Jak šel čas s arašídovým máslem

Jak v Kanadě, tak ve Spojených státech je nemožné nenarazit na arašídové máslo. Je pevnou součástí jídelníčku dětí, ale i dospělí si na něm rádi pochutnají. A to ne málo. Ve Spojených státech ho zkonzumují za 800 milionů dolarů za rok. Zároveň se arašídy či omáčka z nich nachází v mnoha různých kombinacích a světových kuchyních, tak jsem se na to chtěla podívat blíž. A mimo jiné, 24. ledna je v USA národní den arašídového másla, tak kdy je lepší si o něm něco říct? :)

Historie

Používání arašídů se datuje až k Aztékům a Inkům a pasta z nich vyrobená byla používána na bolest zubů. O první oficiální patent na arašídové máslo se zasloužil Marcellus Gilmore Edson v roce 1884. Byli to ale hlavně tři jeho následovníci, kteří se postarali o jeho rozšíření.

Prvním z nich byl doktor John Harvey Kellog, který vedl respektované sanatorium v Michiganu na konci 19. století. Zajímal se o zdravou výživu a protože považoval ořechy za extrémně zdravé (arašídy ale patří mezi luštěniny), nechal si patentovat výrobu arašídového másla z arašídů vařených na páře. Tuto novinku pak vesele propagoval, kde mohl, a zvláště ji nabízel svým bohatým a převážně bezzubým pocientům jako výbornou a výživnou alternativu jídla, která se nemusí kousat. Arašídové máslo bylo v té době velmi drahé, takže se rozšířilo pouze bohatšími vrstvami.

Druhou významnou osobností, který posunul vývoj této pochutiny kupředu, byl George Washington Carver. Jakmile škůdce (květopas) zdevastoval úrodu bavlny na přelomu století, Carver doporučil místním farmářům začít pěstovat arašídy místo ní. Podzemnici olejnou, což je pravý název arašídů, navíc kultivoval a zlepšil tak její úrodnost. Mnoho jižanských farmářů se přesunulo k pěstování podzemnice, a tak bylo na trhu brzy nadbytek arašídů. Ceny začaly klesat a arašídy se tak staly dostupné i chudším vrstvám, které si je cenily pro jejich nízkou cenu a vysokou výživnost.

 

Podzemnice olejná je luštěnina a lusky rostou pod zemí.

 Posledním z trojice arašídových objevitelů je George Bayle, což byl podnikatel ze St. Louis. Začal arašídové máslo prodávat jako lehkou svačinu a ve velkém ho prodával na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Stal se z toho takový hit, že Heinz ho začal prodávat celostátně. A jeho prodej stoupl z 2 milionů liber v roce 1899 na 34 milionů liber v roce 1907.

Tahle dieta by asi dnes neprošla. Tři sendviče s arašídovým máslem a tři sklenice plnotučného mléka denně!

Posledním krokem, po kterém následovala masová výroba, byl proces hydrogenace ve 20. letech 20. století. Díky němu se přestaly oddělovat tuky a pevné části arašídového másla a také se prodloužila jeho trvanlivost v pokojové teplotě. Cesta k velkovýrobě byla otevřená a značky jako Peter Pan, Jif nebo Skippy jsou ještě dnes k vidění v mnoha obchodech. A pozadu nezůstávají ani drobní výrobci, kteří se pyšní vyšší kvalitou a chutí.

V roce 2012 byla Čína a Indie největšími pěstiteli podzemnice olejné a na třetím míástě následovaly Spojené státy. Více než polovina úrody v Americe pak směřuje na výrobu arašídového másla.

Arašídy ve světě

Mnohé země mají svoji verzi arašídového másla. V Dánsku mu říkaji „pindakaas“ neboli arašídový sýr. Izrael má křupavé obalované arašídy „kabukim“, Indonésie omáčku „bumbu kacang“ a ve Vietnamu mají omáčku „tương đậu phộng“, která je výborná například s jarními závitky plněnými rýžovými nudlemi, krevetami a zeleninou. Seznam pokračuje dál, ale nikde jinde arašídové máslo neprostupuje každodenním životem téměř každého jako v Severní Americe.

Jarní závitky s arašídovou omáčkou.

A zpět do Ameriky

Jeden příklad za všechny může být „PB&J sandwiches“ neboli sendviče s arašídovým máslem a džemem. Ať se zeptáte téměř každého v Americe či Kanadě, jestli jako dítě jedl tyto sendviče ke svačině, řekne ano. Je to prostě klasika nad klasiky. Má také vtipnou historii. Během 20. let kdy hydrogenace umožnila masovou výrobu arašídové másla, došlo ještě k jednomu vynálezu v oblasti jídla, ke krájenému chlebu. Respektive ke stroji, který chléb automaticky předkrájel. A že tady tento vynález berou vážně. Mají dokonce rčení – „the greatest thing since sliced bread“ neboli „to je ta nejlepší věc od výroby krájenému chleba“, když chcete o něčem říct, že je to opravdu dobré.

Předkrájený chleba v praxi znamenal, že si děti mohly uděla svačinu samy, aniž hrozilo, že si ublíží nožem. A jelikož si v době deprese 30. let americké matky cenily nízké ceny a vysoké výživnosti arašídového másla, kombinace chleba s touto pochutinou bylo na světě. A co ten džem? Svačinu to osladilo a taky to pomohlo dětem s polykáním, protože arašídové máslo je dost lepivé a dětem se jinak lepilo na patro. :) Generace těchto dětí, hlavně mužů, pak pokračovala v těchto svačinách i během 2. druhé světové války. A po návratu domů to přenesli do svých nových rodin a popularitu si tato svačina drží dodnes.

 

Jiná svačina pro děti je „ants on the log“ neboli „mravenci na kládě“. Vezmete řapíkatý celer, naplníte arašídovým máslem a posypete rozinkami. :) Variací jídel s arašídovým máslem je téměč nekonečná. Je v sušenkách, čokoládách, dortech, zmrzlinách a tak dále. Mají tu dokonce i hamburgr s ním, což mi teda nepřijde zrovna po chuti. I Elvis Presley měl svoji specialitu a to sendvič s arašídovým máslem, banánem a slaninou. Objednáte si ho jednoduše pod jménem Elvis. :)

Mravenci na kládě.

Elvis

 Ať lidé arašídové máslo milují či nenávidí, fakt je ten, že se mu nemohou vyhnout. I já si tady na něm ráda pochutnám a v naší spíži nesmí chybět. :)

 

Vánoce, Prince George a okurka

Vánoční pohádky jsou v prosinci v plném proudu a stateční princove bojují o své princezny. Když se na prince podíváme blíže tady v Kanadě, zjistíme, že se jich tady vyrojilo taky docela dost. Ale ne v životní či filmové podobě, ale v podobě názvů měst. V Kanadě totiž najdete následující města - Prince Rupert, Prince Charles, Prince Albert nebo Prince Edaward Island. A jsem si jistá, že někteří princové mi ještě utekli. My jsme na letošní Vánoce zavítali na rodinnou návštěvu do jednoho z dalších zástupců princů, a to do Prince George.

Město prince Jiřího je hodinu letu na sever od Vancouveru, má 90 tisíc obyvatel a je často nazýváno hlavním městem severní části Britské Kolumbie. Počasí je tady o něco kanadštější než ve Vancouveru a teploty okolo mínus 20 a méně jsou tu přes zimu zcela běžné. My jsme tu naštěstí zažili teplou vlnu, takže za našeho pobytu se teploty pohybovaly těsně pod nulou. I tak jsem ale na sobě měla vrstev jako bych dobývala Severní pól.

Na štědrovečerní večeři jsme si pochutnali u rodiny švagra, kde jsme si mimo jiné vyzkoušeli německou tradici hledání nakládané okurky. :) Ta spočívá v tom, že se na vánoční stromeček zavěsí vánoční ozdoba v podobě nakládané okurky a kdo ji najde jako první, dostane dárek navíc. Historie této tradice je ale také zajímavá, protože to vypadá, že v Německou u této tradici nemají vůbec ponětí. Její původ je spojován s marketingovou strategií, kdy se okolo roku 1890 začaly do Spojených států dovážet skleněné vánoční ozdoby z Německa a Francie. 

Jinými slovy, když vám na skladě zbude hodně ozdob ve tvaru okurky, musíte být vynalezaví. A tradice je na světě! Ačkoli původ této tradice není nijak poetický, dnes má své pevné místo v mnoha rodinnách a v malém americkém městě Berrien Springs dokonce každoročně pořádají festival zasvěcený této blýskavé nakládačce.

Po Novém Roce sem ještě přidám pár zážitků z našeho výletu. Pro teď ale všem přeji krásné svátky a všechno nejlepší do roku 2017! :) 

První zmínky o tomto městě jsou z roku 1807, kdy se jmenovalo Fort George a usídlila se tu North West Company, která obchodovala s kožešinami. Dalších sto let se město nijak zásadně nerozvíjelo, což se ale změnilo s oznámením o stavbě železnice v roce 1903. S ní se začalo v roce 1912, ale po rychlém startu došlo k útlumu, když bylo mnoho mladých mužů odvedeno do války. Léta 20. a 30. se nesla spíše ve stylu přežívání a novou energii přinesla městu až stavba vojenského tábora v roce 1942.

 Konec druhé světové války, zničená evropská města a poptávka po dřevě přinesla městu další rozvoj. Město se pak stabilně rozšiřovalo po celou druhou polovinu 20. Století. Ačkoli služby dnes získávají na vrch,dřevařský průmysl je stále jedním z hlavních odvětví. Poznáte to mimo jiné podle toho, že je to někdy cítit ve vzduchu. Chemické procesy při zpracování dřevoviny mají sirný nádech.

 Jednou ze zajímavostí života v mrazivých oblastech jsou tzv. „block heaters“, které zde mají namontované v autech. Jsou to malá topení, která jsou umístěná vedle motoru a napájená elektřinou. Přes noc je zapojíte a topení udržuje motor ve vyšší teplotě, abyste ráno mohli vůbec nastartovat. V severní části Britské Kolumbie už jsou auta automaticky prodávána s tímto topením.

 Prince George leží na řekách Fraser a Nechako, které přes zimu pravidelně zamrzají. Jeden zimní postřeh. Ačkoli je na silnicích několik vrstev sněhu, všichni tady jezdí rychle, jako by tam žádný nebyl. Když máte auta připravená na mráz a řidiče, kteří jsou na to zvyklí, jde to snáz. Není to jako ve Vancouveru, kde na sníh řidiči za prvé nejsou zvyklí a za druhé tu teploty skákají nahoru a dolu. Co je jeden den břečka, je druhý den led. A vzhledem k tomu, že město na to není připravené, v některých částech Vancouveru jsou celé ulice pokryté ledem. A někteří zimní nadšenci na těchto ulicích dokonce i bruslí.  

Zasněžené ulice v Prince George

Ale ještě na chvíli zpět do Prince George. Město je vystavěné na autech jako mnoho jiných měst v Severní Americe. Má centrum, které je ale zanedbané a potom rezidenční oblasti a nákupní oblasti. Mají hezkou univerzitu nad městem, postavenou uprostřed přírody a budovy jsou dobře sladěné s okolím. Hluboké lesy jsou všude okolo, takže medvědi nebo sobi jsou tam běžně k vidění i ve městě. My naštěstí žádného medvěda nepotkali. V roce 2015 tady byly pořádány Kanadské zimní hry. Během her se tu fasovaly zimní bundy, které tady nosí skoro každý. Já taky jednu měla, takže jsem hezky zapadla mezi místní. :)

Pan PG, maskot města

Ministřípky: Sníh a mráz!

Neskutečné se stalo skutkem a na začátku týdne napadl sníh! A pak přišel mráz, takže ten sníh i chvíli vydržel. Pomiňme teď jak ryhle přestala fungovat městská doprava a, že už začíná obleva a podívejme se jen na tu hezkou stránku sněhové nadílky.

Ráno se podíváte z okna a všude je ticho a bílo. Uspěchaný svět venku zpomalí, a když zachumlaní vyjdete ven, sníh vám křupe pod nohama. No jéje. První den jsem byla unešená. Tolik sněhu jsem tu nezažila za celou dobu, co jsem tady. Do práce jsem šla pěšky, protože autobusy nejezdily, ale o to víc jsem si užila koulovačku s téměř čímkoli, co mi přišlo do cesty. Kdepak, sníh je radost a svět pod ním vypadá jako v pohádce. :)

I na sněhuláka došlo! :)

Zasněžené bludiště v botanické zahradě VanDusen.

Festival of Lights se sněhem je kouzelný!

I kolibřík v tom mrazu zpomalil a mohla jsem ho konečně vyfotit z blízka!

 Hurá! :)