čtvrtek 7. listopadu 2013

Návštěva hlavního města Britské Kolumbie


Téměř po roce bez cestování jsem skoro zapomněla jaké to je, a tak bylo načase si to připomenout. Naším cílem bylo hlavní město Britské Kolumbie, Victoria. Jeden kolega tohle město okomentoval jako velmi hezké, ale také velmi nudné. Jiný komentář zase říká, že Victoria stojí za návštěvu, ale žít tam není žádná výhra. A tak jsme oprášili batohy, připravili svačinu a vyrazili zjistit, co za tímto městem vězí.

Nejdřív nějaká ta fakta. Victoria je druhé největší město BC po Vancouveru a leží asi 100 km od Vancouveru na ostrově Vancouver. Jak je vidět, obyvatelé Bristké Kolumbie si svého objevitele George Washingtona cení, jeho jméno je kam se podíváte. Victoria je jedno z nejstarších měst v severozápadní části Tichého oceánu a pyšní se díky tomu několika historickými budovami. Jednou z nich je budova parlamentu z roku 1897, kde dnes zasedá Zákonodárný sněm Britské Kolumbie. Další je Empress Hotel z roku 1908, který měl v oblibě autor Knihy džunglí, Rudyard Kipling, a na odpolední čaj se tady zastavila i královna Alžběta. A pak je to také hrad Craigdarroch, který si na konci 19. století nechal postavit Robert Duinsmar, té doby magnát, který těžil vše, co se dalo.

Budova parlamentu. A indiánský totem smutně stojící opodál.
Takhle je parlament celoročně osvícený.

Zasedací místnost.

Budovu parlamentu a Empress hotel nemůžete minout. Leží v přístavu, kde je nejen zaparkovaný bezpočet jachet, ale také tam vedou všechny cesty návštěvníků. Jako správní turisté jsme všechno nafotili a šli na komentovanou prohlídku parlamentu. Interirér byl hezký, ale zároveň mě jako Evropanku, zvyklou na historické budovy zase tolik nepřekvapil. Vyprávění pak bylo vydatné, ale jedné polovině věcí jsem nerozuměla a ten zbytek byl docela nuda. Kdepak, politika není pro nás. Vyhlášený odpolední čaj v Empressu jsme nakonec vynechali. Za prvé jsme nesplňovali předepsaný dresscode a za druhé jeho cena byla opravdu spíš pro královnu než pro nás. Nutno ale dodat, že pohled na obě budovy s oceánem vedle je moc hezký.

Empress hotel.

 
Hrad Craigdarroch.
Victorie je podobně jako Vancouver roztažená desítky kilometrů a její centrum je směsí moderních staveb a budov z doby budování města. Místní Chinatown je druhý nejstarší v severní Americe, což zní zajímavě, ale ty dvě ulice s čínským nádechem nás zase tolik neohromily. Stručně a jednoduše, Victorie je hezké město, klidnější než Vancouver, ale zároveň nijak zásadně nevybočuje.



Bylo tam ale několik momentů, které nás nadchly. Jsou spojené překvapivě s jídlem, ale také s každodenním životem. Nebudu tady vyjmenovávat, co všechno jsme tam snědli, protože jsme se z toho orosili i my sami, když jsme to shrnuli. Takže zde je, pro nás, to nejlepší z Victorie.





Jednoznačně nejsilnější dojem v nás zanechala čerstvě otevřená veřejná tržnice. Budova je nově zrekonstruovaná a v jejích útrobách se skrývá asi deset stálých prodejen různého zaměřění. Byly tam dvě pekárny, prodejna s rybami, se sýrem, kořením, olivovým olejem a podobné. Na první pohled nic zvláštního, ale jde o myšlenku za tím vším. Všichni, kdo svoje obchůdky provozují, jsou místní. Většinou to byli mladí lidé, na kterých bylo vidět, že je to baví a záleží jim na tom, co prodávají. Nejen, že jsme si tam několikrát pochutnali na všem možném, ale bylo radost tam být, bavit se s nimi a vše pozorovat. V jedné části pak byla otevřená kuchyně, zadotovaná místní bankou, která sloužila ke vzdělávacím programům pro veřejnost. Vaří tam s dětmi, známí kuchaři tam mají svoje vystoupení a mnohé další. V době víkendů tady pak prodávají svoji zeleninu i místní farmáři. Jednoduše tohle místo v nás vyvolalo pocit opravdovosti a správnosti. Lidé potřebují místo, kde se scházet a prohodit pár slov se s blízkými i vzdálenějšími sousedy. Když si k tomu navíc koupí kvalitní produkty od místních výrobců a udělají tak dobře svým žaludkům i místní ekonomice, je to na jedničku. Bylo to podobné naším farmářským trhům. Rozdíl byl ale v tom, že tato tržnice je otevřená každodenně a klade se tu větší důraz na vzdělávací a zábavné akce pro veřejnost.



Uvnitř tržnice.

Obchod s olivovým olejem a balsamico octem. Všechno jste se nejdřív mohli ochutnat a pak vybrat. Skvělý nápad.
Tenhle kousek je z naší oblíbené pekárny French oven. Vede ji francouzský pekař původně z Lyonu a z tohoto pain au chocolat se nám podlamovala kolena. Nejedli jsme lepší.


Druhým místem, na které jsme se několikrát vrátili, byla malá rybárna v přístavu Red Fish Blue Fish. Pro zájemce tady  je odkaz na jejich stránky. Byl to opravdu gurmánský zážitek. Nejen, že tady množstvím ryby vůbec nešetřili, ale navíc věděli jak na harmonii chutí. Naším vítězem se staly tuňákové tacones. Velký kus tuňáka, zvenku upečený, uvnitř ještě trochu syrový. A k tomu byl přidaný salát coleslaw, cibule nakládaná v citronové šťávě, výhonky hrášku a vše bylo pokapané pálivou majolkou z krevet. Bylo tam ode všeho něco, krémová majolka, peprné a nasládlé výhonky hrášku, kyselé cibulky a vše zabalené v tenké tortille, která vše držela pohromadě, ale nepřebila. Přátelé, tohle byl aspirant na jídlo roku. Když někdo umí chutě nejen vytvořit, ale i dokonale nakombinovat, má můj hluboký respekt. A aby toho nebylo málo, tak tahle rybárna byla postavena ze starého nákladního kontejneru a všechny ryby, které používají jsou 100% Ocean Wise. To znamená, že výlov je oficiálně schválený a přispívá k zachování stavu oceánů a rozmanitosti druhů ryb. Prostě, kdo umí, ten umí.



Red Fish Blue Fish.

Tuňákové tacones. Oh boy!

Nebo sendvič s grilovanými ústřicemi.  Taky dobrota, ale s ústřicemi mám stále problém.


Ale tedy musím k tomuto podniku dodat jednu věc. Mají tam velmi agresivní racky. Je to hned u oceánu a lidé je občas krmí a to samozřejmě nemají dělat. My jsme k žádné újmě neušli a jídlo si dobře bránili. Ale jednomu nešťastníkovi racek ukradl celou rybu z jeho Fish and Chips ještě před tím, než ji ochutnal. Celou rybu? Kde je slušné vychování racků.


Čeká na svoji vhodnou příležitost, raději si hlídejte talíř!

 A pak tu jsou různé drobnosti. V několika parcích se tam volně procházeli pávi, což nás překvapilo a potěšilo. Trochu jsem se k jednomu přiblížila a zkusila napodobit zvuky, které vydával. Docela jsem se tím bavila do té doby, než se ten páv začal přibližovat ke mně. Pak jsem rychle prchala pryč. 




V přístavu jsme vedle jedné rybárny pozorovali tři tuleně. Bylo to pro mě nové vidět je volně. Na první pohled vypadají roztomile, ale podívejte se někdy na tulenní oči. Jsou kompletně černé a vypadají dost nepřátelsky. Tihle tuleni byli navíc vykrmováni turisty, takže už to byli spíš městští tlouštíci, kteří by se vlastním lovem neuživili.





A hned vedle bylo pár plovoucích domků.


Jeden večer jsme se zúčastnili Ghost Walk, což bylo prohlídka města z průvodcem, který nám vyprávěl děsivé příběhy z historie města. Mlha okolo dodávala skvělou atmosféru, průvodce byl skvělý vypravěč, a když na nás v jedné temné uličce vyskočila skupinka bezdomovců, proběhla i trocha toho mrazení v zádech.





A následná večeře. Wafle se smaženým kuřetem a javorovým sirupem. Yay, severní Amerika.


A poslední momentka. Oceán na pláže vyplavoval řasy, které vypadaly jako hadi. Byly to dlouhé, slizké, duté trubky. Kdyby se to vedle mě objevilo při plavání, pustila bych se nejspíš do hysterického souboje za záchranu svého života.


Sečteno a podtrženo. Victoria je hezké město, výlet to byl příjemný, ale jezdit tam pravidelně nemá asi moc smysl. Pokud tedy nebereme v potaz jídlo, za tím bych se sem ještě párktát určitě vrátila.

Vrátila bych se třeba za tímto - sendvič s klobáskou, slaninou, grilovaným sýrem, salátem coleslaw a polským pirohem na vrch. Takhle nějak vypadá možná polsko/kanadská kuchyně.


pátek 27. září 2013

Náš svatební piknik


Tak už to máme úspěšně za sebou. Několik týdnů pečení, vaření a příprav vyvrcholilo minulou sobotu. Vše se odehrálo na pláži Jericho za dokonale Vancouverského počasí. Znamená to nebe prosluněné sluncem? Hmm, ne tak docela. Znamená to šedivo a zamračeno, kam oko dohlédne. Ale nepršelo. Alespoň v tom nám vyšlo nebe vstříct.


Ranní přípravy se neobešly bez zapomenutých tašek, pozdních příchodů a lehkých slovních přestřelek. Nakonec se ale všichni sešli ve správný čas a na správném místě. Aby se nám příchozí cestou neztratili, připravili jsme pro ně směrovku v podobě hamburgeru. Já jsem přišla s nápadem a Mattova máma nám to krásně namalovala. Byla a stále jsem z této cedule nadšená.

Grilování a oslavy v parcích jsou tady populární, takže tam jsou skoro všude k dispozici stoly a lavice. Stačí jen přijít brzy ráno, sestavit si svoje stoly a jede se. Oslav na veřejném prostrantsví se ale také týká zákaz konzumace alkoholu, takže náš piknik proběhl pěkně na nealku.

 Obřad už jsme měly z jara za sebou, takže jsme mohli přistoupit k tomu nejdůležitějšímu, hostině. :) Můžu říct, že k jídlu máme blízko, takže to pro nás zase nebyl takový problém. Plán byl takový, že každý něco přinese a pak se budeme věnovat střídavě jídlu, povídání a hraní petangu. 



Sešlo se tam spousta dobrot, takže jsme s Mattem byli nadšení. Když jsme to jedli ještě týden potom, nadšení trochu opadalo, ale zvládli jsme to. Abych tam naší kotlinu taky trochu prezentovala, napekli jsme rohlíky, chleba a svatební koláčky. Poslední jmenované se tedy přeměnily spíše na koláče, ale chutnaly obstojně. Abych to uvedla na pravou míru, já jsem při všem vaření asistovala, Matt byl hlavní pekař a  kuchař. A moc se mu to povedlo, všichni ho chválili a já na něj byla moc pyšná. Jak koláče, tak rohlíky měly úspěch. Jediné, co všechny zarazilo bylo použití sádla při jejich přípravě. Na sádlo ve větší míře tady ještě nejsou připravení. Mák byl taky novinka, používají ho jen málo, například v mufinech.

Rohlíky tady byly novinkou.
 




  Hostina byla povedená. Dostali jsme i několik návrhů, abychom si otevřeli vlastní kavárnu. Ještě trochu natránuju ta latte a uvidíme, co z toho bude. Vypíchnu tady pár dobrot, které stojí za zmínku. Před nějakou dobou jsme objevili salát, který zatím vede náš salátový žebříček, takže tady nesměl chybět. Hlavní ingredience jsou sladké brambory, zelené fazolky a černé fazole. K dokonalosti ho ale přivádí zálivka, která obsahuje rozmixovaný koriandr s medem a jablečným octem. Vysledná kombinace chutí je opravdu zážitek.


Dort jsme dostaly z naší nejoblíbenější pekárny a okolo byly vysázené ještě mini dortíky. Jedním z nich byl cheesecake-brownie. Spojit tyhle dva skvělé dezerty dohromady byl mistrovksý kousek. Hned se po nich zaprášilo. A jedeme dál. Ananasový cheesecake od babičky jsme si osobně vyžádali. Krém byl jemně našlehaný a ananas v něm na kousky nasekaný, uh yeah, baby. O to, co zbylo, byla docela přetahovaná. A z kanadského soudku na stole pak přistál nanaimo "koláč, řezy". Na pohled se podobá našemu míšovi, ale místo tvarohu je tam puding. Taky dobrota.

Svatební dort s minidortíky.

Nanaimo "řezy".
Další popis jídla můžu vydat na požádání. Myslím, že to tady zase nemusím přehánět. :) A potom, co jsme si dali pěkně do nosu, jsme korzovali a povídali a hráli petang. V Mattově rodině panuje soutěživost, ale při hře se všichni drželi slušného vychování.  

Když jsem si půjčila bundičku pro zahřátí, všichni si dělali legraci, že jsem jak vystřižená z 50.let. :)
 Plán byl také takový, že až budeme pěkně oblečení, nafotíme na pláži krásné fotky s horami v pozadí. Vancouver je totiž pohledem na oceán a hory známý, že. Jak to tak bývá, ne všechny plány ale vždy vyjdou. Komentáře typu "neboj, to se roztrhá a sluníčko vyjde" jsme poslouchala tak dlouho, až moje vlasy načesané od ne nejlevnějšího kadeřníka oceán rozfoukal do všech stran a bylo po vlnách. Aspoň, že jsem tam dostala kafe a minidonut, i když si nedělám iluze, kolik mě to stálo. 

S trochou představivosti si tam ty hory a modrý oceán dokreslíte. :)
Takhle to vypadá, když je jasno.

Oslavy v místních parcích skýtají vůbec nejedno dobrodužství. Jedním z nich jsou všudypřítomné kanadské husy. Jsou moc pěkné na pohled, ale útok hrozí jak ze země tak ze vzduchu. Když se totiž procházíte po pečlivě sestřiženém trávníku, občas je to jak na minovém poli s kachníma bobkama všude okolo. A to nemluvím o tom, jaké manévry nastanou, když se zvedne celé hejno a prolétá nad prostřenými stoly a vámi v bílých šatech. 



Kachny mohou konec konců i za moje svatební boty. Měla jsem nově koupené vínové balerínky, ale Matt mi před příchodem zavolal, abych si je nebrala, protože bych si je mohla zničit od všudypřítomných kachních bobků. No a tak jsem si vzala svoje onošené červené tenisky, které slavily nakonec snad největší úspech z mého svatebního kompletu. :)


Mattova rodina a pár rodinných přátel.
 Druhé kolo svatby si tedy můžeme odškrtnout. Myslím, že to vyšlo a všichni si to užili.  Teď nás čeká už jen to české v Praze. Abych vás mohla trochu navnadit. V Praze se bude grilovat prase! Už teď se mi sbíhají sliny. :)

neděle 25. srpna 2013

Schody až do nebe - Grouse Grind


Naše výzva léta splněna. Podobně jako velká část místních a ještě větší část turistů jsme se vydali do blízkých Grouse Mountains. Můžete se tam buď nechat vyvézt lanovkou a nebo si vyšlápnout pár schodů. Konkrétně je to 2830 schodů a překonáte při tom převýšení 853 metrů.



Budování tohoto výstupu se schody, kterému se říká Grouse Grind, začalo v roce 1981. Jeho původním záměrem bylo vytvořit strmou trať, která bude sloužit horolezcům jako tréninkové pole pro delší túry. Postupem času začal být tento výstup velmi populární a dneska se jedná o atrakci, kterou ročně navštíví přes 100 tisíc lidí. Celá trasa je dobře zabezpečená, některé schody jsou pouze z kamenů, některé dřevěné a pro ty, co se rádi poměřují, je to tady úplně ideální.

A jde se na věc.
Časomíra je totiž jak na začátku, tak na konci trati a stačí si jen zakoupit čipovou kartu a můžete se stát součástí statistik. Na vrcholu je tabule s dosaženými časy daného dne a na webových stránkách je toho pak ještě víc. Můžete se tam například dozvědět, že nejlepší čas historie byl 23 minut a 48 sekund, a že jistý Jason Chong dominuje jak v množství výstupů celkově, tak i v této sezóně. Celkově vystoupal Grouse Grind 2055krát a v tomto roce 235krát - vzhledem k tomu, že dnes 20.srpna, kdy píšu blog,  je 232. druhý den v roce, dal si to bez přestávky a ještě trochu navíc. Klobouk dolů.

Výš a výš.
Minulý týden byl navíc překonán rekord v počtu výstupů během jednoho dne. 18letý Oliver Bibby zvládl vystoupat tuto trať během jednoho dne celkem 16krát. A malé matematické porovnání. Možná ve mně úlohy po proudu a proti proudu v Bělounovi přeci jen něco zanechaly. :) Jestliže vrchol Mount Everestu je 8848 m a vrchol Grouse Grind je 1127 m, znamená to, že tento Oliver vyšplhal běhěm dne dvakrát výš než je Mount Everest. Byla jsem svoji statistikou nadšená do té doby, než mi Matt připomněl, že přírodní podmínky na Everestu jsou trochu náročnější. Na tom sice je něco pravdy, ale i tak jsem se svoji statistikou spokojená.

Na startu bylo docela našlapáno.
Tolik tedy o rekordech, teď už můžeme přejít k naším zážitkům. Nutno říct, že my se do statistik asi nezapíšeme. Zaprvé jsme si nezakoupili danou čipovou kartu a za druhé bychom naším časem 1 hodina a 40 minut asi rekordy nebořili. Kdyby se ale měřila kvalita občerstvení, možná bychom se do tabulek dostali. K tomu se samozřejmě ještě dostaneme. 

A stále vzhůru.

Čekala jsem, že tam bude dost lidí, ale dav na začátku trasy mě přece jenom trochu překvapil. Běhěm výstupu se to ale postupně roztrhalo, takže to šlo. Vzhledem k popularitě a snadné dostupnosti jsme tam potkali bohatý mix lidí. Jak nadupané sportovce, tak rodinky v polobotkách. Právě snadná dostupnost, která umožňuje přístup i nepřipraveným účastníkům zařadila pravděpodobně Grouse Grind podle časopisu Outside Magazine mezi 10 nejnebezpečnějších túr na světě. Všem, kdo výstup znají, to přijde spíš úsměvné, protože to tak dramatické opravdu není. Nutno ale podotknout, že nepřipravenost některých účastníků je zarážející. Žádná voda, žádné jídlo, boty na podpatku a jde se. 

Až do oblak.
Moje fyzická kondice nebyla podle očekávání ideální a již po pár minutách jsem nemohla popadnout dech. Ten jsem časem popadla, ale i tak jsem potřebovala často přestávky, 3O stupňů stoupání dá člověku přeci jen zabrat. Matt to zvládal mnohem líp a to navíc celou dobu nesl batoh, což si budu myslím pamatovat ještě  dlouho. Odpověď, kterou teď totiž pravidelně slýchávám, když se nabídnu k pomoci, abych něco nesla je: "Ale ne, to je dobrý, když jsem zvládl nést batoh celý Grouse Grind, zvládnu i tohle.":)

 
Cookies v půlce výšlapu stála za to.

Zvládli jsme to!!
Počasí při výstupu bylo ideální, zataženo a něco okolo 25 stupňů. Nahoře už se to tak ideální nezdálo, protože Vancouver a oceán okolo se nám bohužel ztratil v mlze. Zato jsme tam ale viděli dva medvědy grizzly, Coolu a Grindera, které místní zachránili ještě jako mláďata a od té doby je mají tady v rezervaci. Takhle zdálky vypadají jako roztomilí a hraví chlupáči, ale o svačinu bych se s nima nedělila. 


Výhled úplně nenadchnul.
Za to medvědi nadchnou vždycky.

Pak jsme viděli představení s ptáky, které bylo docela vtipné, protože i ti ptáci se nám někdy ztráceli v mlze. Vždycky se ale našli a celkově to bylo moc povedené. Zábavu na kopci pak završila soutež dřevorubců, která probíhala v několika disciplínách a byla neskutečně vtipná. Občas to bylo trochu na hraně, takže rodiče občas museli zakrývat svým dítkům uši. :)


 
Já bych se dobrovolně tak vysoko as nešplhala.

Jedna z disciplín. Vytesat díru, zasunout prkno, ne kterém pak stojí a takhle až nahoru.


Trocha umění s motorovou pilou. :)
A nakonec soutež o lepší balanc, ve vodě nakonec skončili oba.
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu, občerstvení. Nevím, jak to máte vy, ale já mám na většině sportovních nebo fyzicky náročných aktivitách nejraději přestávky. Můžete si oddychnout, napít, najíst, odpočinout si, popovídat. A máte při tom dojem, že je to opravdu zasloužené, protože jste pro to něco udělali. A čím náročnější ta aktivita je, tím je pocit z přestávky blaženější. Tudíž po výšlapu tohoto kopce byla hodnota přestávky dost vysoko a náš svačina byla skoro ta nejlepší na světě. :)

Sendviče s tuňákovou pomazánkou, meloun, cookies a chipsy. Bez chipsů teď při jezení sendvičů nedám ani ránu, prostě to k sobě sedí.
 Ale zasloužené jídlo nebyl samozřejmě hlavní důvod, proč jsme se na tenhle výstup vydali. A nebo bylo? :)

úterý 30. července 2013

Moje květníková zahrádka

Vzhledem k tomu, že o své zahrádce říkám všem skoro na potkání, je načase, abych se o tom zmínila i tady. Prostor před naším vchodem je celý z betonu a působí stroze a neútulně. A tak, když přišlo jaro, vydala jsem se na lov do zahradnictví. Většinou je lepší, když je tam se mnou Matt, protože jinak jsem schopná vykoupit půlku obchodu, i když to nemám kam dát.

Takhle to začalo...
...a takhle nějak to vypadá teď.

Chtěla jsem potěšit hned několik smyslů, takže tu máme něco dobrého k jídlu, barevné kytky krásné na pohled a bylinky, které přinášejí něco voňavého. Nevím, jak to máte vy, ale pokaždé, když si přičichnu k rozmarýnu v kombinaci s tyminánem, přenese mě to do Středomoří.





Chrpy.

Fuchsie mě od začátku fascinuje, připadá mi spíš jak podmořský tvor než rostlina.
Co se týká zeleniny, máme cherry rajčátka, chilli papričky , zelené fazolky, hrášek, nějaké ty saláty a potom mangold. Tahle listová zelenina je podobná špenátu a setkala jsem se  ní různě po Evropě i tady, ale ne moc v Čechách. Určitě bych mangold moc doporučila, je jednoduchý na pěstování a některé odrůdy mají barevné stonky, takže se mohou používat jak na vaření, tak na okrasu. Z Francie jsme si přivezli tenhle recept.


Mangold je úplně vlevo, vedle pak kapusta a chilli papričky.
Nadšení z první jahody bylo větší, než výsledná chuť, ale i tak to stálo za to.

 Pak tu máme dvě rostlinky, s kterými jsem se setkala při farmaření a zajímavé jsou tím, že ačkoli se jedná o květiny, můžete jíst jak květy, tak listy. První z nich je brutnák lékařský, který má drobné fialové květy a listy chutnají po okurkách. A mimo jiné po brutnáku šílí včely a čmeláci. Druhou rostlinou je lichořeřišnice, listy mají silnou peprnou chuť, květy jsou na tom podobně a navíc jsou krásně barevné. 

Tak tohle je zmiňovaný brutnák.

A lichořeřišnice.
  Taky jsem svedla několik bojů se škůdci. Za zmínku stojí ten, při kterém jsem namíchala lektvar z kajunského pepře a česneku a připravila z toho postřik. Výsledkem bylo, že pro mšice to bylo příjemné osvěžění a nám ten pepř podráždil krk tak, že jsme ještě půl hodiny po tom kašlali a slzely nám oči.


Ačkoli má zahrádka tak dvakrát tři metry, trávím tam spoustu času. Možná víc, než je nutné, ale nemůžu si pomoct. Baví mě sledovat, jak všechno roste a užívám si klidu po práci v kavárně. Že bych byla zralá na důchod? :)