Montreal - Opravdu jsme toho snědli tolik?

Dlouho jsem tady nepsala o jídle a tak vám to teďka naplno vynahradím. Tento příspěvek bude totiž jenom o jídle. :) A poslouží mi k tomu naše cesta do Montrealu. Je to město plné všeho možného - umění, života, lidí (a to vážně, jejich metro je neskutečně dlouhé a vždy plné) a samozřejmě jídla. To co nám chybělo v jídelníčku v Ottawě, jsme si naplno vychutnali v Montrealu. A to na hraně nezdravého přejídání. Ale člověk hold musí přinést nějaké oběti pro získání gurmánských znalostí.

 
A jde se na to. Při takovém množství francouzských pekáren, kterých je v Montrealu opravdu požehnaně, jednoduše není možné do nich nenakouknout alespoň jedenkrát denně. Naší nejoblíbenější byla Mamie Clafoutis, kam jsme chodili na druhé kolo snídaně. Každý den jsme vyzkoušeli něco jiného a naším favoritem byl croissant s pistáciovou náplní. Náplň byla akorát sladká a naspodu trochu zkaramelizovaná, mňam. Další pekárnou, která nezůstala vynechána, byla Patisserie Au Kouign Amann. Maličká pekárna s jednoduchým sortimentem vás hned okouzlí a poté, co něco ochutnáte, budete se stále vracet. Minimálně kvůli jejich nejznámnějšímu kousku, který mají i v názvu - Kouign Amann. Tote pečivo pochází z Bretaně a není tak snadné ho najít ani ve Francii. A je to lahůdka, které jsem zcela propadla. K jeho výrobě se používá stejné těsto jako na croissanty, akorát se zapeče s máslem a cukrem. Uvnitř je tak dokonale vláčné a cukr zvenku vytvoří pečením vrstvu karamelu. Opravdu zážitek, dala jsem si to čtyři dny za sebou a klidně bych mohla pokračovat.

 

Croissant s pistáciovou náplní.

Kouign Amann v popředí.

Canelé - chutná jako hutnější zkaramelizované suflé.

Od pekáren francouzských odskočíme do trochu jiných a to těch, kde dělají bagely. Toto pečivo ve tvaru kolečka pochází původně z Polska a do USA, kde nabralo obrovské popularity, bylo přivezeno polskými Židy. Montrealské bagely jsou trochu sladší (než ty, které byste koupili v New Yorku nebo Vancouveru) a nejčastěji se podávají obalené v sesamových semínkách a ještě teplé. Už léta se vede v Montrealu bitva bagelů mezi pekárnami St-Viateour Bagel a Fairmount Bagel. Každý má svého vítěze, a tak i my jsme museli vyrazit na obě místa. A výsledek? 1:1. Oba bagely chutnaly moc dobře, ale dost podobně. Takže si to musíte vyzkoušet sami. :)

 

Bagel z Fairmount Bagel.

Pohle do pekárny - denně jich tu upečou hooodně!

Bagel z St. Viateour Bagel.

Dalším známým pokrmem, který tady nemůžete vynechat, je "Montreal smoked meat", neboli montrealské uzené. Zajděte do podniku Schwartz's a nechte si jeden sendvič s uzeným naservírovat. Podává se v chlebu, nakrájené na plátky, s hořčicí a zelným salátem. Uzené hovězí je neuvěřitelně šťavnaté a jen se rozplývá na jazyku. A omaštění pak budete až za ušima. :) Pivo na zapití je samozřejmě nutnost.

Slavný montrealský sendvič.

Pohle do výlohy.

Montreal je gastronomickou metropolí  a připisuje si původ mnoha pokrmů. Jedním z nich je Poutine, o kterém jsem se tady již zmiňovala. Jako správní gastronomičtí cestovatelé jsme se do jeho ochutnávání pustili s plnou parádou. Za pět dní jsme vyzkoušeli 5 míst, kde servírují poutine. V každém místě jsme si objednali dva a porovnávali kvalitu hranolek, šťávy a sýra, což jsou hlavní ingredience. Úděl to nebyl snadný, tento pokrm není lehký na strávení, ale zvládli jsme to. Absolutním vítězem se stal Poutine Zeus z Poutineville. Tento poutine překonal všechna naše očekávání, protože měl netradiční říz. Hranolky byly tzv "smashed" což je způsob přípravy, kdy jsou brambory nejprve uvařené v celku, pak rozplácnuté na placku a nakonec usmažené. Ve výsledku jsou skvěle křupavé a vydrží křupavé, i když jsou polité omáčkou. Ta byla připravená s červeným vínem, takže měla trochu trpký nádech a těžkou omáčku to odlehčilo. Tradiřní "skřípavý" sýr byl namíchán s feta sýrem a promíchán s plátky jehněčího, rajčaty a červené cibule. Dokonalost tohoto pokrmu byla v perfektní kombinaci chutí i konzistencí. Oh my! To bylo něco!

Ostatní čtyři místa, která jsme vyzkoušeli, měli také moc dobrý poutine, ale zároveň nebyl ničím výjimečným.

To je on - Zeus - boží poutine, který vládne všem. :)

Poutine z La Banquise. S krůtím mase a hráškem.

Poutine z Frite Alors! - vynikající hranolky. Klasika - hranolky, omáčka, sýr.

Poutine v Chez Claudette. Se žampiony, slaninou a hovězím. Bohužel bez sýra. Ten se musela objednat navíc, což jsme nevěděli.

Opět Frite Alorts! Tentokrát s houbami a hovězím.

A teď už jen světem letem.

Minidonuty z Chez Boris.

Dva klasické montrealské hot dogy - první je tzv steamie s hořčicí, kyselým zelím a cibulí. Druhý je tzv. michigan s masovou chilli omáčkou.

Pogo nebo také Corn Dog. Je to hot dog usmažený v kukuřičném těstíčku a napíchnutý na tyčce jako zmrzka. Některá jídla jsou tady prostě srandovní. :)

Populární tržiště Marche Jean Talon.

A chuťovky z tržiště jsme si dali pěkně v Mekáči. :) Nikde jinde nebylo místo.

A když už jsme byli v tomto městě proslaveném jídlem, nesměla chybět výjimečná snídaně. Výjimečná opravdu byla, ale bohužel ne tím dobrým směrem. Naši předlacenou kontinentální snídani jsme si každé ráno vyzvedli na tácu na recepci a celých 5 dní, co jsme tam byli, se nezměnila. Dva muffiny z jednoho levného řetezce s pečivem (Tim Horton's), nepitelná káva a džus. Někdy tam bylo i trochu proteinu navíc, když se tam náhodou zatoulala rodinka mravenců. Mňkamka.

Na skok do Ottawy - část druhá

A jsme opět v Ottawě. Alespoň virtuálně na stránkách mého blogu. A dnes se, vážení čtenáři, zaměříme na následující témata - muzea, zamyšlení o kanadské identitě a jídlo. Varuju předem, že jsem se rozepsala možná trochu moc o tématech ne tak vzrušujících, ale nemohla jsem si pomoct. :)

Jak už jsem naznačila minule, velmi snadno v Ottawě dojdete pocitu, že se jedná o vládní město. Ambasády, vlajky a sochy významných státníků jsou skoro na každém rohu a v centru města je navíc večer a o víkendu liduprázdno. Žádní státní zaměstnanci (což jsou tady skoro všichni) totiž už nejsou v práci. Dojem státnosti a zastupujícího města Kanady také podtrhuje množství muzeí, které se zaměřují na kanadskou historii. Pokud se zajímáte o politiku a historii, a náhodou o tu kanadskou, jeďte do Ottawy, o tom žádná. Tady je drobný výčet. Nalézá se tu Kanadské muzeum historie, Kanadské muzeum války, Kanadské muzem studené války nebo Muzeum o historii kanadské měny. Samozřejmě nechybí Národní galerie a mnohé další.

Socha pavouka před Národní galerií.

 My jsme navštívili Kanadské muzeum války a to tedy opravdu stálo za to. Muzeum jako takové bylo založeno již v roce 1880, ale po celou dobu své existence se potýkalo s nedostatkem prostor. V roce 2005 byla s velkou slávou otevřená jeho nová budova, která obsahuje okolo 13 tisíc artefaktů včetně vojenské techniky. Projdete si zde kompletní válečnou historíí Kanady od bojů mezi původními obyvateli až po válku v Iráku. Rozsáhlost muzea je obrovská, na to se připravte. My jsme začali cítit přetlak informací již u první světové války. Ale expozice jsou skvěle udělané a divácky jsou velmi dobře stravitelné, až tedy na tu rozsáhlost, ale bez toho by to asi nešlo. Pro mě osobně byl nejzajímavější pohled na světové konflikty, které znám z perspektivy evropské a české, z jiné strany, z té kanadské. Ačkoli bojovali proti stejnému nepříteli, cíle a zisky se totiž v mnohém lišily a co bylo zásadní pro jednu stranu, nebylo nutně pro tu druhou.

Budova muzea trochu vypadá jako obrovský bunkr.

Tolik vojenské mašinérie na jednom místě jsem asi nikdy neviděla.

Všechny ty znaky státnosti a muzea v hlavním městě nás samozřejmě vedly k různým otázkám ohledně země samotné. Jedná sice o jednu zemi, ale musíte překonat 6 časových pásem od jedné strany na druhou a nachází se tu 7 klimatických zón. Je možné zajímat se jako obyvatel Kanady o zájmy státu nebo dalších měst a provincií, když je všechno tak daleko? Došlo mi to jasněji až tady v Ottawě, která reprezentovala všechny provincie. Ve Vancouveru vazbu ke státu jako takovému nebo jiným provinciím tolik nepociťuju, člověk sleduje, co se děje v Britské Kolumbii, ale tím to i přibližně končí. Na plochu Kanady by se vešla celá Evropa a ještě víc se všemi svými různými národnostmi. Jak moc se liší Kanaďané z východního a západního pobřeží? No nevím, odpovědi zatím nemám. Ale aspoň jedno je jasné. Silnou vazbu ke státu a kanadské identitě tady každý pociťuje když se hraje mistrovství světa v hokeji.

Tak trochu netradiční mapa Kanady.

Trochu odbočka, ale stále v tématu. Takhle vypadají nové pasy, když je dáte pod ultrafialové světlo. Není to paráda?:) A na každá stránce je něco jiného z kanadské historie.

A jde se jíst. Na jednom blogu o jídle psali, že když jste se chtěli dobře najíst v Ottawě před 10 lety, museli jste jet do Montrealu. To už dneska úplně neplatí, ale trochu vám to udělá obrázek, že se i dnes úplně nejedná o kulinářskou metropoli. Ale ochutnali jsem tam několik dobrých italských sendvičů z vyhlášeného italského obchůdku Di Rienzo v italské čtvrti a také nás neminula shawarma, která byla skoro na každém kroku. Jen pro upřesnění, to co je pro Turky döner kebab a pro Řeky gyros, je pro Araby shawarma. Jsou mezi nimi nějaké odlišnosti, ale v principu jsou stejné. 

 Také bylo povinnosti navštívit Byward Market, což je zastřešený trh se všemi možnými dobrotami. Nejvíce nás tady zaujali dvě věci. U stropu je instalován mrak, ze kterého vykukují klobásky, čuníci a další. Že by se jednalo o řezníkův ráj?

Mrak plný vepřového.

A taky si tady můžete koupit takzvané "Obama Cookies". Když sem před lety prezident Obama přijel na návštěvu, zastavil se v místní pekárně nakoupit cookies pro svoje dcery a od té doby se z nich stal takový hit, že je po něm i pojmenovali. A aby nedošlo k mýlce, kde je koupit, vyhradili jim jednu část pekárny a všude okolo vyvěsili Obamovy fotky. :)

"Obama cookies"

Vánoční koleda od Charlese Dickense

Jsou Vánoce a s nimi opět čas pohádek. Ty české už většinou známe, a tak je čas podívat se za hranice. Sama se teď setkávám s filmy a pohádkami, které z českého prostředí tolik neznám, a tak je to ideální příležitost. Pro tento příspěvek jsem vybrala příběh napsaný Charlesem Dickensem z roku 1843, který se jmenuje Christmas Carol neboli Vánoční koleda. Příběh vypráví o lakomém mrzoutovi Ebenezeru Scroogeovi, kterému bylo lepší se vyhnout, ale nakonec k nápravě přišel. Jak? To vám odvyprávím níže. Ale nejdřív pár faktů.

Dickensova Vánoční koleda se hned po vytištění setkala s velkým úspěchem a měla velký vliv na oživení zájmu o staré vánoční tradice v Anglii. Pro Dickense to ale nebyl jen vánoční příběh, ale také způsob jak poukázat na chudobu a sociální nerovnost ve viktoriánské společnosti. Příběh tak přináší obrazy vánoční radosti a domácího tepla, ale také obrazy beznaděje a chudoby. Tato novela se dodnes nepřestala tisknout a byla uvedena nesčetněkrát jako film, divadlo nebo opera.

V anglofonním prostředí ožívá hlavně o Vánocích ve svých filmových verzích. Mezi oblíbené patří Scrooge z roku 1951, The Muppet Christmas Carol nebo Scrooged s Billem Murray z roku 1988. Moje zkušenost je sice z Kanady, ale myslím, že bude relativně přenosná i na další země jako USA, Velkou Británii a další.

A jen na okraj. Všichni známe Strýčka Skrblíka, ale možná méně už známe jeho anglickou verzi jména, která je "Scrooge McDuck". Byl pojmenován právě po Ebenezeru Scroogeovi z Dickensový novely.

Strýček Skrblík alias Scrooge McDuck.

Tady je zkrácená verze příběhu:

Příbeh začíná na Šědrý den, sedm let po smrti Ebenezerova obchodního partnera Jacoba Marleyho. Během noci se Scroogeovi (Vydřigrošovi) zjeví duch Marleyho a varuje ho, že jeho duše ponese těžká pouta na věčnosti, pokud nezmění své hrabivé způsoby. Předpovídá, že ho budou následovat další tři duchové. Zmínění tři duchové navštíví Scrooge během noci a naplní tak Marleyho proroctví.

První duch, Duch minulých Vánoc, vezme pana Scrooge do doby jeho dětství a mládí, což se dotkne něžné stránky starého lakomce. Druhý duch, Duch současných Vánoce, vezme Scrooge na tři odlišná místa (do obchodu plného radostných lidí nakupujících na štědrovečerní večeři, na rodinnou oslavu Scroogeova skorem ožebračeného písaře a k rodině bez domova, choulícího se kolem otevřeného ohně) s cílem vyvolat v lakomci pocit zodpovědnosti k jeho písaři. Třetí duch, Duch budoucích Vánoc, mučí Scrooge strašnou vizí budoucnosti, pokud se nepoučí a nebude jednat podle toho, co viděl.

Nemocný syn písaře Tiny Tim Cratchit nakonec nezemře, jak duchové varovali, a Scrooge se stane jiným člověkem. Se svým písařem jedná s laskavostí, štědrostí a soucitem, a získá tak reputaci muže, který ztělesňuje ducha Vánoc.

Pro zájemce kompletní anglická verze je: zde

S plnou českou verzí online už jsem moc nepochodila, takže vás odkážu na knihovnu.

Každopádně Všem přeju Krásné Vánoce a ještě krásnější rok 2015! :)

Na skok do Ottawy! Část první

Před pár dny jsme se vrátili z cesty do Ottawy. Hlavní město leží přibližně 3550 km od Vancouveru a cesta tam zabrala s jedním přestupem "pouhých" 5 hodin letu. Ne nadarmo je Kanada druhou největší zemí světa. Pro lepší představu velikosti Kanady uvádím dvě níže uvedené mapy. Takže kam bychom doletěli, kdybychom urazili stejnou vzdálenost, ale vyrazili bychom z Paříže?

Vancouver-Ottawa

Paříž-Uralsk (Kazachstán)

Pro začátek pár faktů. Ottawa byla založena v roce 1826 pod jménem Bytown. Hlavním městem v té době Kanadské provincie byla jmenována v roce 1857 královnou Viktorií. Ideálním kandidátem se stala nejen proto, že byla obklopena hustými lesy vhodnými k obraně města, ale také ležela na hranici oblastí obývanými francouzskými a anglickými usedlíky. Tato hranice je patrná i dnes, protože řeka Ottawa odděluje město Ottawa ležící v provincii Ontario a město Gatineau, ležící v provincii Quebeck. Stačí tedy přejít most a už na vás nejen všichni mluví francouzsky, ale francouzština se také všude objevuje na prvním místě před angličtinou. 

Přejdete most...

A řetězec thajských restaurací Green Papaya mění svůj název na Papaye Verte. :)

 Velikostí se Ottawa řadí na 4. místo v rámci Kanady a má okolo 880 tisíc obyvatel. Nepatří tedy mezi největší města a její menší velikost jí i dopomohla stát se hlavním městem. Méně obyvatel v té době znamenalo méně potenciálních kandidátů na ty, kteří by protestovali proti vládě, a se kterými měla Kanada v té době neblahé zkušenosti.

Pohled na Ottawu z roku 1853. Parlamentní kopec je zatím jen kopec.

 Široko daleko okolo se nenachází žádné hory ani větší kopce, ale městem protéká několik řek. Už zmíněná řeka Ottawa a pak řeka Rideau a kanál Rideau. Kanál byl původně vybudovaný jako bezpečná dopravní tepna mezi Montrealem a městem Kingston a dnes je využívám převažně pro rekreaci. Ať už na procházky po jeho březích nebo projížďky na kajaku. Přes zimu se pak jeho část dlouhá 7 km promění v jedno velké kluziště, kam si můžete jít zadarmo zabruslit. Ale vemte si na sebe dost vrstev, budete bruslit v mínus 40 stupních.

V zimě.

V létě.

A když jsme tam byli my.

 My jsme se do Ottawy nevydaly v úplně ideální čas. Barevné podzimní listy byly už dávno opadané a bílá zima byla ještě v nedohlednu. Výsledek? Šedivo, zamračeno a tma od 4 odpoledne. A ačkoli bylo většinou okolo nuly, když začalo foukat, lezlo to až do morku kostí. Ale i tak to stálo za to. A bonus? Konečně jsem si podala žádot o nový pas, takže budu moct zase za hranice. Na vysvětlenou, Ottawa byla zásadní pro můj nový pas, protože tam, na rozdíl od Vancouveru, sídlí český konzulát.

Český konzulát v Ottawě. Hurá!!

 Ottawa je vládní město a ten dojem získáte ještě před tím, než dorazíte na Parlament Hill neboli "Parlamentní kopec", kde sídlí parlament. Ze všech stran na vás vykukují ambasády a všude visí vlajky. A to nejen kanadské, ale také provinční, což jsem ve Vancouveru nikdy nezažila. A později v Montrealu také ne, tam visely jen vlajky provincie Quebeck a i těch kanadských tam bylo velmi pomálu. ;) 

Hlavní atrakcí je určitě kanadský parlament. Před pár týdny se bohužel neslavně dostal do světových médií díky střelbě v jeho okolí, při které zahynul jeden voják, ale při naší návštěvě už nebyla uplatňována žádná neobvyklá bezpečnostní opatření. Stavba této vládní budovy začala v roce 1859 a v té době to byl největší stavební projekt svého druhu v Severní Americe. Budova má ideální postavení na kopci nad řekou i městem, což ji dodává patřičné majestátnosti. Její významnou částí je Peace Tower neboli "Věž míru", která byla postavena po požáru v roce 1916 a věnována památce vojáků padlých za první světové války. V okolí parlamentních budov pak stojí sochy významných státníků a politiků. Je tam mimo jiné sousoší pěti žen, které se zasloužily o právo žen být zvoleny do senátu. A zpodobněny jsou při oslavě svého úspěchu, a jak jinak slavit než šálkem čaje. :)