Výročí potmě!

Před pár dny to byl rok, co jsme si s Mattem řekli ANO v parku Královny Alžběty. Každodenní vzájemná přítomnost je sice skvělá, ale znáte to, člověk by toho druhého radši někdy neviděl. A tak jsme se rozhodli, že naše výročí svatby oslavíme v restauraci potmě. Ba ne, pravda je ta, že jsem do této restaurace už chtěla dlouhou dobu jít, tak jsme to spojili s výročím. Kombinace oslavy výročí manželství a temné restaurace se ale opravdu nabízí k černým vtipům, a tak jsem neodolala.

Koncept restaurací potmě pochází původně ze Švýcarska a jeho cílem je přiblížit lidem zkušenost, kterou každý den prožívají nevidomí lidé. Už v Praze jsem plánovala restauraci tohoto typu navštívit, a tak když se tady objevila příležitost, hned jsem se jí chopila.

Jídlo se v této restauraci podává ve dvou daných časech, v 5.45 a 8:45 večer. Původně jsme chtěli jít v prvním čase, ale museli jsme to posunout kvůli naší vlastní hlouposti. K obědu jsme si dali totiž obrovskou pizzu, a když jsme se pak procházeli kolem cukrárny s venkovními stolky oslněnými jarním sluncem, neodolali jsme. Káva a dortík přilétly na stůl jako by se nechumelilo. Moc jsme si to užili, ale zároveň to bylo asi dvě hodiny před (měsíc) naplánovanou večeří, takže jsme pak vůbec neměli hlad. Výmluvy se nenašli, tohle se nám prostě moc nepovedlo. Posunout to ale šlo, takže večeře se přeci jen konala.

Naše hříšná pizza.

A prosluněný dezert.

Do restaurace přijdete na čas a vše si venku za světla předem objednáte. Poté je vám přidělen číšník, ten náš se jmenoval Dustin, který vás odvede k vašemu stolu. Už za vstupními dvěřmi si nevidíte na špičku nosu, takže je potřeba se podle toho zařídit. Jen pro upřesnění, všichni čísnici jsou slepci a v prostoru se pohybují s dokonalou samozřejmostí. Za dveřmi tedy dáte ruku na rameno číšníka, pokud vás je víc, vytvoříte takového hada a jde se ke stolu. Na místě si pak všechno osaháte - kde jsou příbory, kde talíř, jak daleko sedí váš spolustolovník, jestli je vedle vás stěna a podobně. To je vše, co vám pomůže k orientaci, všechno ostatní je už moc daleko k osahání a ve tmě. 

Restaurace z venku.

Kromě toho pak slyšíte ostatní hosty, ale v pozadí hrála hudba, která hlasy příjemně tlumila. Jsou ale případy, kdy vás ostatní uslyší, protože alespoň na mě ta tma působila tak, že když mě vlastně nikdo nevidí, je jedno, co budu komu říkat. A příležitost se naskytla hned na začátku. Jedním z pravidel restaurace totiž je, že mají všichni mít vypnuté telefony. Jeden stůl to ale zcela ignoroval a jeho stolovníci si svítili telefonem na stůl, aby viděli, kde co je. Vzhledem k tomu, že to ale osvěcovalo velkou část místnosti, kazilo to hru i nám ostatním. A to mě rozčílilo. A proto jsem silným hlasem řekla: "Vypněte ten telefon (sprosté slovo velmi nevhodné k užívání na veřejnosti)! " Matt mě hned upozornil, že jsem to řekla tak nahlas, že mě určitě slyšeli, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem byla rozčílená. A hlavně mě neviděli, takže se vlastně nic nestalo, že. Až později jsem se trochu zastyděla, když mi to došlo, ale zároveň už telefon potom nepoužili. Jaké je z toho poučení? Když budeme používat jazyk jako dlaždič, dosáhneme svého? :)

Tady pózujeme s naším číšníkem Dustinem.

 Prvním chodem byl rozpečený chléb s máslem. Velmi brzo jsme zjistili, že používání obou příborů je nereálné, protože prostě nevidíte, co s nimi děláte. Vystačíte si tak s jednou nebo oběma rukama. Jen se musíte smířit s tím, že během celé večeře budou vaše ruce zapatlané od všech jídel, které vám jimi projdou. Druhým chodem byl salát, jehož ingredience jsme nevěděli, takže bylo zajímavé je hádat jen podle chuti. Měli jsme docela dobré skóre, Matt uhádl všechny a mě zmátla jen řeřicha. 

Hlavními chody bylo kuře zapečené s kozím sýrem a sušenými datlemi a hovězí svičková s pepřovou omáčkou. Po ohmatání jsme zjistili, že jako příloha byly pečené brambory a řepa, zelené fazolky a pyré z kořenové zeleniny. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli navzájem ochutnávat, museli jsme na to najít vhodnou strategii. Jednou ruku jsme tak nahmatali talíř toho druhého a druhou rukou jsme tam pak dali kousek na ochutnání. Pak už stačilo zahlásit, že kousek na ochutnání přistál na pomyslné 12 talířového ciferníku a druhý si to vyzvedl. Menu uzavíral cheesecake jako zákusek.

Tak takhle to tedy vypadalo? Zmíněné kuře s kozím sýrem a datlemi, foto nalezené na internetu.

Jídlo bylo chutné, ale na druhou stranu jsme byli trochu zklamaní, že zde nevyužili plný potenciál stolování potmě. Ocenili bychom, kdyby s jídly trochu experimentovali ve smyslu neznámých a překvapivých chutí nebo nečekaných konzistencí. Aby vaše chuťové pohárky provokovaly a testovaly. Aby zmátly vaše smysly. Abyste si byli jisti podle hmatu, co to bude, ale ono by to bylo úplně něco jiného. Například by mohly servírovat pěnu, která by chutnala jako steak nebo pudink, který by chutnal po mrkvi s celerem a chilli. Zároveň ale chápu, že hodně zákazníku by měla z takových experimentů strach a možná by sem vůbec nepřišli.

A svíčková s pepřovou omáčkou.

Byl to zajímavý zážitek, člověk musí být lépe organizovaný a jasně používat hlas a hmat. Když se vám totiž něco ztratí z dosahu, často už to nenajdete. V jednu chvíli někomu upadl nůž a pěkně to zazvonilo. Následně se ozvalo sborové "ohh" od všech ostatních, protože jim bylo jasné, že nůž je tímto ztracen. Jste tam téměř kompletně závislí na číšnících, i na záchod vás musí odvézt a přivézt zpátky. Číšníci to ale zvládli na jedničku, předvedli perfektní výkon, za celou dobu nenastala jediná srážka nebo chyba.