New York - část první: Sladkobolné cestování

Do New Yorku jsem se chtěla podívat už dlouhou dobu a konečně se mi to poštěstilo. New York to se svojí pověstí nemá jednoduché, vznáší se okolo něj aura legendy, kterou lidé buď milují nebo nenávidí a očekávání cestovatelů jsou tak obrovská. První, co nás v tomto městě zaujalo, byla jeho velikost. Z letiště do našeho hotelu to trvalo metrem 2 hodiny, nastoupili jsme za světla a vystoupili za tmy. Bydleli jsme v hostelu v Brooklynu a do centra to byla každý den cesta okolo 45 minut metrem. Ne, že by metro bylo pomalé, ale to město je prostě obrovské a všude je to daleko. Doprava nás tam fascinovala většinu pobytu, takže se k ní ještě určitě dostanu.

Empire State Building uprostřed.

 Jako turistům, kteří jsou v New Yorku poprvé, nám nezbývalo než uhodit na všechny zásádní turistické atrakce. A to vám, povím není, nic lehkého. Nejen, že je jich mraky, ale ještě jsou rozházené všude možně. Nezbývá vám tedy než chodit 8 až 10 hodin denně a upadat do postele totálně vyčerpaní. Upřímně první dva dny jsme se nacházeli v táboře lidí, kteří New York nenávidí. Všude to bylo daleko, bylo vedro a vlhko (my tam byli v září a bylo 30 stupňů), davy lidí byli všude, VŠUDE, na hlavních turistických atrakcích jsme se tisníli se stovkami dalších lidí a na první pohled to bylo velkoměsto jako každé jiné a řikali jsme si, proč tam vlastně jsme. Posléze jsme pak zase nabyli dojmu, že nikdy neuvidíme ani desetinu toho, co bychom chtěli. 

Times Square - neustále přeplněné.

Mnohokrát  jsme tam diskutovali nad tím, jak je cestování taková trochu mrcha proměnlivá. Když procházíte fotkami a vzpomínáte, tak se nemůžete víc rozplynout nebo zasmát nad tím, co jste prožili. Ale jakmile jste na cestě samotné, dojde vám, jaký je to z velké části vopruz a to už od nástupu do letadla. Často nemáte kam jít rychle na záchod, máte puchýře na nohách, ale musíte jít dál, už hladoví se hádáte kam půjdete na jídlo a ostatních milion lidí se fotí vedle vás u té stejné památky. Takže kde že jsou ty originální zážitky z této cesty? Ty přijdou až když přijedete domů, dáte si dlouhou horkou sprchu, vyspíte se ve vlastní posteli a začnete na tuhle součást cestování zapomínat. A pak procházíte fotkami a vzpomínáte a nemůžete se víc rozplynout nebo zasmát nad tím, co jste prožili.

Pohled na Manhatten z jihu.

A tak to přesně proběhlo i u nás. Už druhý den po příjezdu domů jsme byli připravení letět nazpátek. A taky jsme se mohli v klidu pousmát nad historkou, která nám v tu chvíli opravdu vtipná nepřipadala. Asi třetí den dopoledno nám někdo zaklepal na dveře pokoje, a když jsme otevřeli, stálo tam několik policistů z NYPD (New York Police Department). Oznámili nám, že se musíme okamžitě vystěhovat, protože budova se s okamžitou platností uzavírá. Není prý postavena podle platných předpisů a tudíž není pro její obyvatele bezpečná. Koukali jsme na ně jak zjara, tak nás poslali dolů, ať si to vyříkáme s majitelem. Na toho jsme taky koukali jako zjara, ale nakonec nám to vysvětlil a pravda byla asi někde mezi, jakt to tak většinou bývá. Ve finále byl ale solidní a jednal s námi na rovinu, takže jsme našli řešení, které pro nás bylo vyhovující. Později nám došlo, že to pro něj asi nebyl první případ, kdy se tohle stalo, a tak už v tom uměl docela chodit. 

Brooklyn Bridge.

 Jelikož jsme v dopravních prostředcích, a hlavně v metru, trávili podstatnou část dne, neušlo našemu pozorování. Nejdřív ale pár faktů. Metro v New Yorku tvoří páteř městské hromadné dopravy, patří k jednomu z nejstarších a nejvíce užívaným systémům metra na světě. Počtem stanic se jedná o největší síť metra na světě, je tam 469 funkčních stanic. Jen pro srovnání Praha má 61 stanic na třech linkách. A co do délky, také se drží na špičce těch nejdelších, tratě metra měří dohromady něco přes 1000 km.

Stanice u Muzea přírodní historie.

I vlaky samotné jsou asi nejdelší, co jsem kdy viděla. Mají nejen řidiče, ale také ještě jednu osobu uprostřed vlaku, která hlásí stanice nebo jiné informace, a pak zavírá ručně dveře. Nejdřív zkontroluje přední část metra, zavře dveře a pak to udělá to samé se zadní částí metra. Nevím, jestli je to u všech vlaků, ale viděla jsem jich docela dost. A New York zde opět nezklame. I při takové délce tras a velikostí vlaků, metro je neustále přeplněné lidmi. Já jsem tomu prostě nemohla věřit. Metro je takový svět sám pro sebe. Je tam neskutečné vedro (ještě víc než venku), neustále tam potkáváte různé pouliční umělce a jako turista jste pak pravidelně překvapován častými výlukami.

Naše každodenní metro. Na konec skoro není vidět. :)

Ačkoli jsme vůči New Yorku měli hodně výhrad a není to město, kde bychom chtěli žít, a vždycky si na něco budeme stěžovat, když tam budeme, získalo si nás. Něco na té legendě asi je. A tak o naší cestě budu vyprávět ještě v několika dalších příspěvcích. :)