čtvrtek 28. ledna 2016

Hurá na humra!


Dlouho jsem si přála ochutnat celého humra, ale nikdy na to nedošlo. Až do mých posledních narozenin, kdy jsem si ho přála k večeři. Ale ne v restauraci, doma. A tak jsme se do toho pustili. 


Na tržišti Granville Island jsme si předem vyhlédli rybárnu "Lobster Man", kde prodávají různé druhy korýšů a také, jak už název napovídá, i humry. Většina humrů pochází z východního pobřeží Severní Ameriky a naši nebyli výjimkou. Můžete si vybrat z několika velikostí. My jsme si vybrali dva kousky o váze 1,5 libry, což je přibližně 680 gramů. Je to střední velikost a jak jsme se dočetli, menší humři mají většinou jemnější maso. Pokud chcete, uvaří vám je tam na místě nebo si je živé odnesete domů. To byl náš případ a tak nám do tašky přihodili pár pytlíků ledu a šli jsme.




A jde se nakupovat.

 Pár faktů pro zpestření. Až do poloviny 19. století (a v některých oblastech až do 50. let 20. století) nebyl humr v Severní Americe moc populární, ba naopak. Humr byl do té doby znamením chudoby a běžným jídlem služebných. Často se také servíroval ve věznicích, k nemalé nelibosti vězňů, a svoji váhu si vydobyl mimo jiné jako hnojivo či rybí návnada. Kdo by v té době řekl, že dnes budou humři lahůdkou prodávanou za stovky korun.

  
V ledu se humři rychle zchladili, takže se ani moc nehýbali a nevyděsili jsme tak nikoho v autobuse hýbající se taškou. Byla jsem ale samozřejmě zvědavá a chtěla jsem se na ně hezky zblízka podívat a tak jsme je doma na chvíli vyndali ven. Stačila chvilka, aby pěkně ožili a začali se kroutit do všech stran. Aby bylo jasno, já jsem se na všechno koukala jen zdálky. Mně humr se všema těma (deseti) nohama připadal jako obrovský pavouk a běhal mi mráz po zádech už jen z představy, že bych se ho měla zaživa dotknout. 



Existuje mnoho receptů a my jsme použili ten tradiční. Humři se uvaří ve vroucí vodě a servírují s rozpuštěným máslem, do kterého humra namáčíte.  Jedinou nepříjemnou částí vlastnoruční přípravy humra je ta, že ho musíte vložit do vroucí vody zaživa. Obsahuje totiž škodlivou bakterii, která se po smrti humra rychle množí a vzhledem k tomu, že se vařením neodstraní, mohla by vám způsobit otravu. Záleží na velikosti, ale my jsme humry vařili okolo 12 minut. 

Po uvaření se zbarví do červena.
 A pak teprve začne pravé dobrodružství a to, jak se dostat dovnitř. Schránka humra je totiž opravdu tvrdá, takže k tomu potřebujete dobré nástroje. My jsme použili louskáček na ořechy a nůžky na maso. Pokud máte velký hlad, není to ideální pokrm, protože opravdu chvíli trvá než se k vytoužené večeři dostanete. Nejvíce masa je v klepetech a v ocase. Trochu masa je také v menších nohách, ale k tomu je dobré mít dlouhé tenké vidličky na vylovení nebo hodně trpělivosti. Je to tak trochu vtipné jídlo, protože část večeře se může odehrávat za soustředěného ticha, protože všichni přísedící svádějí svoji bitvu s humrem. :)










 Humra jsme servírovali jednoduše, abychom dali vyniknout jeho chuti. Měli jsme tedy jedno rozpuštěné máslo s česnekem a jedno s citronem a k tomu chleba a salát. Ačkoli chvíli trvalo než jsme se k jídlu dostali, bylo to opravdu vynikající. Humr byl jemný a zároveň krémový a jen se rozplýval na jazyku. Určitě doporučuji! 

středa 30. prosince 2015

Vánoce aneb Grinch, hroch a svatý Václav

Na první pohled se může zdát, že spolu pojmy z titulku moc nesouvisí. Opak je ale pravdou a všechny spojuje co jiného než Vánoce. A to nejen jakýmsi Vánočním zázrakem, ale i pár fakty. Pojďme se na to podívat.

Nevrlý Grinch je neodmyslitelnou součástí místních Vánoc. Tato postava se poprvé objevila v roce 1957 v knize Dr. Sousse pod názvem "Jak Grinch ukradl Vánoce". Bručoun Grinch je osaměle žijící stvoření, které nesnáší Vánoce a každý rok jen znechuceně trpí vánoční oslavy v nedaleké vesnici Whoville. Jednou se proto rozhodne všem radovánkám utnout tipec. Převlékne se za Santa Clause a večer před Štědrým dnem odnese vše co s Vánoci souvisí - dárky, stromečky, světýlka i vánoční pečeni. Nad ránem se těší, až uslyší nářek, ale místo toho slyší zpěv a smích. Celý zmatený přemýšlí, jak je to možné a pak ho napadne:

"Maybe Christmas, he thought, doesn't come from a store.
(Vánoce možná nepochází z obchodu.)
Maybe Christmas, perhaps, means a little bit more!"
(Vánoce možná znamenají něco víc.)

Že by poučení, které bychom si mohli vzít k srdci i dnes? A rázem se jeho malé srdce třikrát zvětší a celý proměněný a radostný se rozhodne vrátit vše, co vzal. A obyvatelé městečka ho s radostí přivítají a pozvou na vánoční oslavy.

Titulní strana původní knihy.

Příběh byl převeden do muzikálu i filmu a velmi populární je jeho kreslené zpracování z roku 1966. Tento animovaný příběh v celku není snadno dostupný online, ale tady je alespoň pro představu krátká ukázka.
A tady je pro zájemce celý příběh v psané podobě. 



Hroch a Vánoce? No jasné, alespoň v hudební podobě. :) Letos jsem si zamilovala vánoční koledu, ve které hraje hlavní roli kdo jiný, než hroch neboli "hippopotamus" v angličtině. Skladbu nazpívala desetiletá Gayla Peevey v roce 1953. A je jednoduše o holčičce, která pod stromeček nechce nic jiného než hrocha. Žádné panenky, žádné stavebnice, ale jedině hrocha. Skladba se rychle stala hitem, čehož se chytil jeden z místních podnikatelů a rozhodl se vybrat dost peněz, aby ji mohl obdarovat opravdovým hrochem. Malá zpěvačka pocházela z Ponca City v Oklahomě, kde kampaň úspěšně proběhla a Gayla hrocha opravdu dostala. Darovala ho poté místní zoo, ve které hrošice Matilda žila dalších 50 let.



A svatý Václav nakonec. Při rodinné večeři jsme jako kratochvíli hádali jména známých vánočních skladeb. Pro ujasnění, jednalo se o skladby ze světa anglofonního. A jednou z písní byla "Good King Wenceslas" neboli "Dobrý král Václav". Trochu jsem se nad tím zarazila, protože tato koleda je tady velmi známá, ačkoli o našem svatém Václavu nikdo nemá ani tušení. A samozřejme mi nedalo, než vypátrat, co za tím stojí. 


 Text k této skladbě byl napsán v roce 1853 anglickým skladatelem Johnem Masonem Nealem. Použil melodii jarní koledy, která byla složena ve Finsku pár staletí před tím. Skutečný český svatý Václav zde slouží jako předloha textu, ale obsah je spíše fiktivní. Původně se moc nevědělo odkud Neal příběh textu vzal, ale později se zjistilo, že se jedná o překlad básně "Dobrý král Václav" od Václava Aloise Svobody z roku 1847. Tato oblíbená anglická koleda vypráví, jak král Václav na svatého Štěpána pomáhá chudému poddanému, a když se zhorší přírodní podmínky při cestě za pomocí, koná i zázraky. 


 Dvě zajímavá fakta na závěr. Ačkoli text nevypráví o skutečném činu svatého Václava, český patron byl známý svou pomocí chudým a nezaopatřeným lidem. Příběh se odehrává 26. prosince na svatého Štěpána, což je v anglosaském světě "Boxing day". Od středověku se v tento den uctívala tradice, při které se v kostelech otevřeli almužny pro chudé (neboli "alms boxes" a odtud pochází název tohoto dne) a jejich obsah byl rozdán chudým a potřebným. Níže je k poslechu tradiční verze koledy i s textem. A tady je verze trochu novější.


Přeji všem krásne svátky a vše nejlepší v roce 2016! :)

pondělí 30. listopadu 2015

New York - část druhá: Střípky z cesty

Snažila jsem se rozdělit příspěvky o New Yorku do smysluplných částí, ale pokaždé mne to zaválo z jednoho tématu na druhé a uspořádaný celek byl pryč. A tak jsem se to jednoduše rozhodla vzdát. Nechejme tedy pořádek na chvíli stranou a projděme si New York letem světem, jak jsme ho vnímali my.

Při letu do New Yorku byla v nabídce vcelku pestrá sestava filmů a seriálů. My jsme si zvolili nejnovější projekt Jerryho Seinfelda, kterým je Comedians in Cars Getting Coffee. Vřele doporučuji! Vše je ke zhlédnutí na jejich stránkách zdarma. Náplň pořadu je jednoduchá. Jerry zve na kafe známe tváře ze světa komedie, ať už je to stand-up comedy nebo svět seriálů či filmů a hovoří jak o svém řemeslu, tak o životě. Je to vtipné, stejně jako velmi zajímavé. My jsme během letu viděli asi 6 dílů, při čemž většina z nich byla točená v New Yorku. A těsně před dokončením posledního dílu jsem poprvé zahlédla mrakodrapy na Manhattenu. To byl příjezd skoro jako z filmu. :)  A mimochodem, pro nás, velké fanoušky seriálu "Seinfeld", byl New York místo zaslíbené. A proto se k němu ještě později vrátím.






Jedna z věcí, která nás tady překvapila, byla povaha místních obyvatel. Jedná se samozřejmě jen o našich pár zkušeností, ale i tak myslím stojí za zmínku. Od velkoměsta této velikosti jsem čekala lidi spíše uzavřené, stále spěchající a okolí si nevšímající. Většinou to tak samozřejmě bylo, ale jakmile jsme potřebovali pomoct nebo se s někým začali bavit, byli lidé vřelí a ochotní. Zároveň byli velmi přímočaří. Často tam vklouzlo i nějaké to sprosté slovo, ale finální dojem byl velice příjemný a upřímný. 


Tohle z Vancouveru moc neznám. Všichni tady jsou slušní, pomohou, když je potřeba, ale není to tak automatické a přímé jako v New Yorku. Jednou jsme čekali ve frontě v kavárně, když se kolem nás prohnala paní, asi čtyřicátnice, a stoupla si hned před nás. Nevypadala zrovná dobře naladěná a my nespěchali, tak jsme to nechali být. Po pár minutách si situaci uvědomila a hned na nás spustila, jak se strašně omlouvá, že je na cestě do školy a jde pozdě, a že si vůbec nevšimla, že jsme stáli před ní. My se jen usmáli a že o nic nejde a ona, ne, žádné takové, cokoli si koupíte, je na mě! Odmlouvat se v jejím případě nedalo, a tak byla situace vyřešená. Podobně milých situací nás potkalo několik. Jednalo se většinou o drobné každodenní interakce, ale zanechalo to v nás dojem, který budeme mít natrvalo spojený s tímto městem.

Když se tady procházíte, neliší se město nějak zásadně od jiných velkoměst. Na střechy mrakodrapů zespodu nedohlédnete, takže ty na vás, alespoň z ulice, dojem tak silný neudělají. Výlohy jsou podobné jako jinde a doprava stejně ucpaná jako ve všech centrech. Ale orientace tady byla alespoň pro mne docela oříšek. Když se scházíte ve Vancouveru, řeknete si křížové ulice, dejme tomu, East 12th Avenue a Prince Albert Street. Avenue mají vždycky jména a street čísla, což je jednodušší. A hlavně tady jsou hory a ty jsou na severu města, což je orientační bod k nezaplacení. 


V New Yorku ale mají obě křížové ulice čísla, takže se sejdete například na Ninth Avenue a West 41st Street. A to mi vždycky zamotalo hlavu. Než jsme odjížděli, Matt procházel svoji cestovní výbavu a našel tam kompas. Zeptal se, jestli ho má vzít s sebou a já se jen zasmála a okomentovala, že nejedem nikam do divočiny, a že ho samozřejmě potřebovat nebudem. Jo, jak jsem se mýlila a jak by se ten kompas v mnoha situacích hodil.

Naší první známou atrakcí bylo Times Square. Ty megalomanské reklamní plochy na vás určitě udělají dojem. A za tmy ještě větší než za dne, protože máte dojem, že vlastně není vůbec tma, kolik tam je z nich světla.  Aby ne, když množství elektřiny, která je zde použitá, by osvítilo 161 000 amerických domácností a je jí dvakrát tolik, než pohání všechna kasina v Las Vegas. Davy odsud snad nikdy nezmizí a místo je to ve všech směrech natolik živé, že tam přímo má oddělení nejen místní policie, ale i armádní pobočka k náboru branců. 



Když se zde dnes člověk prochází, jen těžko si lze představit, že až do 90. let se jednalo o jeden z nejhorších bloků ve městě, který byl lemovaný sex shopy a kiny pro dospělé. Dnes se zde projde okolo 330 000 lidí denně, většinou turistů, a těchto 6 bloků generuje neuvěřitelných 11 procent mětských příjmů. Times Square se také přezdívá "Křižovatka světa", protože bylo vždy místem, kde se scházeli nejen místní obyvatelé, ale lidé z různých koutů světa.


Times Square je také centrem světové zábavního průmyslu. Kousek odsud se nachází například centrála televize NBC, Radio Music City Hall nebo sál, kde se točí Late Show, pořad, který se vysílá už desítky let s obrovským úspěchem. V době naší cesty akorát proběhla změna hlavního moderátora. David Letterman skončil a vystřídal ho Stephen Colbert. Jeho široký úsměv jste mohli vidět úplně všude, od těch největších obrazovek až po malé billboardy na taxíkách. 



Slavná muzikálová Broadway se také  nachází kousek odsud a divadla najdete skoro na každém rohu. My jsme také vyrazili ma muzikál, konkrétně na "American in Paris", a byl to opravdu zážitek. Krásná hudba, scéna i kostýmy. Bylo to skoro jako film. Bylo znát, že tady pracují s nadstandardním rozpočtem. Cena lístků začínala přibližně na 3000 korunách za jeden a to se nejedná ani o slavný muzikálový hit.

A tady pro dnes skončím naší cestu letem světem New Yorkem. :)

pondělí 12. října 2015

New York - část první: Sladkobolné cestování


Do New Yorku jsem se chtěla podívat už dlouhou dobu a konečně se mi to poštěstilo. New York to se svojí pověstí nemá jednoduché, vznáší se okolo něj aura legendy, kterou lidé buď milují nebo nenávidí a očekávání cestovatelů jsou tak obrovská. První, co nás v tomto městě zaujalo, byla jeho velikost. Z letiště do našeho hotelu to trvalo metrem 2 hodiny, nastoupili jsme za světla a vystoupili za tmy. Bydleli jsme v hostelu v Brooklynu a do centra to byla každý den cesta okolo 45 minut metrem. Ne, že by metro bylo pomalé, ale to město je prostě obrovské a všude je to daleko. Doprava nás tam fascinovala většinu pobytu, takže se k ní ještě určitě dostanu.

Empire State Building uprostřed.
 Jako turistům, kteří jsou v New Yorku poprvé, nám nezbývalo než uhodit na všechny zásádní turistické atrakce. A to vám, povím není, nic lehkého. Nejen, že je jich mraky, ale ještě jsou rozházené všude možně. Nezbývá vám tedy než chodit 8 až 10 hodin denně a upadat do postele totálně vyčerpaní. Upřímně první dva dny jsme se nacházeli v táboře lidí, kteří New York nenávidí. Všude to bylo daleko, bylo vedro a vlhko (my tam byli v září a bylo 30 stupňů), davy lidí byli všude, VŠUDE, na hlavních turistických atrakcích jsme se tisníli se stovkami dalších lidí a na první pohled to bylo velkoměsto jako každé jiné a řikali jsme si, proč tam vlastně jsme. Posléze jsme pak zase nabyli dojmu, že nikdy neuvidíme ani desetinu toho, co bychom chtěli. 


Times Square - neustále přeplněné.
Mnohokrát  jsme tam diskutovali nad tím, jak je cestování taková trochu mrcha proměnlivá. Když procházíte fotkami a vzpomínáte, tak se nemůžete víc rozplynout nebo zasmát nad tím, co jste prožili. Ale jakmile jste na cestě samotné, dojde vám, jaký je to z velké části vopruz a to už od nástupu do letadla. Často nemáte kam jít rychle na záchod, máte puchýře na nohách, ale musíte jít dál, už hladoví se hádáte kam půjdete na jídlo a ostatních milion lidí se fotí vedle vás u té stejné památky. Takže kde že jsou ty originální zážitky z této cesty? Ty přijdou až když přijedete domů, dáte si dlouhou horkou sprchu, vyspíte se ve vlastní posteli a začnete na tuhle součást cestování zapomínat. A pak procházíte fotkami a vzpomínáte a nemůžete se víc rozplynout nebo zasmát nad tím, co jste prožili.

Pohled na Manhatten z jihu.
A tak to přesně proběhlo i u nás. Už druhý den po příjezdu domů jsme byli připravení letět nazpátek. A taky jsme se mohli v klidu pousmát nad historkou, která nám v tu chvíli opravdu vtipná nepřipadala. Asi třetí den dopoledno nám někdo zaklepal na dveře pokoje, a když jsme otevřeli, stálo tam několik policistů z NYPD (New York Police Department). Oznámili nám, že se musíme okamžitě vystěhovat, protože budova se s okamžitou platností uzavírá. Není prý postavena podle platných předpisů a tudíž není pro její obyvatele bezpečná. Koukali jsme na ně jak zjara, tak nás poslali dolů, ať si to vyříkáme s majitelem. Na toho jsme taky koukali jako zjara, ale nakonec nám to vysvětlil a pravda byla asi někde mezi, jakt to tak většinou bývá. Ve finále byl ale solidní a jednal s námi na rovinu, takže jsme našli řešení, které pro nás bylo vyhovující. Později nám došlo, že to pro něj asi nebyl první případ, kdy se tohle stalo, a tak už v tom uměl docela chodit. 

Brooklyn Bridge.
 Jelikož jsme v dopravních prostředcích, a hlavně v metru, trávili podstatnou část dne, neušlo našemu pozorování. Nejdřív ale pár faktů. Metro v New Yorku tvoří páteř městské hromadné dopravy, patří k jednomu z nejstarších a nejvíce užívaným systémům metra na světě. Počtem stanic se jedná o největší síť metra na světě, je tam 469 funkčních stanic. Jen pro srovnání Praha má 61 stanic na třech linkách. A co do délky, také se drží na špičce těch nejdelších, tratě metra měří dohromady něco přes 1000 km.



Stanice u Muzea přírodní historie.

I vlaky samotné jsou asi nejdelší, co jsem kdy viděla. Mají nejen řidiče, ale také ještě jednu osobu uprostřed vlaku, která hlásí stanice nebo jiné informace, a pak zavírá ručně dveře. Nejdřív zkontroluje přední část metra, zavře dveře a pak to udělá to samé se zadní částí metra. Nevím, jestli je to u všech vlaků, ale viděla jsem jich docela dost. A New York zde opět nezklame. I při takové délce tras a velikostí vlaků, metro je neustále přeplněné lidmi. Já jsem tomu prostě nemohla věřit. Metro je takový svět sám pro sebe. Je tam neskutečné vedro (ještě víc než venku), neustále tam potkáváte různé pouliční umělce a jako turista jste pak pravidelně překvapován častými výlukami.
Naše každodenní metro. Na konec skoro není vidět. :)
Ačkoli jsme vůči New Yorku měli hodně výhrad a není to město, kde bychom chtěli žít, a vždycky si na něco budeme stěžovat, když tam budeme, získalo si nás. Něco na té legendě asi je. A tak o naší cestě budu vyprávět ještě v několika dalších příspěvcích. :)

čtvrtek 20. srpna 2015

Minipivovary po Kanadsku

Minipivovary zde nabývají posledních několik let velké popularitě, podobně jako je tomu jinde ve světě i u nás. Jen toto jaro byly ve Vancouveru otevřeny 4 nové pivovary a to všechny ve čtvrti Mount Pleasant. Shodou okolností je to čtvrť, ve které bydlíme. Že by to bylo znamení, abychom pili více piva?  Hmmm. :) Celkově se ve Vancouveru v současné době nachází okolo 3O minipivovarů.

Pivovar Bomber - náš favorit jako kvalitou piva tak skvělým retro stylem jejich značky.
Čtvrť Mount Pleasant sahá svojí pivní historií až do roku 1888. Vzhledem k tomu, že se tady v té době nacházelo mnoho potoků a říček, bylo to ideální místo pro založení pivovarů. A přezdívka čtvrti byla Brewery Creek neboli Pivovarní zátoka. Oblast Mount Pleasant pak bylo dlouhou dobu centrem lehkého průmyslu a z toho těží i dnešní minipivovary, které tu nalézají ideální prostory. Minipivovary se ale nacházejí ve větší či menší míře po celém Vancouveru.

Pivnice Main Street se nachází v budově z roku 1913, kdy se tato čtvrť ještě jmenovala Brewery Creek.
 Minipivory jsou tady zajímavé i z jiného úhlu pohledu a to je prodej a pití alkoholu na veřejnosti. Oproti Čechám a Evropě je tady pohled na alkohol mnohem striktnější. Nekoupíte ho nikde jinde, než ve specializovaných obchodech, Liquer Stores, a samozřejmě zapomeňte na pití alkoholu na veřejnosti. A právě minipivovary začaly tato pravidla trochu nabourávat. Když tyto pivovary začaly před lety fungovat, nesměly své pivo prodávat samy, ale musely ho buď dodávat restauracím nebo právě do těchto specializovaných obchodů s alkoholem. Asi před dvěma lety dostaly povolení, aby přímo v pivovaru, kde vaří pivo, otevřely tzv. tasting rooms, neboli testovací místnosti. A právě tento krok odstartoval jejich zatím neutuchající popularitu. Lidé totiž mohou přijít posedět přímo do pivovarů, ochutnat jejich nabídku piv, která je většinou zajímavější, než ta od tradičních velkých pivovarů, a když máte hlad, můžete si tam koupit i různé chuťovky k jídlu.Většina minipivarů má i zajímavé interiéry, což příjemně přispívá k celkovému zážitku.

Ve všech pivovarech si můžete objednat "flights" neboli letku s různými druhy piv.
Interiér pivnice Brassneck.
Dalším důležitým krokem, který podpořil fungování minipivovarů, byla úprava zákona z minulého roku, která umožnila prodej piva a vína (a od letoška i destilátů) z malých regionálních pivovarů a vinařství na farmářských trzích. Nám se to může zdát jako maličkost, ale prodávat tady alkohol mimo kamenný obchod s licencí a ještě na veřejném místě, kde všude okolo pobíhají děti, je velký krok. Když jsme se ale zeptali, kde toto pivo můžeme vypít, poté, co jsme si ho na trhu koupili, jasnou odpověď už jsme nedostali. Uvolňování opatření prodeje a konzumace alkoholu tady určitě je, ale zároveň je to stále se vyvíjejíc proces, kde je ještě mnoho nejasností.


 Pokud si budete chtít přinést domů čerstvě natočené pivo z minipivovaru, skvěle vám k tomu poslouží tzv. growlers. Jsou to džbánky, které můžete koupit v jakémkoli minipivovaru a zároveň je použít ve všech dalších minipivovarech. Mají několik různých velikostí, ale hrdla a víčka jsou u všech stejná, aby se daly použít na různých místech. Každý pivovar prodává džbánky se svým logem, takže můžete vždy vypozorovat, kdo má jaký pivovar oblíbený. :) Chodíme si pro točené pivo moc rádi, ještě aby ne, když to máme skoro za rohem. A pro cyklisty už mají vychytávku, speciální growler držák na kolo.

Naše growler kolekce. :)
Něco pro cyklisty. :)

Pokud byste měli zájem o podrobnější informace ohledně minipivovarů a zákonů s nimi spojených v Britské Kolumbii, můžete se podívat zde. Kdybyste chtěli jet na ochutnávku i do US, tak nejbliží města pivařům zaslíbené, jsou Seattle a Portland (big time). Tady najdete seznam minipivovarů, které jsou ve Vancouveru a v Britské Kolumbii. A kdybyste chtěli projít minipivovary ve Vancouveru s průvodcem, tak tady je info.

A kdo ví, třeba si za pár let budeme moct jít sednout s našimi džbánky na pláž a v klidu si pivo vychutnat i na veřejnosti.


Opět Bomber - tentokrát větší balení piva v plechovkách.
A co je uvnitř.
Plzeň a utopenec na konec, co víc si přát.