neděle 25. srpna 2013

Schody až do nebe - Grouse Grind


Naše výzva léta splněna. Podobně jako velká část místních a ještě větší část turistů jsme se vydali do blízkých Grouse Mountains. Můžete se tam buď nechat vyvézt lanovkou a nebo si vyšlápnout pár schodů. Konkrétně je to 2830 schodů a překonáte při tom převýšení 853 metrů.



Budování tohoto výstupu se schody, kterému se říká Grouse Grind, začalo v roce 1981. Jeho původním záměrem bylo vytvořit strmou trať, která bude sloužit horolezcům jako tréninkové pole pro delší túry. Postupem času začal být tento výstup velmi populární a dneska se jedná o atrakci, kterou ročně navštíví přes 100 tisíc lidí. Celá trasa je dobře zabezpečená, některé schody jsou pouze z kamenů, některé dřevěné a pro ty, co se rádi poměřují, je to tady úplně ideální.

A jde se na věc.
Časomíra je totiž jak na začátku, tak na konci trati a stačí si jen zakoupit čipovou kartu a můžete se stát součástí statistik. Na vrcholu je tabule s dosaženými časy daného dne a na webových stránkách je toho pak ještě víc. Můžete se tam například dozvědět, že nejlepší čas historie byl 23 minut a 48 sekund, a že jistý Jason Chong dominuje jak v množství výstupů celkově, tak i v této sezóně. Celkově vystoupal Grouse Grind 2055krát a v tomto roce 235krát - vzhledem k tomu, že dnes 20.srpna, kdy píšu blog,  je 232. druhý den v roce, dal si to bez přestávky a ještě trochu navíc. Klobouk dolů.

Výš a výš.
Minulý týden byl navíc překonán rekord v počtu výstupů během jednoho dne. 18letý Oliver Bibby zvládl vystoupat tuto trať během jednoho dne celkem 16krát. A malé matematické porovnání. Možná ve mně úlohy po proudu a proti proudu v Bělounovi přeci jen něco zanechaly. :) Jestliže vrchol Mount Everestu je 8848 m a vrchol Grouse Grind je 1127 m, znamená to, že tento Oliver vyšplhal běhěm dne dvakrát výš než je Mount Everest. Byla jsem svoji statistikou nadšená do té doby, než mi Matt připomněl, že přírodní podmínky na Everestu jsou trochu náročnější. Na tom sice je něco pravdy, ale i tak jsem se svoji statistikou spokojená.

Na startu bylo docela našlapáno.
Tolik tedy o rekordech, teď už můžeme přejít k naším zážitkům. Nutno říct, že my se do statistik asi nezapíšeme. Zaprvé jsme si nezakoupili danou čipovou kartu a za druhé bychom naším časem 1 hodina a 40 minut asi rekordy nebořili. Kdyby se ale měřila kvalita občerstvení, možná bychom se do tabulek dostali. K tomu se samozřejmě ještě dostaneme. 

A stále vzhůru.

Čekala jsem, že tam bude dost lidí, ale dav na začátku trasy mě přece jenom trochu překvapil. Běhěm výstupu se to ale postupně roztrhalo, takže to šlo. Vzhledem k popularitě a snadné dostupnosti jsme tam potkali bohatý mix lidí. Jak nadupané sportovce, tak rodinky v polobotkách. Právě snadná dostupnost, která umožňuje přístup i nepřipraveným účastníkům zařadila pravděpodobně Grouse Grind podle časopisu Outside Magazine mezi 10 nejnebezpečnějších túr na světě. Všem, kdo výstup znají, to přijde spíš úsměvné, protože to tak dramatické opravdu není. Nutno ale podotknout, že nepřipravenost některých účastníků je zarážející. Žádná voda, žádné jídlo, boty na podpatku a jde se. 

Až do oblak.
Moje fyzická kondice nebyla podle očekávání ideální a již po pár minutách jsem nemohla popadnout dech. Ten jsem časem popadla, ale i tak jsem potřebovala často přestávky, 3O stupňů stoupání dá člověku přeci jen zabrat. Matt to zvládal mnohem líp a to navíc celou dobu nesl batoh, což si budu myslím pamatovat ještě  dlouho. Odpověď, kterou teď totiž pravidelně slýchávám, když se nabídnu k pomoci, abych něco nesla je: "Ale ne, to je dobrý, když jsem zvládl nést batoh celý Grouse Grind, zvládnu i tohle.":)

 
Cookies v půlce výšlapu stála za to.

Zvládli jsme to!!
Počasí při výstupu bylo ideální, zataženo a něco okolo 25 stupňů. Nahoře už se to tak ideální nezdálo, protože Vancouver a oceán okolo se nám bohužel ztratil v mlze. Zato jsme tam ale viděli dva medvědy grizzly, Coolu a Grindera, které místní zachránili ještě jako mláďata a od té doby je mají tady v rezervaci. Takhle zdálky vypadají jako roztomilí a hraví chlupáči, ale o svačinu bych se s nima nedělila. 


Výhled úplně nenadchnul.
Za to medvědi nadchnou vždycky.

Pak jsme viděli představení s ptáky, které bylo docela vtipné, protože i ti ptáci se nám někdy ztráceli v mlze. Vždycky se ale našli a celkově to bylo moc povedené. Zábavu na kopci pak završila soutež dřevorubců, která probíhala v několika disciplínách a byla neskutečně vtipná. Občas to bylo trochu na hraně, takže rodiče občas museli zakrývat svým dítkům uši. :)


 
Já bych se dobrovolně tak vysoko as nešplhala.

Jedna z disciplín. Vytesat díru, zasunout prkno, ne kterém pak stojí a takhle až nahoru.


Trocha umění s motorovou pilou. :)
A nakonec soutež o lepší balanc, ve vodě nakonec skončili oba.
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu, občerstvení. Nevím, jak to máte vy, ale já mám na většině sportovních nebo fyzicky náročných aktivitách nejraději přestávky. Můžete si oddychnout, napít, najíst, odpočinout si, popovídat. A máte při tom dojem, že je to opravdu zasloužené, protože jste pro to něco udělali. A čím náročnější ta aktivita je, tím je pocit z přestávky blaženější. Tudíž po výšlapu tohoto kopce byla hodnota přestávky dost vysoko a náš svačina byla skoro ta nejlepší na světě. :)

Sendviče s tuňákovou pomazánkou, meloun, cookies a chipsy. Bez chipsů teď při jezení sendvičů nedám ani ránu, prostě to k sobě sedí.
 Ale zasloužené jídlo nebyl samozřejmě hlavní důvod, proč jsme se na tenhle výstup vydali. A nebo bylo? :)

úterý 30. července 2013

Moje květníková zahrádka

Vzhledem k tomu, že o své zahrádce říkám všem skoro na potkání, je načase, abych se o tom zmínila i tady. Prostor před naším vchodem je celý z betonu a působí stroze a neútulně. A tak, když přišlo jaro, vydala jsem se na lov do zahradnictví. Většinou je lepší, když je tam se mnou Matt, protože jinak jsem schopná vykoupit půlku obchodu, i když to nemám kam dát.

Takhle to začalo...
...a takhle nějak to vypadá teď.

Chtěla jsem potěšit hned několik smyslů, takže tu máme něco dobrého k jídlu, barevné kytky krásné na pohled a bylinky, které přinášejí něco voňavého. Nevím, jak to máte vy, ale pokaždé, když si přičichnu k rozmarýnu v kombinaci s tyminánem, přenese mě to do Středomoří.





Chrpy.

Fuchsie mě od začátku fascinuje, připadá mi spíš jak podmořský tvor než rostlina.
Co se týká zeleniny, máme cherry rajčátka, chilli papričky , zelené fazolky, hrášek, nějaké ty saláty a potom mangold. Tahle listová zelenina je podobná špenátu a setkala jsem se  ní různě po Evropě i tady, ale ne moc v Čechách. Určitě bych mangold moc doporučila, je jednoduchý na pěstování a některé odrůdy mají barevné stonky, takže se mohou používat jak na vaření, tak na okrasu. Z Francie jsme si přivezli tenhle recept.


Mangold je úplně vlevo, vedle pak kapusta a chilli papričky.
Nadšení z první jahody bylo větší, než výsledná chuť, ale i tak to stálo za to.

 Pak tu máme dvě rostlinky, s kterými jsem se setkala při farmaření a zajímavé jsou tím, že ačkoli se jedná o květiny, můžete jíst jak květy, tak listy. První z nich je brutnák lékařský, který má drobné fialové květy a listy chutnají po okurkách. A mimo jiné po brutnáku šílí včely a čmeláci. Druhou rostlinou je lichořeřišnice, listy mají silnou peprnou chuť, květy jsou na tom podobně a navíc jsou krásně barevné. 

Tak tohle je zmiňovaný brutnák.

A lichořeřišnice.
  Taky jsem svedla několik bojů se škůdci. Za zmínku stojí ten, při kterém jsem namíchala lektvar z kajunského pepře a česneku a připravila z toho postřik. Výsledkem bylo, že pro mšice to bylo příjemné osvěžění a nám ten pepř podráždil krk tak, že jsme ještě půl hodiny po tom kašlali a slzely nám oči.


Ačkoli má zahrádka tak dvakrát tři metry, trávím tam spoustu času. Možná víc, než je nutné, ale nemůžu si pomoct. Baví mě sledovat, jak všechno roste a užívám si klidu po práci v kavárně. Že bych byla zralá na důchod? :)

pondělí 8. července 2013

Hezky česky i v Kanadě


Když je člověk daleko od domova, je potřeba si ho někdy vytvořit a jaká je lepší cesta než skrze jídlo. Honba za českou restaurací je zatím neúspěšná a tak se musíme spoléhat na vlastní síly. Respektive na síly jednoho z nás. Co se totiž za dobu mého pobytu nezměnilo, jsou mé kuchařské kvality. Abych ale nebyla za úplného kuchařského ztroskotance, v loupání a krájení jsem skoro profesionál a občas tam šoupnu i nějaký  ten štrůdlík.

Musím říct, že mě Matt dost rozmazluje. Pravidelně máme domácí český chleba a rohlíky. Nedávno jsem přišla z práce a na stole byly čerstvě upečené rohlíky, tak jsem hned na posezení zdlábla tři kousky s máslem. Co si budeme povídat, byl to nejlepší zážitek dne. 


Napečeno.
Naše sobotní snídaně..verze jedna.

 
A verze dvě.

A pak jsme měli další klasiky jako halušky, segedín, sekanou a vepřové s mrkví. Už v jídelně na základní škole bylo vepřové s mkrví moje oblíbené jídlo, takže jsem po pár soustech začala být sentimentální a školní historky frčely o sto šest. Všechna jídla se Mattovi moc povedla a oba jsme si pochutnali. Vzpomínali jsme u toho taky na návštěvy Havelské koruny, kde jsme nad koprovkou, ovocnými knedlíky (vyzkoušeli jsme všechny náplně a nejlepší jsou malinové) a mnoha dalšími chody, strávili nejednu příjemnou chvilku. 



Halušky.



Segedín.



Sekaná.



Vepřové s mkrví.

Chybět samozřejmě nesměla krupicová kaše.  A jak mě kdysi naučila ségra Kíťa, lentilky prostě musí být. Vybavuji si jednu historku, kdy jsme bydleli ještě všichni u rodičů a zjistili jsme, že nemáme lentilky a chceme si udělat krupicovou kaši. Bylo to v zimě a Kíťa natolik trvala na lentilkách, že jsem musela ručně otevřít nefungující vrata na zahradě a zajet pro ně do obchodu. U těch vrat jsem se opravdu zapotila a to je asi i důvod, proč si to pamatuju do dneška.



Na mrazáku máme ještě kachnu, ale ta tam asi počká až do podzimu. Teploty se totiž i tady teď šplhají ke třicítce a není třeba způsobit naší stravovací soustavě větší újmu než je nutné. Už se ale na kachničku se zelím a knedlíčkama moc těším, plzničku vedle toho, no jejej. Že by ty třicítky nakonec takový problém zase nebyly? :)

pondělí 17. června 2013

Cesta z města - směr Lynn Canyon

O víkendu se vyčasilo, tak jsme připravili svačinu, nasadili batohy a vyrazili do přírody. Co si budeme povídat, potřebovala jsem si vyvětrat hlavu od ruchu v kavárně jako sůl. Vyrazili jsme do údolí, které se jmenuje Lynn Canyon a je jen asi hodinu cesty od nás z bytu.

Park, který leží v oblasti severního Vancouveru, byl založen v roce 1912 a dneska je populární destinací pro všechny generace. North Van, jak se severní části Vancouveru přezdívá, byl celkově mnohem zelenější než Downtown i naše čtvrť a park, to už byl úplný prales. Cedulí, jak se chovat při střetu s medvědem jsme potkali několik, reálného chlupáče naštěstí žádného.



 Největší atrakcí je závěsný most, který visí 50 metrů nad řekou a není úplně ideální pro ty, co mají strach z výšek. Je relativně úzký a když po něm přechází víc lidí, docela se natřásá. I já jsem měla občas co dělat a přes zábradlí jsem sice natáhla ruce s foťákem, ale to bylo všechno.

Matt nebyl z mostu nadšený.
Na fotce to možná tak nevypadá, ale byla to docela výška.
 Parkem vedly upravené stezky, strmé části byly vylepšeny schody a míst na piknik bylo víc než dost. Na nedělní procházku to bylo úplně ideální. 





Nejdřív 5letá holčička a pak i já jsem dobyla tuhle skálu.
Obávám se, že moje fyzická kondice není, co bývala.
Tohle stvoření nenechalo chladného žádného kolemjdoucího - maďarský ovčák.



neděle 26. května 2013

Čaj o páté a minizákusky - tomu říkám "my cup of tea"


Většina z nás zná britskou tradiční kratochvíli "čaj o páté" (afternoon tea). Dámy či rodina se sejdou v této odpolední hodině, dají si několik šálků čajů, zakousnou k tomu několik cookies a proberou co je nového. Tady jsem se setkala s pro mě novým pojmem i novým způsobem servírování nazvaným "high tea".

Po troše hledání na internetu jsem došla k tomu, že rozdíl mezi "afternoon tea" a "high tea" se v dnešní době víceméně stírá a rozdíl je spíš geografický. Britové vás budou zvát na "afternoon tea", tady za oceánem a v luxusních hotelech po světě si budete moct dopřát to samé, ale pod názvem "high tea".


Britská klasika - "scones".
V minulosti mezi těmito pojmy ale znatelný rozdíl byl. Odpolední čaj byl původně vynálezem vyšší anglické vrstvy, pro kterou to byl takový most mezi hlavními jídli. Servíroval se samozřejmě čaj a pak nějaké drobnosti k jídlu jako sendviče, koláče (často "scones"), muffiny a další. Vše většinou probíhalo ve společenských místnostech s posezením na pohovkách. Pro nižší dělnickou vrstvu byl ale tento odpolední čas nevhodný, protože byly ještě v práci, a tak měli toto mezijídlo později. Servíroval se většinou čaj, chleba, zelenina a sýr a jedlo se v kuchyni. Právě od stolování k kuchyni u stolu přineslo pojem "high tea", protože posezení bylo vyšší než na pohovkách. Velice záhy ale vyšší vrstva přijala "high tea" za své a také si ho podle svého upravila. Jednalo se o předpřipravené  jídlo, které se jedlo v čase, kdy doma nebyli sloužící, kteří by uvařili. Byl to jednoduše takový mix "afternoon tea" a "high tea". 


Po většinu 19. a 20. století bylo servírování odpoledního čaje znakem snobismu. Jedním ze způsobů, jakým se vyšší vrstva odlišovala od nižší vrstvy bylo načasování nalévání mléka do čaje. V dobách, kdy nebyl porcelán ještě tak kvalitní se často stávalo, že když se nalil horký čaj do hrnku, praskl. Východiskem bylo nalít do hrnku nejdřív mléko, aby horký čaj trochu ochladil. Když si začali bohatší lidé pořizova kvalitnější a dražší čínský porcelán, chtěli se odlišit od těch, kdo ho nemají. A proto začali nazývat lidi z nižších vrstev "rather milk in first", což se dá přeložit "někdo, kdo vypadá jako by si naléval mléko do hrnku jako první" a tato fráze měla jednoznačně negativní a posměšné zabarvení. 


Dneska stále probíhá nekonečná diskuse, jestli je lepší nalít čaj do mléka nebo mléko do čaje, ale už je to jen odlehčená debata na zpestření odpoledne. A tímto končím výlet za historií a můžeme se vrhnout na chuťové buňky, protože o ty jde samozřejmě na prvním místě.


Na hight tea jsme tady vyrazili dvakrát. Napoprvé to byl dárek k mým narozeninám a pro zimní čas je návštěva čajovny tohoto typu dokonalá. Místo bylo útulné, květiny byly na zdech i na hrníčkách, jednoduše romantika jak má být. Objednali jsme si dva čaje a k tomu to, co je tak charakteristické pro high tea - minizákusky a minisendviče. Všechno nám přinesli na několikapatrovém podnosu a pak už jen zbývalo se do toho pustit. Jelikož to byla doba předvánoční, tak se to promítlo i do podoby těchto minidobrot. Dostali jsme například dortík ve tvaru vánočního stromku nebo krutí sendvič s brusinkovou omáčkou. Nesměla samozřejmě chybět anglická klasika,  "scones" s hustou šlehačkou a marmeládou, opět v miniaturní podobě. Tohle místo bylo pohlazení pro pro chuťové buňky i pro duši, a kdybych jen trochu mohla, hned bych se tam přestěhovala.




 První místo se dá popsat slovy jako útulné, příjemné nebo přirozené. Druhé místo, které jsme navštívili se podobně moc popsat nedá, protože bylo trochu rozporuplné. Začněme u jídla. Způsob servírování byl stejný jako na prvním místě. Ale, to co bylo naservírováno, bylo excelentní. Každý minisendvič i zákusek byl dokonale nakombinován, neměli jsme jedinou výtku. Dva příklady za všechny. Čokoládová sušenka ve tvaru košíčku plněná karamelem, na jejímž spodu byl řidší karamel s chutí pomeranče, který tomuto hutnému a sladkému dezertu dodal potřebný švih. A dále makaron s příchutí růže. Zpracování bylo samozřejme bez chybičky, lehce křupavý na povrchu, hutný uvnitř s jemným krémem, který vás jen pohladil na jazyku. Růže a makaron je navíc ideální vzájemné propojení, křehká a voňavá růže je dokonale vyjádřená skrze jemný a na jazyku se rozplývající makaron.




 Problémem této čajovny byla podoba a atmosféra místa. Vše bylo růžovo/bílé, načančané, pro nás bohužel trochu přeslazené a sterilní. Všechny číšnice měly stejné květované šaty, ale měly jsme z nich pocit, že to není něco, s čím by byly sžité.  Bylo evidentní, že majitelka si na tomhle místě zrealizovala některé svoje princeznovské fantazie, ale ne všichni je s ní bohužel sdíleli, což tvořilo rušivý dojem, alespoň pro nás. Nízká kvalita servisu pak bohužel trochu pokazila dojmy z dokonalého jídla. A tak se naskytla otázka, chodí lidé za dobrým jídlem nebo dobrou atmosférou? Spojení obojího je samozřejmě ideální, ale kdybyste si měli vybrat?