Krásné výhledy i zahrady - Queen Elizabeth Park

Na chvíli si odskočíme z Tokia zpátky do Vancouveru, protože jaro už konečně nastupuje (ačkoli letos velmi velmi pomalu) a s ním se místní parky začínají ukazovat v tom nejlepším světle. Dnes se podíváme na park, který by neměl vynechat, jak ten, co jen projíždí, tak ten, co se zdrží o něco déle. Jedná se o Park královny Alžběty, který nabízí nejen krásné zahrady, ale také pěkný výhled na město a hory za ním.

Historie

Tento park o rozloze 52 hektarů a výškou 152 metrů nad mořem je nejvyšším bodem ve Vancouveru. Každoročně ho navštíví okolo 6 milionu turistů a jedná se o druhý nejoblíbenější park hned po Stanley Parku. Původní název tohoto kopce byl „Little Mountain“ (Malá hora) a tento název ještě dnes zaslechnete od některých starousedlíků.

Na konci 19. století zde byl lom na bazalt, ze kterého se stavěly místní silnice. Jakmile zásoby tohoto nerostu došly, místo zůstalo zcela holé a škoda pohledět. Kanadská Pacifická železnice (CPR – Canadian Pacific Railway), která byla původním majitelem těchto pozemků, nabídla již v roce 1919 možnost odprodeje Městské správě parků, ale k ničemu nedošlo.

Až po dalších 10 letech, kdy místo chátralo, město nabídku přehodnotilo a pozemky odkoupilo spolu se dvěma funkčními rezervoáry na pitnou vodu. Ty jsou funkční mimo jiné dodnes a v roce 2007 bylo nad nimi postaveno malé náměsti s fontánou, která je v létě obsypána malými i dospělými. Ať si zákazy říkají, co chtějí. :)

Odkrytý rezervoár na pitnou vodu.

 V roce 1930 místní Tulipánová asociace navrhla přeměnit bývalý lom na výstavní zahradu a to částečně předurčilo budoucí směřování do té doby zanedbaného místa. Koncem 30. let bylo městem odsouhlaseno, že tento pozemek bude přetvořen na park a rekreační prostor. Což bylo i slavnostně potvrzeno králem Jiřím VI. a královnou Alžbětou při jejich návštěvě Vancouveru v roce 1939.

  
Největší atrací jsou dvě „utopené zahrady“, které se nachází na místě původních lomů. Na jejich designu se z velké části podílel Bill Livingstone, v té době vedoucí Správy parků, který se zasloužil o vznik mnoha výstavních parků ve Vancouveru. V každém ročním období vypadají trochu jinak a stojí za návštěvu.

Obrázek kolibříka vysázený z květin.

 Na památku dokončení hlavních terénních úprav v roce 1954 zde v tomto roce byla zakopána časová kapsle kousek od Bloedel Conservatory a ta má být znovuotevřena v roce 2054. Tak když budete okolo, stavte se mrknout, co tam bude. :)

Dále se tu nachází růžová zahrada, která byla vybudována v roce 1967 ke 100-letému výročí založení Kanady. Záměrem tohoto parku bylo mimo jiné vybudovat první arboretum ve Vancouveru a dnes tu můžete nalézt okolo 1500 druhů stromů z celé Kanady a také některé exotické druhy rostlin. Nejvyšší stromy, které tu naleznete jsou okolo 60 let staré. Podobně jako v jiných částech Vancouveru, i tady v Queen Elizabeth Parku se nachází velké množství japonských sakur, které na jaře lákají mnoho svých přiznivců.

Rekreační aktvity

Jak už bylo řečeno, jedním z původních plánů bylo zde vybudovat i místo pro rekreaci. A tak zde naleznete tenisové kurty, basketbalové hřiště, minigolf, frisbee golf nebo bowlingový klub. V minulém roce zde byla také přes léto vybudována zip line dráha, lanový skluz, při kterém se natáhlo přes jednu část lomu lano. Odvážlivci připoutaní v sedáku se tam pak mohli sklouznout. Atrakce to bylo úspěšná, ale i kontroverzní, protože mnoho návštěvníků vidělo adrenalinovou atrakci uprostřed klidných zahrad jako rušivou.

Umění v parku

(fotky budou brzy doplněny)

Naleznete zde také několik uměleckých kousků, které stojí za vidění. Asi nejznámějším dílem je „Knife Edge-Two Piece“ od britského umělce Henryho Moora, který byl parku darován místním dřevařským magnátem Prenticem Bloedelem. Ten byl mimo jiné velkým mecenášem umění a vzdělání ať už ve Vancouveru nebo v Seattlu a znovu se o něm zmíním ve spojitosti s tropickým skleníkem Bloedel Conservatory. 

Tato bronzová socha je zde od roku 1962 a je to jedna ze tří kopií. Druhá se nachází v budově parlamentu v Londýně a třetí na Rockefellerově panství v New Yorku. V době jejího umístění se jednalo o první sochu ve městě, která nebyla památníkem a dnes je to nejcennější umělecké dílo ve Vancouveru v hodnotě okolo 18 milionů dolarů.

Populárním fotografickým kouskem je sousoší „Photo Session“ od J. Sewarda Johnsona, Juniora, které je jak povedené tak vtipné vzhledem k tomu jak populární místo na fotografie tento park je.

Nejnovějším přírůstkem jsou „Love Locks“ což je sousoší věnované věčné lásce. Populární novodobý zvyk, kdy zamilované páry připevní zámek se svými iniciály na most, bránu či podobně a zahodí klíč, byl tomutu dílu inspirací. Vzhledem k tomu, že tyto zámky jsou mnoha městům noční můrou, protože jejich odstraňování stojí mnoho času a peněz, Vancouver se rozhodl pro kompromis a vytvořil konstrukci, která slouží výhradně tomuto účelu. Design navrhl místní umělec Bruce Voyce a sousoší by mělo udržet několik tisíc zámků. Klíče od zámku pak páry mohou vhodit do krabičky hned vedle a až se jich nahromadí větší množství, budou roztaveny a materiál bude použit na výrobu další sochy.

A když jsme u těch zamilovaných párů, Queen Elizabeth Park je velice populární na pořizování svatebních fotografií. Díky svým výhledům a zahradám zde v létě a o víkendech narazíte na zástupy svatebčanů, kteří si zde pořizují památné fotografie.

A příště se podíváme na tropický skleník Bloedel Conservatory, který se v tomto parku také nachází. Atrakce, která stojí jak za návštěvu, tak za vyprávění.

Tokio - část druhá: každodenní jídlo

Co by to bylo za cestování, kdybychom do sebe denně neprali alespoň 6 chodů jídel a nelezlo nám to ušima. Tokio bylo pro nás ale trochu jiné, protože hodně pokrmů známe z Vancouveru, kde je široká japonská komunita. A tak jsme se s chutí pustili do porovnávání.

Nudle stokrát jinak

Na nudlová jídla narazíte na každém kroku, a protože jsou jak dobrá i levná, je to ideální jídlo pro cestovatele. Nejčastěji jsme si dávali polévku ramen. Pro detailní popis o co se jedná se můžete podívat na tento příspěvek. http://stripkyzvancouveru.blogspot.ca/2013/04/japonska-kuchyne-v-tradicni-i-moderni.html

Výborný vývar a plátek šťavnatého vepřového je standardní.

Tady byl vývar s miso pastou, která se vyrábí ze sojových bobů.

Po chuťové stránce byly tyto polévky podobné těm, co známe z Vancouveru, kde jsou velmi populární. Ale zajímavá byla jejich každodennost. Když si v Čechách chcete dát rychlé jídlo, koupíte si párek v rohlíku, chlebíčky nebo hamburgra. Tady si dáte polévku ramen. Restaurací je nekonečně a jsou to jak ty velké s posezením, nebo jen stánky, kde si dáte polévku na stojáka. Dokonce i na jedné zastávce vlaku jsme viděli ministánek s touto polévkou.

Toto ramen bylo jen se zeleninou, což byla příjemná změna.

 

Je libo ramen na stojáka?

 A tady jsou další typy nudlových jídel.

Polévka s nudlemi udon má silnější nudle a tady je servírována se smaženým tofu a smaženou zeleninou, kterou do polévky namáčíte.

Nudle soba jsou z pohankové mouky, a tady se servírují na studenou a namáčí se do sojové omáčky. K tomu dostanete rýži, vajíčko, smaženou zeleninu a krevety.

Tyto polévky naleznete také v mnoha instantních formách a dokonce i v pouličních automatech.

Některé plechovky jsou ohřáté, takže stačí jen otveřít a máte oběd.

Japonské curry

Dalším jídlem, jehož popularita je tak velká, že se dá skoro považovat za národní jídlo, je japonské curry. Curry bylo původně v Japonsku představeno skrze britskou kuchyni a bylo považováno spíše za západní jídlo. (Britové se zase inspirovali touto omáčkou v Indii :)). Ale dnes už je považováno ze velmi typický japonský pokrm. Najít se dá skoro na každém kroku a je velmi dobré.

Pro zjednodušení venku si objednáte jídlo, zaplatíte přes automat a uvnitř jen odevzdáte lístek s obejdnávkou.

Základem je hustá omáčka s curry a dalším kořením, která se servíruje s rýží. Někdy jsou v omáčce kousky masa a zeleniny, a velmi často ho dostanete se smaženým řízkem. Je to velice chutné a nenásilné jídlo, takže ho můžete jíst skoro každý den. Oblíbené je také v domácnostech, protože si můžete koupit kostky tohoto curry v různých příchutích, smícháte s vodou, ohřejete a večeře je hotová.

Instantní curry.

Oblíbené jsou také curry bun, smažené housky plněné curry omáčkou.

Izakaya

Izakaya jsou bary/restaurace, které jsou připrovnávané k irským hospodám. Lidé tam často chodí večer popít a posedět s přáteli nebo kolegy z práce. Nabídka alkoholu je široká a k tomu si můžete objednat i jídlo, což jsou ve většině případů grilovaná masa na špízu (hlavně kuřecí maso – yakitori) a další drobné pokrmy. Vždy dostanete malé porce, takže to je ideální na ochutnávání a sdílení jídla s přáteli. Je to něco na styl tapas.

Kuřecí špízy naleznete v mnoha podobách.

Toto jsou například pouze kuřecí chrupavky.

Smažené tofu bylo výborné.

Objednávky podáváte přes tablet na stole, což je příjemné usnadnění.

Tokio - část první: Vychytávky

Moje první seznámení s Asií proběhlo před pár týdny v Tokiu. Trpké součásti cestování jako dlouhý let, přesun času nebo bolavé tělo z nachozených hodin naše chytrá mysl pomalu vypouští, a tak je ideální čas začít vzpomínat a sepisovat. Moje vyprávění se nejspíše opět roztáhne na několik příspěvků, a proto začnu hned od základů. Takže toalety.

High tech toalety

Myslím, že každý,kdo navštíví Japonsko, bude mít stejně překvapivý zážitek s toaletami. Alespoň tedy ten, pro koho nejsou nadstandardní toalety běžnou součástí života. Nachází se nejen v hotelech, ale i ve většině restauracích nebo na veřejných prostranstvích.

 Vyhřívané prkénko je základ, ale pokud vám to nevyhovuje, můžete tuto funkci jednoduše vypnout. Je tam také nainstalován bidet, u kterého si můžete vybrat minimálně dva různé typy střiků a také nastavit tlak vody. Na mnoha veřejných toaletách je také možné zapnout zvukovou kulisu, pokud nechcete ostatní obšťastnit jistými nežádoucími zvuky. Většina toalet je samozřejmě čistá a jak jsou toalety často noční můrou cestování, tak v tomto případě to má člověk někdy lepší než doma.

Za zvukovou kulisu většinou slouží zvuk splachování nebo šplouchání vody.

 Na druhou se stranu se na méně frekventovaných místech nebo mimo hlavní město často setkáte s klasickými japonskými toaletami, což je jednoduše turecký záchod. Někdy to máte i s vysvětlivkami – japonský versus západní záchod.

 

 Pouliční automaty

Snad na každém bloku narazíte na pouličními automaty. Nejčastěji tam můžete koupit nealko nápoje, ale také sladkosti, polévky nebo alkohol. První věcí do očí bijící je jejich množství, protože jsou úplně všude. Včetně malých zastrčených ulic, poloprázdných parkovišť nebo parků. Druhá pro mne překvapivá věc byla, že si v nich můžete koupit jak studené, tak teplé nápoje či jídlo. Každé ráno jsme si tak z automatu za pár yenů koupili teplou kávu a čaj. Kvalita byla průměrná, ale za cenu a jednoduchost velmi slušná.

Když se podíváme blíže na fakta, trochu nám fenomén těchto automatů osvětlí. V Japonsku se nachází okolo 5 milionů těchto automatů, což je nejvyšší množství na hlavu na světě. Pro každých 23 lidí je tu jeden automat. A důvodů k této hojnosti je hned několik.

  

Vzhledem k nízké porodnosti se pracovní síla v Japonsko stále zdražuje a mít místo prodavače těchto pochutin jen automat, který se jednou za týden naplní, je ideální a levné řešení. Hustota zalidnění je zároveň velmi vysoká, hlavně v Tokiu a jiných větších městech, což žene cenu nemovitostí do extrémních výšin. A šoupnout automat na roh ulice je se vždycky lépe vyplatí, než si otevřít obchůdek za horentní nájem. Extrémně nízká kriminalita spolu s nejnižším množství loupeží na světě a minimální vandalismus situaci samozřejmě velmi napomáhá. I když se automat umístí do temné uličky, velmi pravděpodobně se mu nic nestane. A některé mají nainstalované kamery a přímou linku na policii.

Drobná ulice, jen kopce a chrámy okolo. Ale automaty musí být.

 Je také důležité neopomenout, že Japonsko je kultura založená na placení v hotovosti, takže vám vždycky po kapsách cinkají drobné, kterých je dobré se zbavit. A posledním podpůrným argumentem oblíbenosti těchto automatů je japonská fascinace automatizací a roboty, která se projevuje i v mnoha jiných oblastech, o kterých budu ještě mluvit.

Červená barva značí teplé nápoje, modrá studené.

Drobné vychytávky

Některé detaily mne nepřestávaly fascinovat. Maličkosti, kterých by si člověk skoro nevšiml, ale pokud ano, příjemně potěší. Jako, že vám skoro v každé pekárně spolu s pečivem dají vlhké ubrousky nebo vám spolu s jídlem a hůlkami přibalí i párátko.

Tyto sedačky se sklopí až po 10té hodině. Víc místa pro ranní špičku.

 Pokud si koupíte lístek na metro a nevíte přesně kolik stojí do dané destinace, zaplatíte jen minimální částku, a když dorazíte do cílové stanice, mají tam automat, který vám spočítá kolik doplatit. 

Tato mapa ukazuje cenu lístků odkud kam, což taky pomůže.

V supermarketech jsou často oddělené stolky, kde si můžete zabalit nákup a vedle role s plastovými taškami je mokrý hadřík k namočení prstů, aby se vám taška z role snadněji odtrhla.

 

Při koupi smaženého jídla (které je tu extrémně oblíbené a výborné) v supermarketu, máte k ruce všechno. Od krabičky a ubrousků až po gumičku pro zavření.

 

 A svačinka nakonec. Běžným rychlým jídlem je onigiri, rýže zabalená v mořské řase a plněná buď masem nebo zeleninou. Nám nejvíce chutnala ta s tuňákem. A mají šikovně vymyšlený obal, tak aby se mořská řasa dotkla rýže až ve chvíli, kdy to rozbalujete a zůstala tak ještě trochu křupavá.