pátek 28. března 2014

Výročí potmě!


Před pár dny to byl rok, co jsme si s Mattem řekli ANO v parku Královny Alžběty. Každodenní vzájemná přítomnost je sice skvělá, ale znáte to, člověk by toho druhého radši někdy neviděl. A tak jsme se rozhodli, že naše výročí svatby oslavíme v restauraci potmě. Ba ne, pravda je ta, že jsem do této restaurace už chtěla dlouhou dobu jít, tak jsme to spojili s výročím. Kombinace oslavy výročí manželství a temné restaurace se ale opravdu nabízí k černým vtipům, a tak jsem neodolala.

Koncept restaurací potmě pochází původně ze Švýcarska a jeho cílem je přiblížit lidem zkušenost, kterou každý den prožívají nevidomí lidé. Už v Praze jsem plánovala restauraci tohoto typu navštívit, a tak když se tady objevila příležitost, hned jsem se jí chopila.


Jídlo se v této restauraci podává ve dvou daných časech, v 5.45 a 8:45 večer. Původně jsme chtěli jít v prvním čase, ale museli jsme to posunout kvůli naší vlastní hlouposti. K obědu jsme si dali totiž obrovskou pizzu, a když jsme se pak procházeli kolem cukrárny s venkovními stolky oslněnými jarním sluncem, neodolali jsme. Káva a dortík přilétly na stůl jako by se nechumelilo. Moc jsme si to užili, ale zároveň to bylo asi dvě hodiny před (měsíc) naplánovanou večeří, takže jsme pak vůbec neměli hlad. Výmluvy se nenašli, tohle se nám prostě moc nepovedlo. Posunout to ale šlo, takže večeře se přeci jen konala.

Naše hříšná pizza.
A prosluněný dezert.

Do restaurace přijdete na čas a vše si venku za světla předem objednáte. Poté je vám přidělen číšník, ten náš se jmenoval Dustin, který vás odvede k vašemu stolu. Už za vstupními dvěřmi si nevidíte na špičku nosu, takže je potřeba se podle toho zařídit. Jen pro upřesnění, všichni čísnici jsou slepci a v prostoru se pohybují s dokonalou samozřejmostí. Za dveřmi tedy dáte ruku na rameno číšníka, pokud vás je víc, vytvoříte takového hada a jde se ke stolu. Na místě si pak všechno osaháte - kde jsou příbory, kde talíř, jak daleko sedí váš spolustolovník, jestli je vedle vás stěna a podobně. To je vše, co vám pomůže k orientaci, všechno ostatní je už moc daleko k osahání a ve tmě. 

Restaurace z venku.
Kromě toho pak slyšíte ostatní hosty, ale v pozadí hrála hudba, která hlasy příjemně tlumila. Jsou ale případy, kdy vás ostatní uslyší, protože alespoň na mě ta tma působila tak, že když mě vlastně nikdo nevidí, je jedno, co budu komu říkat. A příležitost se naskytla hned na začátku. Jedním z pravidel restaurace totiž je, že mají všichni mít vypnuté telefony. Jeden stůl to ale zcela ignoroval a jeho stolovníci si svítili telefonem na stůl, aby viděli, kde co je. Vzhledem k tomu, že to ale osvěcovalo velkou část místnosti, kazilo to hru i nám ostatním. A to mě rozčílilo. A proto jsem silným hlasem řekla: "Vypněte ten telefon (sprosté slovo velmi nevhodné k užívání na veřejnosti)! " Matt mě hned upozornil, že jsem to řekla tak nahlas, že mě určitě slyšeli, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem byla rozčílená. A hlavně mě neviděli, takže se vlastně nic nestalo, že. Až později jsem se trochu zastyděla, když mi to došlo, ale zároveň už telefon potom nepoužili. Jaké je z toho poučení? Když budeme používat jazyk jako dlaždič, dosáhneme svého? :)

Tady pózujeme s naším číšníkem Dustinem.
 Prvním chodem byl rozpečený chléb s máslem. Velmi brzo jsme zjistili, že používání obou příborů je nereálné, protože prostě nevidíte, co s nimi děláte. Vystačíte si tak s jednou nebo oběma rukama. Jen se musíte smířit s tím, že během celé večeře budou vaše ruce zapatlané od všech jídel, které vám jimi projdou. Druhým chodem byl salát, jehož ingredience jsme nevěděli, takže bylo zajímavé je hádat jen podle chuti. Měli jsme docela dobré skóre, Matt uhádl všechny a mě zmátla jen řeřicha. 

Hlavními chody bylo kuře zapečené s kozím sýrem a sušenými datlemi a hovězí svičková s pepřovou omáčkou. Po ohmatání jsme zjistili, že jako příloha byly pečené brambory a řepa, zelené fazolky a pyré z kořenové zeleniny. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli navzájem ochutnávat, museli jsme na to najít vhodnou strategii. Jednou ruku jsme tak nahmatali talíř toho druhého a druhou rukou jsme tam pak dali kousek na ochutnání. Pak už stačilo zahlásit, že kousek na ochutnání přistál na pomyslné 12 talířového ciferníku a druhý si to vyzvedl. Menu uzavíral cheesecake jako zákusek.

Tak takhle to tedy vypadalo? Zmíněné kuře s kozím sýrem a datlemi, foto nalezené na internetu.
Jídlo bylo chutné, ale na druhou stranu jsme byli trochu zklamaní, že zde nevyužili plný potenciál stolování potmě. Ocenili bychom, kdyby s jídly trochu experimentovali ve smyslu neznámých a překvapivých chutí nebo nečekaných konzistencí. Aby vaše chuťové pohárky provokovaly a testovaly. Aby zmátly vaše smysly. Abyste si byli jisti podle hmatu, co to bude, ale ono by to bylo úplně něco jiného. Například by mohly servírovat pěnu, která by chutnala jako steak nebo pudink, který by chutnal po mrkvi s celerem a chilli. Zároveň ale chápu, že hodně zákazníku by měla z takových experimentů strach a možná by sem vůbec nepřišli.

A svíčková s pepřovou omáčkou.
Byl to zajímavý zážitek, člověk musí být lépe organizovaný a jasně používat hlas a hmat. Když se vám totiž něco ztratí z dosahu, často už to nenajdete. V jednu chvíli někomu upadl nůž a pěkně to zazvonilo. Následně se ozvalo sborové "ohh" od všech ostatních, protože jim bylo jasné, že nůž je tímto ztracen. Jste tam téměř kompletně závislí na číšnících, i na záchod vás musí odvézt a přivézt zpátky. Číšníci to ale zvládli na jedničku, předvedli perfektní výkon, za celou dobu nenastala jediná srážka nebo chyba. 

pátek 7. března 2014

Od velryb po medůzy


Když jsme tak blízko oceánu, to by bylo, aby tady nebylo akvárium. Bylo postaveno uprostřed Stanley parku v roce 1950 a kromě toho, že je oblíbenou turistickou atrakcí, tak je to také centrum mořského výzkumu a vede mnoho programů na ochranu a rehabilitaci ohrožených mořských živočichů. Dobré záměry akvária pomohou také strávit výši vstupného, které nepatří mezi nejlevnější. 

Ještě než jsme ale vstoupili dovnitř, měli jsme zajímavou zkušenost s toaletami. Byly to ty nejlépe vonící veřejné toalety, do kterých jsem kdy vešla. Bylo tam teplo (v lednu to oceníte) a vonělo to tam po čaji - nám to připomínalo černý čaj Earl Grey s jeho typickou vůní po bergamotovém oleji. Vůbec se mi nechtělo jít pryč.

Akvárium má vnitřní a vnější část a v pravidelných intervalech tam probíhají různá představení, takže si to jen stačí trochu naplánovat a pustit se do toho. Uvnitř je nespočet akvárek s rybami všech možných barev od těch, které žijí ve vodách Britské kolumbie po ty z tropů. Nechybí hadi, žáby, brouci nebo papoušci. Viděli jsme představení  s delfíny, s mořskými vydrami (ty tedy jen jedly a my na ně koukali) a pak s běluhami.
Podobně velkou žábu jsem jednou našla doma v Nebušicích v obýváku. Dodneška netuším odkud se tam zvala.


Ty jsou asi největší atrakcí. Běluha je druh velryby, která měří v průměru okolo 4,5 metru a žije v arktických vodách. Tomu má také všechno přizpůsobené. Ať už je to sněhově bílá barva, vysoké procento tuku (ona vlastně vypadá tak trochu jako velký plovoucí kus sádla) nebo nepřítomnost hřbetní ploutve. Chybějící hřbetní ploutev je zdůvodňována tím, že velryby se často pohybují těsně pod ledem, kde by jim ploutev překážela a také k úspoře úniku tělesné teploty. Jsou to sice pomalí plavci , ale zároveň velcí potapěči, dokážou se potopit až do 700 metrů. A poslední zajímavostí je jejich vysoce vyvinutý sluch. Nejen, že pomocí zvuků komunikují mezi sebou, ale zároveň používají zvuk pro hledání prasklin v ledu. Jednoduše vyšlou zvuk a podle ozvěny jsou schopné zjistit, kde je led tenký nebo prasklý a bude tak možné se tam dostat nad hladinu. 





Pro nás byly ale největším zážitkem medůzy. Byla to pouze dočasná výstava, ale stála za to. Je neuvěřitelné, kolika podob mohou medůzy nabývat. Tady měli jak úplně malinkaté medůzy, které blikaly jako vánoční světýlka, tak větší medůzy s někonečným množstvím chapadel. Ve skutečnosti mohou být ale velké až 2 metry. Obývají jak nejhlubší moře, tak pouze povrchové vody, a aby toho nebylo málo, na planetě zemi se vyskytují více než 500 milionů let. To není špatný výčet, klobou dolů. 



 Byl na ně krásný pohled. Když se na ně můžete dívat z bezpečné vzdálenosti a nemusíte se bát, že vás žahnou, je to nádhera. Mají v sobě jistou křehkost a majestátnost. Navíc se pohybují s elegancí, kvůli které je těžké uvěřit, že když je moře vyplaví na břeh, stane se z nich jen slizká nehybná placka.


Jo a taky jsem se tam naučila dýchat pod vodou.

 Zajímavý byl také pohled na elektrického úhoře. Dokáže vyprodukovat elektrický náboj až o síle 600 voltů a používá ho buď k lovu nebo obraně. Tady byla jeho energie směřovaná k rozsvěcování lampiček nad akvárkem. A když to rozjel, docela to tam zářilo. Že by se našel nový úsporný zdroj eletřiny do domácností?


Navštívili jsme také mísní kino, které uvádělo krátký animovaný film inspirovaný populárním filmem Doba ledová. Když jsme se usadili na opravdu tvrdá sedadla, nabyli jsme dojmu, že toto kino už tu musí být desítky let nebo, že tu zaspali trend nových kin s obřími a pohodlnými sedadli. Opak byl ale pravdou. Ocitili jsme se ve 4D kině, což je ještě krůček dál od toho 3D. Snaží se vám to, co se děje na plátně, převést do reality ještě důvěrněji. Takže na vás stříkají vodu, pouští sníh nebo vůně  a třesou sedadlem, jak můžou (proto bylo tak tvrdé, aby to s vámi dobře nadskakovalo). Byla to docela legrace. Je to vlastně takové dva v jednom - kino a masáž.


úterý 4. února 2014

Jak nám to tu jezdí!


Je čas podívat se do jádra hromadné dopravy ve Vancouveru. Člověk ji každý den používá, většinou bezmyšlenkovitě, ale někdy taky s úlevou či vztekem. Ať chceme nebo ne, zabírá notnou část našeho dne a není možné se jí jen tak vyhnout.


Začněme u metra. To je můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Jezdí na čas, má krátké intervaly a většinou je tam dost míst, takže k bojům o pozice nedochází tak často. 

 V tuto chvíli jsou tady 3 linky - Expo line, Millenium line a Canada line. Expo line byla původně postavena v rámci výstavy EXPO 1986 (jako mnoho jiného). Před tím než se vybudovala druhá dráha, se jí říkalo prostě jen SkyTrain (poeticky řečeno "Vlak v oblacích"). Většina trasy totiž vede nad úrovní země. Máte tak z vlaku hezký výhled na město. Jako druhá byla pak postavená Millenium line a těsně před olympiádou pak Canada line. Ačkoli mají všechny trasy svoje jména, hodně lidí jim stejně všem říká SkyTrain. Novinkou pro mě bylo, že žádný z vlaků nemá řidiče, na jeho místě je jednoduše okno a sedadla. Jsou to samozřejmě nejlepší sedadla ve vlaku, alespoň pro mě. Ale často o ně musím bojovat s malými dětmi, hold asi všichni se chtějí cítit jako strojvůdce.

 Nejčastějším typen dopravy jsou ale autobusy a ještě to tak delší dobu asi bude. Vancouver je totiž roztažený široko daleko a zabydlení zároveň není všude tak husté, aby se stavělo víc tras metra. Ty jsou naplánované zatím jen pro ty nejvytíženejší části města. Po většinu dne je přeprava autobusem dostačující, ale ve špičkách je to často o nervy. Na zastávce je nás většinou víc, než se do autobusu vejde a autobusy nějakým způsobem nabírají mnohem větší zpoždění, než přes většinu dne. 

 Do většiny autobusů se nastupuje pouze předními dveřmi, abyste se prokázali průkazkou a pak už se dav tlačí na konec autobusu. Bohužel ne vždycky postupují lidé do zádní části autobusu jak by měli, i když tam je ještě místo. Často se prostě zastaví v půlce, zablokují chodbičku, začnou si hrát s telefonem a neřeší, že venku čeká ještě dalších dvacet lidí, aby nastoupili. Tohle jsou chvíle, kdy se měním v zuřivou bojovnici za správné nastupování do autobusu a nejradši bych všem těmto lidským zátarasům nafackovala. Několikrát už jsem jim i něco řekla, ale vždy slušně, i když v mé hlavě ta scénka vypadala úplně jinak. 

  A nejsem jediná, koho to rozčiluje, jsou tady samozřejmě samotní řidiči. Podle toho, jakým způsobem se vypořádavají s těmito "blokéry", se dá dobře poznat, v jakém stádiu únavy, odpracovaných hodin nebo frustrace řidiči jsou. Buď pouze pustí nahranou znělku, kde nám dáma klidně řekne "prosím postupte do zadní čísti vozu" nebo do mikrofonu sami zahlásí, aby se lidé posunuli. Jednou, dvakrát, pětkrát, někteří lidé opravdu neřeší dění okolo a stále mě to fascinuje. A už jsem zažila i případ, kdy jeden řidič začal do mikrofonu regulérně řvát "Ty tam, se zeleným batohem, to jsi takovej ignorant? Jestli nepřestaneš blokovat uličku, vyhodim tě z autobusu!" Řeknu vám, kdybych já byla řidičem autobusu, neskončilo by to dobře, trpělivostí vůči lidské lhostejnosti bohužel neoplývám.


Ne vždy je ale cesta autobusem drama, většinou se nic zvláštního neděje. Řidiči se tady při nástupu zdraví a při výstupu jim pak poděkujete. Přes svátky si pak často lidé s řidiči vymění přání hezkých svátků. To mi přijde jako hezký zvyk a hned jsem na to najela také. Přes Vánoce taky můžete vedle čísla autobusu a cílové stanice na přední části autobusu vidět "Merry Christmas" nebo "Happy holiday". Tyhle drobnosti me vždycky potěší. ("Happy holiday" místo "Merry Christmas" se tady během Vánoc používají často. Nemůžete se tak dotknout někoho, kdo není křesťan nebo Vánoce neslaví). 



Někteří řidiči vidí přítomnost mikrofonu jako příležitost vyjadřovat se a taky toho využívají. Občas říkají, jaká zastávka bude následovat, na jaké spoje se dá přestoupit, nebo jak dlouho budeme na dané zastávce čekat. (Jen pro upřesnění, řidiči většinou vůbec nemluví a jména zastávek jsou napsané na displeji). Zažila jsem ale i jednoho řidiče, který opravdu rád povídal a před zastávkou vedle metra, kde vystupuje většina lidí, spustil: "Tak je to tady, stanice Oakridge, přestup na metro. Přeju všem hezký den a hlavně nic nezapomeňtě - batohy, kabelky, deštníky, peněženky, děti, rodiče. A přeju všem hezký den." Doufám, že s ním ještě někdy pojedu. :)


A jedeme dál. Pak tu máme SeaBus, který se plaví každých 15 minut a spojuje North Vancouver a downtown Vancouveru. Je to takový malý trajekt, ale převáží pouze lidi. Po vodě se můžete ještě pohybovat díky drobným lodičkám v zálivu False Creek. Několikrát jsem si říkala, že bych chtěla zkusit tyhle minilodičky řídit.  Ti, co by se chtěli pohybovat na větší vzdálenost po vodě i ve vzduchu, mohou využít služeb hydroplánů, parkují v centru Vancouveru. Hlavní linka je Vancouver - Victoria a pak všude okolo. Je to vcelku oblíbený, a někdy jediný možný, způsob dopravy, samozřejmě to ale není nejlevnější.

Minilodičky ve False Creek.
Zaparkované hydroplány.



Jen se rozletět!
Všudypřítomná jsou samozřejmě auta, ale vzhledem k tomu, že tady neřídím, tak nemůžu nabídnou bezprostřední zkušenost řidiče. Z pohledu spolujezdce ale může okomentovat, že převážná většina lidí tady jezdí s automatem a ceny benzínu a rozkopané silnice tady všechny rozčilují podobně jako v Čechách. Co mi je ale stále nepříjemné, je přítomnost velkých kamionů na hlavních tazích přes město. Vypadá to jako regulérní dálnice, ale je to ve městě hned vedle cyklistů nebo chodců. Často jsem se pohybovala v okolí ulice "Knight", kde jezdily samé náklaďáky a řidiči většinou neřešili nějaké zpomalení, a to míjeli metr od vás. Až nedávno jsem objevila, že tahle spojnice vede do přístavu k dokům, takže tam ty náklaďáky jen tak jezdit nepřestanou. Je lepší držet se odtud dál.

Křižovatka ulice Knight a 41. Avenue.
A pak je tu samozřejmě přeprava kolmo. Cyklistů i stezek je tady hromada a stále přibývají, což je na jednu stranu fajn, ale na druhou to samozřejmě vede k nekonečnému boji mezi řidiči a cyklisty. V tuto chvíli je tu žhavá kauza spojená s jednou takovou cyklistickou uzavírkou. Část silnice kousek od oceánu a dalších cyklistických stezek byla uzavřena a vyhrazena pouze cyklistům a chodcům. Pro tyto dvě skupiny je to skvělá zpráva. Pro obyvatele této oblasti, kteří už nemohou parkovat před domem, nebo ty, kteří ji využívali denně na cestě přes město, už je méně dobrá. A to, že v tomto místě bydlí starosta a několik jeho kamarádů vyhrocené situaci moc nepomáhá.



A jako poslední, i když zdaleka nejčastěji používané, jsou vlastní nohy. Pěšky dojdete kamkoli, a s výhledy okolo je to vždycky radost. Tedy pokud neprší.  

čtvrtek 9. ledna 2014

Zákusky - Zahrady - Zákusky


Nový Rok už nám sice začal, ale já se ještě na chvíli vrátím do toho minulého. A to konkrétně do října, když jsme podnikli naši cestu do Victorie, o které jsem již psala. Nezmínila jsem se ale o jednom z výletů, který jsme tam podnikli. Navštívili jsme Butchartovy zahrady, které tam stojí již více než sto let.



 
Podzimní výzdoba.


A mega dýně.

Bylo tam hodně megadýní.

Zahrady leží na pobřeží zálivu Brentwood a je to asi hodinku cesty od Victorie. Vyrazili jsme brzy ráno, při čemž počasí nevypadalo zrovna nadějně. Všude seděla mlha a trochu mrholilo. Pro povzbuzení jsme se alespoň stavili pro pár zákusků v jedné vyhlášené pekárně. Nápad to byl dobrý, výsledek už tolik ne.
 
To jsou ony inkriminované zákusky!


Zákusky jsme sice po cestě v autobusu spokojeně zdlábli, ale těsně před příjezdem do cílové destinace jsem si všimla červeného fleku od marmelády na Mattových světlých kalhotách. Začala jsem mu dělat přednášku, proč se musí ušpinit pokaždé, když něco jí, ale jen do chvíle, než jsme vystoupili z autobusu. Tam se totiž odhalila celá pravda. Marmeláda nějakým způsobem cestovala mezi námi oběma a v mém případě jsem měla nespočet červených fleků na stehnech a na zadku. A tmavé kalhoty jsem bohužel neměla. Tak jsme tam tak stáli na liduprázdném parkovišti zahalení mlhou (bylo ještě před otevírací dobou) a zírali jsme vzájemně na naše světlé kalhoty zbarvené do červena. Nezbylo, než se tomu smát a pokusit se to umýt. A nad tím, co si říkal vrátný, když nás viděl vstupovat do zahrad s mokrými fleky mezi nohama, jsme radši moc nepřemýšleli.


I na podzim tam toho dost kvetlo.
 
A takhle to vypadá, když se kříží zvířata se zeleninou.

Horko težko jsem odolala, abych si tyhle těžítka nekoupila.

  Butchart´s Gardens vznikly původně jako vedlejší produkt lomu na vápenec. Výrobce cementu Robert Butchart se sem přesunul v roce 1907. Postavil si tady dům a začal těžit. Okolo roku 1909 byl lom vytěžen a příležitosti se chytila Butchartova žena Jennie. Začala prázdný lom zavážet hlínou a dnes je toto místo zvané "Utopená zahrada" (Sunken Garden), jednou z nejhezčích částí zahrad. U toho se ale nezastavila a postupně přidala zahradu italského a japonského stylu. Pan Butchart, vášnivý sběratel opeřenců, zase zahrady zásoboval ptáky z celého světa. Dneska zabírají zahrady okolo 50 akrů půdy a patří mezi nejpopulárnější atrakce na ostrově Vancouver. Navštíví je přes milion turistů ročně. My jsme si naši podzimní návštěvu moc užili, bylo na co koukat. 

Vytěžený lom...

...se proměnil v kouzelnou zahradu.






Zákusky to začalo a zákusky to taky musí skončit, nebo ne. :) Po prohlídce zahrady jsme si šli dát "odpolední čaj" ("high tea", "afternoon tea" - víc informací je v jednom z mých předchozích příspěvků), který tady v zahradách pořádali. Tuto kratochvíli si dopřáváme pravidelně, takže jsme věděli, co čekat a byli zvědaví, co konkrétně nám tady naservírují. Začátek vypadal dobře, ale postupně naše nadšení opadalo. Místní pekař/cukrář se snažil udělat dojem a na ingrediencích se rozhodně nešetřilo, o tom žádná. Problém byl ten, že všeho moc škodí. Bylo tam moc máslového pečiva, moc omáček, moc másla, moc sýra a moc čokolády. A zároveň si všechno bylo dost podobné. A tak následoval pocit, jaký máte když sníte "guláš s deseti" a zapijete to třema pivama. A to ty miniaturní dobrůtky s čajem vedle vypadají vypadají tak nevinně. 

Takhle se tvářím, když se mě někdo zeptá, jestli mám ráda zákusky!
A jde se na to.



Pro porovnání nabízím fotky "odpoledního čaje" z jedné vyhlášené pekárny. Sendviče byly exkluzivní. Mým favoritem byl croissant plněným kuřecím curry s jablky, ořechy a brusinkami. Mattův favorit byla brioška plněná rostbífem s bazalkovou majonézou a rukolou. Dezerty byly maličké, akorát na jedno zakousnutí, ale pestré a vynikající. Tahle pekárna pro nás ve své nabídce jednoznačně vyhrála. Nabízí zajímavé kombinace chutí a celkově to bylo vyvážené a na jazyku se rozplývající.