středa 29. března 2017

Tokio - část první: Vychytávky



Moje první seznámení s Asií proběhlo před pár týdny v Tokiu. Trpké součásti cestování jako dlouhý let, přesun času nebo bolavé tělo z nachozených hodin naše chytrá mysl pomalu vypouští, a tak je ideální čas začít vzpomínat a sepisovat. Moje vyprávění se nejspíše opět roztáhne na několik příspěvků, a proto začnu hned od základů. Takže toalety.

High tech toalety

Myslím, že každý,kdo navštíví Japonsko, bude mít stejně překvapivý zážitek s toaletami. Alespoň tedy ten, pro koho nejsou nadstandardní toalety běžnou součástí života. Nachází se nejen v hotelech, ale i ve většině restauracích nebo na veřejných prostranstvích.


 Vyhřívané prkénko je základ, ale pokud vám to nevyhovuje, můžete tuto funkci jednoduše vypnout. Je tam také nainstalován bidet, u kterého si můžete vybrat minimálně dva různé typy střiků a také nastavit tlak vody. Na mnoha veřejných toaletách je také možné zapnout zvukovou kulisu, pokud nechcete ostatní obšťastnit jistými nežádoucími zvuky. Většina toalet je samozřejmě čistá a jak jsou toalety často noční můrou cestování, tak v tomto případě to má člověk někdy lepší než doma.



Za zvukovou kulisu většinou slouží zvuk splachování nebo šplouchání vody.

 Na druhou se stranu se na méně frekventovaných místech nebo mimo hlavní město často setkáte s klasickými japonskými toaletami, což je jednoduše turecký záchod. Někdy to máte i s vysvětlivkami – japonský versus západní záchod.






 
 Pouliční automaty

Snad na každém bloku narazíte na pouličními automaty. Nejčastěji tam můžete koupit nealko nápoje, ale také sladkosti, polévky nebo alkohol. První věcí do očí bijící je jejich množství, protože jsou úplně všude. Včetně malých zastrčených ulic, poloprázdných parkovišť nebo parků. Druhá pro mne překvapivá věc byla, že si v nich můžete koupit jak studené, tak teplé nápoje či jídlo. Každé ráno jsme si tak z automatu za pár yenů koupili teplou kávu a čaj. Kvalita byla průměrná, ale za cenu a jednoduchost velmi slušná.


Když se podíváme blíže na fakta, trochu nám fenomén těchto automatů osvětlí. V Japonsku se nachází okolo 5 milionů těchto automatů, což je nejvyšší množství na hlavu na světě. Pro každých 23 lidí je tu jeden automat. A důvodů k této hojnosti je hned několik.

  
Vzhledem k nízké porodnosti se pracovní síla v Japonsko stále zdražuje a mít místo prodavače těchto pochutin jen automat, který se jednou za týden naplní, je ideální a levné řešení. Hustota zalidnění je zároveň velmi vysoká, hlavně v Tokiu a jiných větších městech, což žene cenu nemovitostí do extrémních výšin. A šoupnout automat na roh ulice je se vždycky lépe vyplatí, než si otevřít obchůdek za horentní nájem. Extrémně nízká kriminalita spolu s nejnižším množství loupeží na světě a minimální vandalismus situaci samozřejmě velmi napomáhá. I když se automat umístí do temné uličky, velmi pravděpodobně se mu nic nestane. A některé mají nainstalované kamery a přímou linku na policii.

Drobná ulice, jen kopce a chrámy okolo. Ale automaty musí být.
 Je také důležité neopomenout, že Japonsko je kultura založená na placení v hotovosti, takže vám vždycky po kapsách cinkají drobné, kterých je dobré se zbavit. A posledním podpůrným argumentem oblíbenosti těchto automatů je japonská fascinace automatizací a roboty, která se projevuje i v mnoha jiných oblastech, o kterých budu ještě mluvit.
Červená barva značí teplé nápoje, modrá studené.


Drobné vychytávky

Některé detaily mne nepřestávaly fascinovat. Maličkosti, kterých by si člověk skoro nevšiml, ale pokud ano, příjemně potěší. Jako, že vám skoro v každé pekárně spolu s pečivem dají vlhké ubrousky nebo vám spolu s jídlem a hůlkami přibalí i párátko.

Tyto sedačky se sklopí až po 10té hodině. Víc místa pro ranní špičku.
 Pokud si koupíte lístek na metro a nevíte přesně kolik stojí do dané destinace, zaplatíte jen minimální částku, a když dorazíte do cílové stanice, mají tam automat, který vám spočítá kolik doplatit. 



Tato mapa ukazuje cenu lístků odkud kam, což taky pomůže.
V supermarketech jsou často oddělené stolky, kde si můžete zabalit nákup a vedle role s plastovými taškami je mokrý hadřík k namočení prstů, aby se vám taška z role snadněji odtrhla.

 
Při koupi smaženého jídla (které je tu extrémně oblíbené a výborné) v supermarketu, máte k ruce všechno. Od krabičky a ubrousků až po gumičku pro zavření.



 



 A svačinka nakonec. Běžným rychlým jídlem je onigiri, rýže zabalená v mořské řase a plněná buď masem nebo zeleninou. Nám nejvíce chutnala ta s tuňákem. A mají šikovně vymyšlený obal, tak aby se mořská řasa dotkla rýže až ve chvíli, kdy to rozbalujete a zůstala tak ještě trochu křupavá.






neděle 26. února 2017

Bowling o 5 kuželkách



Již několikrát jsem tady zavítala na bowling a stojí za zmínku, že ho tady hrají trochu jinak. Klasický bowling, jak ho známe, o deseti kuželkách a s velkými bowlingovými koulemi tady samozřejme můžete hrát taky, ale populárnější je tzv. „5 pin bowling“ neboli bowling o 5 kuželkách a s menšími koulemi na vrhání.


Po troše hledání jsem zjistila, že tenhle druhý tip bowlingu se dokonce nachází jenom tady v Kanadě! Všechno začalo v Torontu v roce 1909, kdy se začal rozmáhat klasický bowling. Jistý Thomas Ryan, majitel bowlingového klubu, dostal několik stížností od zákazníků, že je klasický bowling moc náročný, koule těžké a hra je pomalá.
V roce 2009 bylo stoleté výročí tohoto sportu.
 Trochu si s tím pohrál, kuželky zmenšil o 75% a kouly navrhl akorát do ruky a z gumy, aby neklouzala. Tento nový typ bowlingu získal rychle na popularitě a dodnes si ji drží ve větších i menších městech.





I pravidla jsou trochu jiná. Za každou kuželku dostanete například různý počet bodů, podle toho v jaké jsou poloze. To je i jeden z důvodů, proč tato hra nabízí více prostoru pro strategickou hru v porovnání s tím 10-kuželkovým. Dokonalou hrou můžete získat 450 bodů, které se ale dosahuje méně často než v klasickém bowlingu. Kanadská asociace udává, že přibližně 30 her ročně skončí dokonalým výsledkem.


Díky tomu, že je hra fyzicky méně náročná, jsou tu velmi rozšířené i dětské a seniorské ligy a celé rodiny si mohou jít zahrát společně nehledě na věk, což je moc fajn. I za sebe můžu říct, že mi to vyhovuje líp. Nedávno jsem byla hrát klasický bowling a prsty jsem z toho měla bolavé ještě další den.
 Mezi další sporty spojené s Kanadou patří samozřejmě hokej, ale například i basketbal, který byl vynalezen kanadským učitelem Jamesem Naismithem na americké univerzitě v roce 1891. Během dlouhých deštivých zim v Nové Anglii potřeboval sport, který lze hrát uvnitř, udrží kondici sportovců a nezničí vybavení hal. A basket byl na světě. Pak je odsud také lakros a méně známý „ringette“, který se v zimě hraje na ledě a v létě v hale. Je podobný hokeji, ale místo puku se hraje s gumovým kroužkem. 

Ringette

neděle 29. ledna 2017

Jak šel čas s arašídovým máslem

Jak v Kanadě, tak ve Spojených státech je nemožné nenarazit na arašídové máslo. Je pevnou součástí jídelníčku dětí, ale i dospělí si na něm rádi pochutnají. A to ne málo. Ve Spojených státech ho zkonzumují za 800 milionů dolarů za rok. Zároveň se arašídy či omáčka z nich nachází v mnoha různých kombinacích a světových kuchyních, tak jsem se na to chtěla podívat blíž. A mimo jiné, 24. ledna je v USA národní den arašídového másla, tak kdy je lepší si o něm něco říct? :)

Historie

Používání arašídů se datuje až k Aztékům a Inkům a pasta z nich vyrobená byla používána na bolest zubů. O první oficiální patent na arašídové máslo se zasloužil Marcellus Gilmore Edson v roce 1884. Byli to ale hlavně tři jeho následovníci, kteří se postarali o jeho rozšíření.

Prvním z nich byl doktor John Harvey Kellog, který vedl respektované sanatorium v Michiganu na konci 19. století. Zajímal se o zdravou výživu a protože považoval ořechy za extrémně zdravé (arašídy ale patří mezi luštěniny), nechal si patentovat výrobu arašídového másla z arašídů vařených na páře. Tuto novinku pak vesele propagoval, kde mohl, a zvláště ji nabízel svým bohatým a převážně bezzubým pocientům jako výbornou a výživnou alternativu jídla, která se nemusí kousat. Arašídové máslo bylo v té době velmi drahé, takže se rozšířilo pouze bohatšími vrstvami.


Druhou významnou osobností, který posunul vývoj této pochutiny kupředu, byl George Washington Carver. Jakmile škůdce (květopas) zdevastoval úrodu bavlny na přelomu století, Carver doporučil místním farmářům začít pěstovat arašídy místo ní. Podzemnici olejnou, což je pravý název arašídů, navíc kultivoval a zlepšil tak její úrodnost. Mnoho jižanských farmářů se přesunulo k pěstování podzemnice, a tak bylo na trhu brzy nadbytek arašídů. Ceny začaly klesat a arašídy se tak staly dostupné i chudším vrstvám, které si je cenily pro jejich nízkou cenu a vysokou výživnost.


 
Podzemnice olejná je luštěnina a lusky rostou pod zemí.
 Posledním z trojice arašídových objevitelů je George Bayle, což byl podnikatel ze St. Louis. Začal arašídové máslo prodávat jako lehkou svačinu a ve velkém ho prodával na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Stal se z toho takový hit, že Heinz ho začal prodávat celostátně. A jeho prodej stoupl z 2 milionů liber v roce 1899 na 34 milionů liber v roce 1907.
Tahle dieta by asi dnes neprošla. Tři sendviče s arašídovým máslem a tři sklenice plnotučného mléka denně!

Posledním krokem, po kterém následovala masová výroba, byl proces hydrogenace ve 20. letech 20. století. Díky němu se přestaly oddělovat tuky a pevné části arašídového másla a také se prodloužila jeho trvanlivost v pokojové teplotě. Cesta k velkovýrobě byla otevřená a značky jako Peter Pan, Jif nebo Skippy jsou ještě dnes k vidění v mnoha obchodech. A pozadu nezůstávají ani drobní výrobci, kteří se pyšní vyšší kvalitou a chutí.


V roce 2012 byla Čína a Indie největšími pěstiteli podzemnice olejné a na třetím míástě následovaly Spojené státy. Více než polovina úrody v Americe pak směřuje na výrobu arašídového másla.


Arašídy ve světě

Mnohé země mají svoji verzi arašídového másla. V Dánsku mu říkaji „pindakaas“ neboli arašídový sýr. Izrael má křupavé obalované arašídy „kabukim“, Indonésie omáčku „bumbu kacang“ a ve Vietnamu mají omáčku „tương đậu phộng“, která je výborná například s jarními závitky plněnými rýžovými nudlemi, krevetami a zeleninou. Seznam pokračuje dál, ale nikde jinde arašídové máslo neprostupuje každodenním životem téměř každého jako v Severní Americe.

Jarní závitky s arašídovou omáčkou.
A zpět do Ameriky


Jeden příklad za všechny může být „PB&J sandwiches“ neboli sendviče s arašídovým máslem a džemem. Ať se zeptáte téměř každého v Americe či Kanadě, jestli jako dítě jedl tyto sendviče ke svačině, řekne ano. Je to prostě klasika nad klasiky. Má také vtipnou historii. Během 20. let kdy hydrogenace umožnila masovou výrobu arašídové másla, došlo ještě k jednomu vynálezu v oblasti jídla, ke krájenému chlebu. Respektive ke stroji, který chléb automaticky předkrájel. A že tady tento vynález berou vážně. Mají dokonce rčení – „the greatest thing since sliced bread“ neboli „to je ta nejlepší věc od výroby krájenému chleba“, když chcete o něčem říct, že je to opravdu dobré.




Předkrájený chleba v praxi znamenal, že si děti mohly uděla svačinu samy, aniž hrozilo, že si ublíží nožem. A jelikož si v době deprese 30. let americké matky cenily nízké ceny a vysoké výživnosti arašídového másla, kombinace chleba s touto pochutinou bylo na světě. A co ten džem? Svačinu to osladilo a taky to pomohlo dětem s polykáním, protože arašídové máslo je dost lepivé a dětem se jinak lepilo na patro. :) Generace těchto dětí, hlavně mužů, pak pokračovala v těchto svačinách i během 2. druhé světové války. A po návratu domů to přenesli do svých nových rodin a popularitu si tato svačina drží dodnes.

 
Jiná svačina pro děti je „ants on the log“ neboli „mravenci na kládě“. Vezmete řapíkatý celer, naplníte arašídovým máslem a posypete rozinkami. :) Variací jídel s arašídovým máslem je téměč nekonečná. Je v sušenkách, čokoládách, dortech, zmrzlinách a tak dále. Mají tu dokonce i hamburgr s ním, což mi teda nepřijde zrovna po chuti. I Elvis Presley měl svoji specialitu a to sendvič s arašídovým máslem, banánem a slaninou. Objednáte si ho jednoduše pod jménem Elvis. :)

Mravenci na kládě.
Elvis
 Ať lidé arašídové máslo milují či nenávidí, fakt je ten, že se mu nemohou vyhnout. I já si tady na něm ráda pochutnám a v naší spíži nesmí chybět. :)