnky vyvanul spustil alarm v celé budově (včetně luxusního hotelu, vedle kterého sídlíme). Někdy se prostě zadaří. :)

K vodě to mám pět minut od práce.

Když je hezky, chodím si sem po práci odpočinout.

pátek 29. března 2013

Science World - věda pro malé i velké

Kupole budovy, kde sídlí Science World, je jednou z dominant Vancouveru a najdete ji na mnoha pohlednicích. Svému vzniku vděčí, jako mnoho jiného, Expu, které tady proběhlo v roce 1986.  Během Expa sloužila budova jako veletržní centrum a po skončení Expa se strhla kampaň na podporu jejího zachování. Ta byla úspěšná a vyústila v přemístění "Centra pro vědu, umění a technologie právě" sem. Během vývoje dostalo toto muzeum vědy mnoho různých jmen, pro většinu místních obyvatel je to ale stále Science World.


 A tak, když jednou v sobotu pro změnu pršelo, byla to ideální příležitost k malému vědeckému dýchánku.Převážná většina návštěvníků jsou rodiny s dětmi, takže jsme si občas připadali trochu nemístně. Pak jsme si ale začali se vším hrát podobně jako ostatní děti a myslím, že jsme docela zapadli. Hned v přízemí je část, která si vás otestuje. Je totiž plná všemožných hlavolamů a hádanek a stojí teda za to. Hlavolamy mají tři stupně obtížnosti. Sebevědomě jsme začali na tom nejobtížnějším, ale velmi rychle jsme to snižovali, a když jsme nemohli vyřešit ani základní obtížnost s přezdívkou "poškrábání na hlavě", nenápadně jsme se z této části vypařili. Vědci z nás asi nebudou.

Sekce s hlavolami,  aneb cesta tam a zpět k bezradným hodinám matematiky.
 Hned vedle zrovna probíhala přednáška nazvaná "Grossology". "Gross" by se dalo přeložit jako hnusný nebo nechutný a bylo to docela vtipně nazváno, protože přednáška byla o fungování trávicího ústrojí. Na různých příkladech tam ukazovali jak jsou dlouhá střeva, kolik je v tělě krve nebo kde přesně je umístěn žaludek. Největší úspěch ale mělo, když měly děti do mikrofonu předvést, jak zní prdy. Ruku zvedly snad všechny děti, my jsme se bohužel jako dospělí museli držet zpátky.

Hodina "nechutnologie".
Muzeum je rozděleno na sekce, které se věnují různým oblastem jako je zvuk, světlo, voda, lidské tělo a tak podobně. Velká většina instalací je praktického charakteru, takže si můžete všechno osahat a vyzkoušet. V sekci, která se věnuje vodě si můžete například zkoušet stavět přehrady a sledovat, co se pak stane. Těžko říct, jestli si tuhle část užívali víc děti nebo tatínkové. My jsme si to každopádně užili moc, akorát jsme si kolikrát posteskli, že už jsme dospělí a musíme tak dát na většině atrakcích přednost dětem.

Tohle bylo moc zajímavé - přístroj zaznamenával pohyb mozkových vln a podle vaší mozkové aktivity se posouvala kulička mezi vámi dvěma - ten, kdo uměl líp relaxovat a zklidnit mozkové vlny, vyhrál.

Vítejte ve vodním ráji.
Potrubní pošta.
Fungování páky jste si mohli vyzkoušet při převažování s tímto hrošíkem macíkem.
Science world také pravidelně hostí putovní výstavy a ta současná mapovala tvorbu kanadského kutila Steva Gerbericha. Ten vytváří pohyblivé objekty z předmětů nalezených po sklepech a smetištích.

Když se pozorně zadíváte, uvidíte tři obličeje.


Vrchní část kupole je využitá jako 3D kino s plátnem od nevidím do nevidím. Velikost plátna je skvělá a slibuje silný divácký zážitek. My jsme si ale bohužel nevybrali ten správný film. "To the Arctic" byl dokumentární příběh o rodince polárních medvědů. Sledovat záběry zamrzlé krajiny v obrovském rozlišení je sice zajímavé, ale po pěti minutách vás ta neustále bíla barva sněhu trochu omrzí, co si budeme povídat. A depresy z příběhu o medvědí matce, která bojuje o přežití a chrání svá mláďata před hladovými samci, kteří je chtějí zabít, nemohl zachránit ani příjemný hlas Meryl Streep jako vypravěče. Poučení pro příšte, pro velká plátna to chce velké a hlavně barevné záběry a pokud možno optimističtější příběhy.

pátek 22. března 2013

Troubo, trubko, kdo v tobě přebývá


Při z jedné nedávných procházek jsme narazili na indickou restauraci, která se specializovala na pokrm, který se jmenuje "dosa". Neměli jsme tušení, o co jde, a tak jsme se to samozřejmě rozhodli prozkoumat.


Objednali jsme si, co nám přišlo zajímavé, a abychom předešli případnému faux pas, snažili jsme se od ostatních odkoukat, co máme vlastně čekat. Před těmi, co byli na řadě před námi, postupně přistávalo na stole něco jako obří palačinka, srolovaná do trubky a dlouhá asi půl metru. Pohled to byl vcelku fascinující,a jelikož jsme netušili, jak to jíst, odkoukávali jsme nenápadně dál.

My jsme si jako náplň téhle dosy zvolili jehněčí vindaloo, trochu pálivé, ale dobrota.
 Většina strávníků používala jen ruce, tak jsme na to navázali. Když nám naservírovali naše mega-palačinky,  postupně jsme je trhali na kousky a namáčeli v omáčkách, které byly podávány vedle toho. 

Tohle na vás čeká uvnitř. Chtuná to líp, než z tohoto úhlu vypadá. :)
A teď už trochu studovanější pohled. Dosa je fermentovaná (chuťově trochu nakyslá) palačinka, která se dělá z rýžového těsta a černé čočky. Běžně se podává buď ke snídani nebo jako rychlovka na ulici. Tento pokrm je charakteristický pro jižní státy Indie a populární je také na Srí Lance. Podává se buď srolovaná do trubky a nebo složená do jakési obálky či trojúhelníku, té se říká "rava dosa". Každá dosa má nějakou náplň a tu si můžete vybrat podle své chuti. Většinou se jedná o zeleninové nebo masové curry, které je běžně k dostání ve většině indických restauracích. 

Rava dosa - ta naše byla plněná zeleninovým curry.
 Co se ale nemění, jsou omáčky, které jsou podávány spolu s dosou. Je to kokosové chutney, což je polotuhá pasta z kokosu, čočky a snítky máty či korinadru.  Pak je to tzv. sambar, zeleninový vývar, ve kterém je holubí hrách a tamarind, ale existují různé regionální varianty. My jsme k naší dose ještě dostali chilli variantu kokosového chutney, která byla o něco pálivější.

Dosa - běžná velikost i podoba.
 Velikost běžné dosy nás překvapila, ale když jsme si objednali tzv. "paper dosa" neboli papírovou dosu, to jsme teprve zůstali s pusou dokořán. 

Papírová dosa je už opravdu docela macek. :)

pondělí 11. března 2013

Zima ve Vancouveru


Tak ja je to s tou zimou ve Vancouveru. Všichni se mě ptají a někteří litují, že mi tady musí být opravdu zima. Opak je ale pravdou. Co se týká zimy, tak Vancouver je velmi ne-kanadské město, teploty klesnou pod nulu minimálně a ačkoli vidíte sníh na okolních horách, do údolí jen tak nezavítá. A když ano, tak je z toho pohroma.

Na horách sníh, v údolí už skoro jaro.
Pouze jedinkrát za celou zimu napadlo víc sněhu. Ze začátku to byla docela romantika, ale pak se to zvrtlo. Napadlo celých 20 centimetrů sněhu, kompletně zkolabovala doprava a jediné, co jezdilo, bylo metro. Ano, i tady byli silničáři zaskočení nečekanou nadílkou sněhu. A navíc, co ráno napadlo, to se odpoledne proměnilo ve vodu/břečku a nezbylo než se brodit po kotníky ve vodě. Kanály na takové množství vody evidentně taky nebyly připraveny. Nejdřív jsem se snažila našlapovat opatrně, ale když jsem i v botách měla okolo 2 centimetrů vody, vzdala jsem to. S vyšší hladinou vody v mých botách ale narůstal i můj vztek a pro prevenci případných případných konfliktů jsem si raději cestou koupila holinky a suché ponožky.

Vrchol sněhové nadílky ve Vancouveru.
 Co si budeme povídat, prší tady v zimě dost. Když se ale vybavíte slušnou bundou, botami a deštníkem, dá se to zvládnout. A navíc, pro práci v kavárně je to ideální. Počasí je skvělým tématem pro debatu se zákazníky. Když prší, můžu se zákazníky navzájem politovat, a když vyjde sluníčko, to je teprve něco.

Každodenní realita.
 Pro různé počasí se hodí různé jídlo. A když jsem si jednou procházela novinky z domova na různých českých serverech, narazila jsem na recept na  ideální jídlo do tuhého deště. Byla to hustá polévka, která má kořeny v Polsku a ve Slezsku a jmenuje se bigos. Neznala jsem ji, ale hned se mi zalíbila. Existuje mnoho variant, ve všech ale najdete kombinace bílého zelí a kysaného zelí. My jsme si do té naší přidali ještě mrkev, brambory, klobásku a sušené švestky. Zakousli jsme k tomu po domácku upečený český chleba a moc jsme si pochutnali. Jediné, co nehrálo do noty byl fenomén, který jsme nazvali "bigosův efekt". Měli jsme tuto polévku dvakrát a vždy bylo ráno zataženo a pršelo, takže jsme se těšili na večer, až se s ní pěkně zahřejeme. Pokaždé se ale během dne počasí umoudřilo a odpoledne bylo jasné nebe a polévkou jsme se zahřát opravdu nepotřebovali. Takže rada pro vás, až bude počasí pod psa, vemte si na pomoc bigos.


Bigos, který přinese slunce nejen do duše.