Návštěva z domova!

Na konci května sem přijela na návštěvu dvě děvčata z Prahy. Máma a její kamarádka Vlasta. Byly tady měsíc a byl to docela zážitek, jak pro ně, tak pro mě. Na letišti jsme na ně čekali něco přes hodinu a půl a já už si přehrávala ty nejhorší scénáře, jak nastoupily do špatného letadla nebo je kvůli nedostatkům v dokumentech poslali zpátky. Realita samozřejmě tak dramatická nebyla. Z letadla šly jako poslední a dlouho čekaly na kufry. A co se týká všech dokumentů, které jsem pro ně připravila a ve finále zabraly okolo 20 stran, nepotřebovaly nic a i se svojí angličtinou si vystačily. Když se jich zeptali v jakém jsou vztahu, řekly, že jsou "husband" a "wife". A bylo.

Vancouver je přivítal pěkně po svém a to hustým deštěm. Naštěstí trval jen první dva dny a pak už se ukázalo sluníčko. On vůbec ten příjezd byl pestřejší, než bych si přála. Když jsme stáli na recepci hotelu a zapisovali se, proběhla okolo nás nejdřív skupinka vyděšených mladých turistů z prvního patra a pár minut po nich před hotelem zaparkovala tři policjení auta a plně vyzbrojení policisté okolo nás proběhli do horního patra. Recepční se omlouvala, jak mohla, mě málem trefil šlak a Matt to okomentoval slovy "Welcome to Canada". 

Za celý můj pobyt v Kanadě se mi nic podobného nestalo, ale v den máminého příjezdu, šup tam s tím. Murphyho zákony prostě fungují, i kdybyste se na hlavu postavili. Na pokoj jsme tak museli asi půl hodiny počkat v hotelové hale, než se vše vyřešilo. Vedle nás probíhaly policejní výslechy svědků, prostě příjezd se vyvedl se vším všudy. Vše ale dobře dopadlo. Problémem byl manželský pár, který svoje vzájemné konflikty řešil pěstním soubojem. Vše se ale rychle urovnalo a zbytek pobytu v hotelu už proběhl poklidně. Uf!

Gastown - nejstarší část Vancouveru.

Skoro ve vzduchu!

Všichni zdraví!

Hotel měli v pěkné čtvrti West End kousek od Downtownu, pláží i Stanley parku, takže pěkně uprostřed. Blízkost pláže se ukázala jako ideální, protože se stala jejich nejoblíbenějším místem. Holky tam měly svoji rozhlednu/lavičku, ze které sledovaly dění okolo a blíže se seznamovaly s dalšími každodenními návštěvníky pláže. Když se Blanka a Ivča, jak holky pojmenovaly své oblíbenkyně, neukázaly na pláži, byly z toho celé špatné. Ale vůbec nejoblíbenějšími obyvately Vancouveru pro holky byly psi. Byly nadšené, jak se tady o ně dobře starají a kolik jich tu je. 

Holky na svojí rozhledně...

...a výhled z ní.

Co se týká našich výprav, brali jsme je na všechna místa, která jsme znali a o těch už jsem tady buď něco napsala nebo psát budu, takže o tom nebudu tolik vyprávět. Připadala jsem si ale jako průvodce na plný úvazek a Matt byl rychlá spojka na telefonu, kdykoli bylo potřeba něco zařídit. Zkoušeli jsme taky různé kuchyně, při čemž největší úspěch slavily čínské knedlíčky. Ač jsem je měli s holkama mockrát, nikdy jich nebylo dost.

Čínské knedlíčky jsou uprostřed.

Závěsný most Capilano. Není pro ty, co se bojí výšek.

Krabík před Museum of Vancouver.

V botanické zahradě.

Samostatnému užívání místní dopravy se zpočátku bránily zuby nehty, ale pak se do toho dostaly a podnikly samy i pár okružních cest nadzemním metrem. Při orientaci měly rozdělené funkce, Vlasta sledovala nápisy a komunikovala, máma se zase dobře orientovala v prostoru a pamatovala si směry. Dohromady jim to tedy fungovalo ideálně. A k většímu pohodlí jim také přispívalo počešťování anglických názvů, což byla tedy kapitola sama pro sebe.

Ná zápasu BC Lions - místního týmu amerického fotbalu.

Zápas byl jedna velká show, ale do pravidel jsem proniknout zatím nestačila.

Ulice Granville, na které pravidelně vystupovaly z autobusu, pojmenovaná po státním tajemníkovi ministerstva zahraničí Velké Británie, se v jejich překladu změnila na granuli. A obchod s oblečením, který se na ní nacházel byl pro změnu pojmenován "U Psa", podle sochy psa, která stála u vchodu. Pravý název "Old Navy" tady ostrouhal. Kdepak, názvy, které byly složité na výslovnost, neměly šanci na přežití. Proto holky chodily nakupovat do Stefany a ne "Safeway" a druhým obchod s potravinami "No Frills" se změnil na Žluťáka. Ulice jejich hotelu měla štěstí, ta se jmenovala "Haro", tam se český ekvivalent našel snadno a nebylo třeba rošád. A nemůžu samozřejmě zapomenout na naši oblíbenou kavárnu, která se změnila z "Breka" v Brekeke. Vlasta tedy ještě zaperlila, když pojmenovala Canada Place, kde se nachází kongresové centrum a střecha má připomínat lodní plachty, "Áčka stany". Ale ono to tak opravdu trochu vypadá. :)

Kdo najde "Áčka stany" ?

S neznalostí angličtiny se holky nakonec vyrovnaly dobře, pár základních slovíček a ruce a nohy vždycky zabraly. Když jsme se potkaly se členy Mattovy rodiny, byl to už složitější překladatelský oříšek. Nebo spíš ne až tak složitý jako intenzivní, překládat pro obě strany několik hodin v kuse dá docela zabrat a ve finále už jsem to stejně všechno mixovala dohromady. A když jsme šli na večeři s celou rodinou, kde nás bylo dohromady asi 15, to bylo teprve něco. Celý večer mám tak trochu mlze, vím jen, že jsem byla nepřetržitě ve střehu a bez přestávky mluvila. Možná je dobře, že si nepamatuju, co jsem tam všechno vyprávěla. Důležité ale je, že se všichni sešli, seznámili, rozdali úsměvy a naše rodiny jsou si zase o něco blíž. 

Mamči a děti pohromadě. :)

Byl to náročný měsíc, ale moc jsme si to užili!  Zdravíme do Prahy! :)